Článek
Ranní slunce prosvítá mřížemi malého okna do místnosti o jedné posteli a malém stolku. Stěny diagnosťáku nasáklé zármutkem, nesvobodou a odloučením od běžné společnosti mě přivítaly na jednu jedinou noc. Měla jsem jasno, co za pár chvil řeknu sociálním pracovnicím. Rozhodnutí, zda tu se svým děťátkem rostoucím v mém těle zůstanu, nebo se vydám ke své matce nebylo snadné. Co vím jistě, pokud bych nemilovala jeho, nebála se, že ho již neuvidím a nečekala naše děťátko, raději bych zůstala tu, než být s matkou, která mě jako svou dceru asi nikdy nemilovala.
Sociální pracovnice s úsměvem telefonuje mé matce, ať si pro mě přijede. Já úsměvem neoplývám a myslím jen na něho. Naposledy jsme se viděli včera k večeru. Stál na konci chodby za mříží, nesměla jsem k němu jít, jen jsem se na něho otočila a skrz slzy ho mlhavě zahlédla.
Matka vešla, pozdravily jsme se, podepsala nějaké papíry, beze slov jsme se obě zvedly a šly k ní domů. Za tu dobu, co jsem žila s ním v garážích, ve stanu a v chatičce se matka přestěhovala do menšího bytu a pořídila si psa. Ukázala mi mou postel a pokojík sdílený s mým nejmladším bráškou.
Postupně jsme se s matkou sžívaly. Začala ke mně přistupovat trošinku jinak než kdykoliv před tím. O její duševní nemoci jsme nemluvily. Viděla jsem ji užívat léky. Také mě sama informovala, když šla na kontrolu k psychiatrovi. To mě uklidňovalo a doufala jsem, že ji již nikdy v žalostném stavu pomatení neuvidím.
O něm jsme s matkou také nemluvily. V tu dobu s ním byla rozvedená. Rozvod proběhl velmi rychle a jejich manželství trvalo asi tři měsíce, jejich známost o měsíc déle.
Stále jsem žila svou láskou k němu, od které mě sice oddělili, ale ne nadobro. Již jsme se neviděli denně, ale přicházel za mnou, chodili jsme na procházky, měli jsme jeden druhého a měli jsme to malinké, jenž vzniklo z naší velké lásky.
Jednou nepřišel. Seděla jsem u telefonu a čekala, kdy zazvoní a kdy se ze sluchátka ozve jeho hlas. Telefon mlčel a já brečela. U telefonu jsem proplakala celý měsíc. Ničilo mě to, trápilo, byla jsem na dně. Zradil mě a opustil. Již ho nikdy neuvidím. Utekl před rodičovstvím? Před povinností a zodpovědností? Utekl přede mnou? Před naším děťátkem?
Mezitím jsem se probouzela ze svého snu zaslepenosti a zamilovanosti. Uvědomovala jsem si svou novou úlohu. Potřebovala jsem být pro děťátko silnou, milující a pečující maminkou. Ne zničenou troskou truchlící po chlapovi. Mé probuzení mi do žil vlévalo novou bojovnou krev.
Najednou jsem viděla vše to, co jsem tušila už před zamilovaností, a k tomu ještě mnohem a mnohem víc. Tři čtvrtě roku s ním jsem žila sen, v němž jsem sem nosila růžové brýle a mozek v batohu. Nevnímala jsem nikoho jiného než jeho, věřila jsem mu jeho lži, přehlížela jsem jeho podlosti, zlodějny a manipulaci. Vše se mi rázem otevíralo jako kniha, v níž lze teď číst. Předtím na jejích stránkách chyběla písmena. Prozření neskutečně bolelo, mé srdce by snad puklo, kdyby však zhrzenou lásku nenahradila láska mateřská. Ta mocnější a silnější, která mě postavila na nohy a vložila mozek zpět do mé lebky.
Má zodpovědnost se vrátila v plné síle. Odhodila jsem veškeré smutky, začala pečovat o matčinu domácnost, vaření, malého brášku a chystala jsem výbavičku pro miminko. Matka mi kupodivu pomáhala.
Po měsíci a půl se objevil u dveří on. Stál tam jako bychom se viděli včera, ale mé city se mezitím změnily. Chtěl se ke mně přitisknout, já odmítla a už jsem si ho nechtěla pustit k tělu, natož k srdci a duši. Přestala jsem věřit jeho slovům, které nikdy nemyslel vážně. Při plném vědomí jsem viděla kolik lidí podvedl, obalamutil, napálil, okradl a kolika lidem ublížil, včetně mé matky a mě. Ve svých lžích se sám ztrácel a myslím, že už ani nevěděl, co je pravda a co ne. Ale já už pravdu znala a věděla jsem, že nikdy nedopustím, aby takový člověk, kterým on je ovlivňoval výchovu mého děťátka. Jeho jsem vyrvala ze svého srdce a pomohl mi v tom on sám tím, že zmizel a nechal mě podlehnout zármutku.
Šli jsme společně na matriku, kde jsme byli úřednicí požádáni k předložení občanských průkazů a vyplnění formulářů. Prý si zapomněl občanku. Z úřadu jsme odešli s nepořízenou. Věděla jsem, že měl doklad u sebe, nikdy ho nikam neodkládal, tak proč by to mělo být ten den jinak?
Chodil za mnou a já k němu přistupovala chladně. Přesvědčoval mě o lásce, ale marně. Vyprávěl, jak touží po našem děťátku a sliboval, jak zajistí, abychom po mých 18. narozeninách zas bydleli spolu. Chtěl si mě vzít, ale nikdy to neudělal a já bych to odmítla. A ano, nebyl to čistý řez, který mě a jeho oddělil, někde v mém nitru stále probíhal boj nepodlehnout. Ale ve mně rostoucí nový život jako by nechal růst také mé plné vědomí, sílu ovládnout se a zapomenout. Nedopustila bych, abych neměla s miminkem kam jít, čím ho nasytit, do čeho ho obléci. Ani aby mělo po svém boku nesprávný lidský vzor a dostávalo školu svého otce. Nikdy!
Narodil se mi krásný zdravý chlapeček. Byla jsem již plnoletá. On za námi přišel do porodnice, pohlédl na svého synka a po chvilce odešel. Po propuštění z porodnice jsem ho viděla ještě asi třikrát než z mého a synova života bez rozloučení odešel navždy.
Zůstal mi po něm úžasný chlapeček, niterní bolavé rány hojící se ještě několik let a také problémy. Odešel jakoby nic. Čekal mě boj za spravedlnost a ještě mnohem větší boj za syna, kterého jsem chtěla řádně vychovat v dobrého člověka, dát mu vše…. svou bezmeznou lásku, péči, domov, bezpečí i ochranu před lidmi jako je jeho otec.
