Článek
Bydlení v činžáku nebo paneláku znám od dětství, o to víc mě lákal dospělý život v domě. Nepatrný obrázek takového bydlení jsem znala z návštěv u prababičky a pradědy, kteří žili v malé vesničce za Prahou. Rodiče mé babičky hospodařili ve starém kamenném domě s přilehlým dvorkem, několika hospodářskými staveními a rozlehlými zahradami. Chovali slepice, králíky, někdy také selata nebo kachny. Jedna ze zahrad sloužila jako sad ovocných stromů a v několika dalších se pěstovala zelenina a brambory.
Krátké a jen velmi vzácné návštěvy praprarodičů mi však nikdy neumožnily nahlédnout pod pokličku takového vesnického hospodaření. A tak jsem jen s dětskou bezstarostnou radostí vybírala z kurníku vajíčka od slepic, hladila si králíky nebo trhala třešně ze stromu. Kromě radostí jsem zde prožívala i dobrodružné chvilky. Třeba když jsem z prosklené verandy vyhlížela agresivního kohouta, který s oblibou útočil na kohokoliv, kdo se vyskytl v jeho blízkosti. Bojovkou se tak stávala i má cesta do kadibudky. Obezřetně jsem vyčkávala až kohout nebude na dohled, bleskurychle jsem přeběhla dvorek a zavřela se do dřevěných dveří s vyřezaným srdcem. V malém prostoru latríny mě zastudilo dosednutí, starostlivě jsem se rozhlížela po pavučinách a pavoucích, útržky zmuchlaných novin nahradily toaletní papír a pak už jen zase číhání skrz vyřezané srdce, aby mě ten proklatý kohout nedostal.
V mládí se můj sen o domku zhmotňoval. Při každé příležitosti jsem si v mysli stavěla jednoduchý a praktický malý domek s dřevěnými prvky, vzdušný, světlý, s vybavením v minimalistickém stylu, zasazený do zeleně a krásné okolní přírody. Přání jsem však nikdy ani nevyslovila, jako realistka a pragmatička jsem ho pasovala na nesplnitelné.
Těžké dětství, špatné rodinné poměry, matčiny psychické problémy, hra osudu, děťátko v 18 letech, studium při mateřské… Startovní čáru do života dospělých jsem měla jasně nalajnovanou a mým životním cílem se v této neutěšené době stalo vybudovat mému synovi bezpečný a láskyplný domov. Zarputilost, vytrvalost a značná dávka štěstí mě a mého syna zavedly do malého panelákového bytu a život se nám zalil sluncem. K bytu jsem navázala silné pouto a hýčkala ho.
Po letech jsem kabát maminky samoživitelky převlékla za rodinnou idylku ve třech, kdy jsme s tehdejším partnerem budovali vážný vztah, žili v mém bytě a později se rozhodli společně postavit dům. Základem bylo partnerovo vlastnictví pozemku v malé obci za Prahou a finance z prodaného bytu partnerovy maminky. A tak jsme postupně začali realizovat stavbu svépomocí.
Po čase se pětiletý vztah rozpadl, stavbu bývalý přítel dokončil a byla jsem pozvána na návštěvu. Částečně se zhmotnilo něco, co jsem svého času považovala za nemožné a snila o tom. V novostavbě jsem byla jen host a vlastně jsem za to byla moc ráda. Neskutečně jsem si vážila svého malého útulného bytu v paneláku.
Po půl roce bývalý partner dům prodal. Jemu a jeho mamince nevyhovovala dopravní nedostupnost, závislost na autě, odloučení od přátel, občanská nevybavenost a vyšší náklady na život, než tomu bylo dříve.
O několik let později jsme byli v novém složení zase tři a později přibyl čtvrtý člen rodiny. S garsonkou jsem se s těžkým srdcem rozloučila a se synem, přítelem a čerstvým miminkem nás přivítal větší panelákový byt.
Když jsme se později dopracovali k tomu, že necháme byt kompletně zrekonstruovat, odstěhovali jsme se na čtyři měsíce na chalupu. Zhýčkaná velkoměstem, společností lidí, kulturou a dopravní dostupností jsem si přesto rychle na pobyt na venkově zvykla. Práci jsem převážně zastala z chalupy a kombinovala ji s péčí o dcerku, zastřešováním stavby v Praze a každou jen trochu volnou chvíli jsem vytěžovala péčí o dům a zahradu. Plení záhonů, stříhání růží, přesazování rostlin, úprava záhonů, sbírání zralých plodin, domácí marmelády, vyklízení sklepů, prořezávání tújí, vyklízení kůlny, vyklízení pozůstalosti z domu, generální úklid domu, opravy, úpravy…
Po zazimování chalupy a stěhování zpět domů do zrekonstruovaného bytu jsem náhle procitla a pocítila úlevu a svobodu. Už jsem nebyla štvanou zvěří ani psem uvázaným u řetězu. Uvědomila jsem si, že mě dům a zahrada natolik pohlcovaly a svazovaly, že jsem se přestala věnovat svým zájmům, oblíbenému cestování, poznávání nových míst, setkávání s přáteli. Život jsem na čas zasvětila chalupě a nemohla jsem se jí nevěnovat. Znamenala mnoho práce, údržby i budoucích projektů a mě to dost bavilo, ale plně si uvědomuji, že bych jí věnovala svůj veškerý volný čas, peníze, obětovala bych své zájmy, přátele, až by mě to všechno brzy semlelo a ze zábavy by se stalo břímě.
Náš panelák očima mé dcery
Jiný příběh by se mohl psát s nereálně velkým množstvím peněz, které by znamenalo třeba stavbu na klíč, placené zahradnické či úklidové služby, vyhovující lokalitu a život jak v bavlnce, anebo taky ne. Ale já svůj sen žiji. Bydlím s dcerkou poblíž svých nejbližších a přátel, o byt s klidem pečuji a neničí mě to, mám čas na dceru i své zájmy, žiji v oblíbené lokalitě se skvělou občanskou vybaveností, dopravní dostupností, přírodu mám na dosah, a kdykoliv našetřím na cestování, kulturu nebo výlet, s klidem zamknu byt a vyrážíme.
