Článek
Po narození dcerky, před osmi lety, jsem během půl roku shodila víc, než jsem těhotenstvím nabrala, cítila jsem se fajn a byla jsem to já. Měla jsem svou váhu a zbývalo jen pořádně zpevnit břicho. Panovala ve mně spokojenost, ale jen do té doby, než nastoupila endometrióza, s níž jsem bojovala již před otěhotněním. Abychom bujení nemoci zastavily, předepsala mi lékařka hormonální antikoncepci. Nemoc mě trápit přestala, ale kila šla bleskurychle nahoru. Za pár měsíců jsem přibrala dvanáct kilo, kterých mě trápí dosud.
Malé snahy bez většího efektu
Nepopírám, zajistila jsem si cvičební kurz, díky němuž jsem posilovala střed těla, zkoušela jsem začít běhat a cvičila jsem jógu. Na druhou stranu nejsem sportovkyně, nemám přirozené návyky cvičit a posilovat, tudíž se potýkám s problémem pravidelný sport do svého každodenního života zařadit.
Mým nejoblíbenějším pohybem je chůze a taková turistika navíc prolíná i mé oblíbené cestování, poznávání a přírodu. Zádrhelem je, že dcera příliš láskou k turistice neoplývá, tudíž se jí přizpůsobuji a program plánuji především pro ni.
Což takhle jízda na kole
Pořídila jsem si své první jízdní kolo. Pokud tedy nepočítám krátkodobé vlastnictví kola Pionýr, když mi bylo 10 let. Na kole jsem se tehdy naučila jezdit celkem rychle a jízdu jsem si užívala. Zase jednou jsem si vyjela. Mířila jsem kolem školy do parku, ale nedojela jsem. Rozplácla jsem se na chodníku, až se procházející spolužáci za břicha popadali. Špatně svařený rám bazarového kola ani mou muší váhu neunesl. A bylo po kole. Odřená jsem sesbírala dvě části červeného Pionýra, spolkla jsem svou trapnost a odkráčela domů.
Prožitek z dětství mě od cyklistiky neodradil. Jezdila jsem na zapůjčeném nevyužitém starém kole. Až teď přišla řada na změnu a s dcerou zvolna začneme společnými cyklovýlety.
Bruslí ten a bruslí ta, tak proč ne já
Tady vzniká další prostor jít do sebe. Obout si po mnoha letech in-line nebo brusle na led, hýbat se, a přitom si nenarazit kostrč. Mou učitelkou a průvodkyní se určitě ráda stane dcera. Tak snad se i této výzvě postavím a oboje brusle si pořídím.
Marnost pokusů o běh
Snaha byla, ale čas a dech brzy došly. Načetla jsem si různé návody, pokoušela se o indiánský běh, koupila si běžecké boty, ale skutek utekl. Vše ztroskotalo na mé lenosti a neschopnosti tento pohyb do svého programu zařadit.
Zato v dětství a pubertě jsem patřila ke zdatným sprinterkám. Dnes už to samozřejmě žádný šlágr není, za dítkem nebo na autobus sice doběhnu, ale více šnečím než závodním tempem. Přestože jsem nikdy nekouřila, mým problémem je zadýchávání.
Vzpomínám, když mě ze základní školy vybrali a vyslali jako reprezentantku do běžeckém závodu a naivně si mysleli, že přivezu medaili. Na startu jsem se naplno rozběhla, jako bych běžela stovku a po kilometru jsem rudá a zpocená lapala po dechu, div jsem nevyplivla plíce. Do cíle přespolního běhu jsem nedorazila, dlouhé tratě a sprint k sobě prostě nepatří.
Strava je kapitola sama pro sebe
Mé stravování ovládají nedostatek času a mé chuťové buňky. Navíc si z dětství nenesu příkladné stravovací návyky, kvalita stravy dost pokulhávala, u matky jsem hladověla a v pubertě u příbuzné se zas přejídala. Přesto jsem měla štěstí a kupodivu jsem neměla problém si bez většího úsilí, až do druhého porodu, udržet štíhlou linii.
Ke zdravějším potravinám jsem se dopracovávala postupně a nejvíce při nastavování pestré a kvalitní stravy pro dceru, potažmo celou rodinu. Někteří příbuzní nechápali, proč to naše batole necpu gulášem s knedlíky, řízkem nebo sladkostmi a při každé příležitosti mi mou snahu o lepší stravovací návyky hatili.
Naštěstí jsem se nenechala odradit a zdravější základ se podařilo nastavit. Vždy mě potěší, když dcera upřednostní čistou vodu před sladkým pitím, domácí mysli před sladkostmi nebo má chuť na papriku či mrkev.
Problém zůstává u mě. Dceři připravuji svačiny a sobě je nepřipravím. Zabývám se tím, aby měla vyváženou stravu, sice jím s ní, ale když obědvá ve škole nebo je u táty, odbudu se něčím nebo ničím. Pak se hladová na noc láduji kdečím a nezapomenu třeba na sušenku nebo čokoládovou tyčinku.
Je mi ze mě ouvej, ale jak to změnit? Kdy se konečně hecnu?
Mé milované děti mě nevidí v tak špatném světle
„Mami, ale když jsi oblečená, tak nevypadáš tlustě,“ mi sdělila dcera. „Mami, vypadáš pořád moc dobře,“ říká mi syn. Dokonce mě odrazují, abych se nenazývala tlusťoškou a už vůbec ne škaredou. Potíž je v tom, že já se tak vidím a cítím.
Nemám se ráda
Jsem ošklivá a tlustá. Nesnáším své tělo a sebe sama. Nemám ráda svou slabost změnit svou tělesnou schránku a svou neschopnost přenastavit své vnitřní já. Nechci do sebe vkládat finance a současně nemám sílu s tím pohnout sama. Jsem v kruhu, z něhož potřebuji vyjít, abych se cítila sama sebou, tak jako dřív, ale nevím, jak na to.
Nízké sebevědomí ze mě sálá a nejeden si do mě kopne
Mou slabost ze mě cítí i mé okolí. A ti, co si rádi kopnou, se na mně lepí jako smůla. S otevřenou kritikou jsem se setkala už několikrát. Naposledy v ordinaci gynekoložky, kdy se mě doktorka ptala: „Vy jste přibrala, že jo?“ Odpovídám: „Ano, ale už před sedmi lety.“ „A kolik vážíte?“ „No, asi 74 kg“ (při výšce 170 cm), „Není to spíš 84 kg?“
Při nejbližší příležitosti jsem vlezla na váhu, abych se ujistila. Objevilo se to, co jsem prezentovala. Hmotnost mi už sedm let stagnuje, nehne se dolů a naštěstí ani nahoru. S hmotností se nemění ani podoba mé postavy, proto moc nerozumím tomu, proč si má lékařka vzpomněla právě teď, že jí připadám silnější, když mě vídá každého půlroku.
Jindy mě zas oslovila známá, že ji mé vypouklé břicho v nových šatech připadá jako těhotenské. Nebo mě oslovila sousedka se slovy: „Vy jste přibrala a vůbec vám to nesluší.“ O příbuzné ani nemluvě, podle ní mám zadek jako kobyla.
Přestože si sama o sobě nemyslím nic moc pěkného, necitlivá kritika se mě nepříjemně dotýká. Kdyby alespoň motivovala k dosažení pěkného zdravého těla a aktivovala mé sebevědomí. Je mi jasné, že změna musí nastat uvnitř a chtěla bych znát ten recept, jak se mít ráda a přenastavit se. Vnímám, že je jednodušší soustředit síly a péči na druhé než začít u sebe. Náročnější je být dobrým vzorem než někoho vést po uhlazené cestičce a také je těžké v sobě změnit staré vzorce a začít nanovo.
Podstatné je nehubnout, ale zhubnout, fit tělo si udržet a k tomu nejlépe dřív, než by se mohly chtít objevovat nějaké zdravotní neduhy. Ve čtyřiceti už nejsem dvacítka, a tak zkusím najít konečně tu svou cestu a přestat bloudit. Přála bych brzy sepsat text „Jsem fit a spokojená. Už nejsem ošklivá tlusťoška.“
