Článek
Těhotenství jsem neměla klidné. Když mě náhle ze dne na den opustil, zlomilo mě to, přišlo zoufalství, ale i uvědomění. Proplakala jsem mnoho dní. Až mě ze splínu začal vytrhávat ten malinký život v mém nitru, který potřeboval silnou a nezlomenou matku. Díky děťátku jsem se probouzela ze snu, vymanila se ze spárů slepoty srdce a zatmění rozumu. On se po nějaké době nečekaně vrátil, ale já už mu nevěřila. Jeho planým příslibům lásky a lžím jsem se bránila znovu podlehnout.
Před termínem
Blížil se termín porodu. Pro miminko jsem měla vše nachystáno. Maličké oblečení vypráno, vyžehleno a uloženo ve skříni. Postýlka připravena k finálnímu smontování a kočárek zaparkovaný v kočárkárně domu. Většinu vybavení jsem vděčně přijala od příbuzných po jejich dětech nebo koupila z druhé ruky.
Den před termínem porodu jsem měla naplánovánu kontrolní poradnu v porodnici. Ten den jsem se vzbudila už ve 3 ráno, nemohla jsem ležet ani sedět a pochodovala jsem tiše místností. Zatím jsem žádné výrazné bolesti necítila. Jen sem tam nějaké napětí. Matka s bráškou ještě spali a vzbudili se asi o čtyři hodiny později. Cítila jsem zvláštní neklid, ale porodu bych ho zatím nepřisuzovala. Chystala jsem se tedy do poradny v porodnici na objednaný čas. Pro jistotu jsem s sebou vzala i tašku s věcmi k případnému pobytu. Porodnice byla vzdálena čtvrt hodiny autobusem a matka s bráškou mě doprovázeli. V autobuse jsem ucítila první výraznější stahy. Stanici před naší výstupní, jsem muži sedícímu vedle mě u okénka uvolňovala prostor k výstupu. Ve chvíli, kdy jsem si ze svého sedadla stoupala, mnou zacloumala ostrá bolest a hned mě zase usadila. Již jsem o nástupu porodu nepochybovala. Muži jsem následně prostor pro odchod uvolnila. Vzhlédla jsem na matku a v jejích očích jsem zaznamenala mateřskou starostlivost, takovou, jakou jsem v nich hledala kdykoliv předtím a nenacházela.
Přivítala mě porodnice
Devátá hodina a chodbou zaznělo mé zaťukání na dveře sesterny v poradně. Vylíčila jsem nástup stahů, termínu porodu a sestra mě naléhavě zvala do dveří porodních sálů. S matkou a bráškou jsem se narychlo rozloučila. Znovu jsem si všimla jakési vřelosti, a přitom vystrašenosti v matčině očích. Má o mě a miminko starost? Že by mě přeci jen měla alespoň malinko ráda? Vlastně od chvíle našeho setkání na sociálce, kdy mě poté těhotnou přijala k sobě domů, se ke mně chovala jinak než kdykoliv před tím. Toto období s matkou (mé těhotenství) bylo zatím v mém dosavadním životě to nejhezčí, i když jsem se bála si to připustit a začít jí důvěřovat.
Monitor, sprcha a další příprava na porodní sál. Na hekárně stahy sílily a nedokázala jsem nic než chodit místností z jednoho konce na druhý. To mou bolest trochu rozptylovalo. Přišla pro mě sestra a já se naivně podivovala: „Už?“.
Na porodním sále
Umístila jsem své tělo na porodní lůžko a s obavami čekala co bude dál. Sestřička mi otřela čelo. Lékař mě prohlédl. Po chvilce všichni odešli. Čekalo se, až budu připravená. Dostatečně pro porod otevřená. Sestra mě po chvilkách kontrolovala. Bolest se stupňovala.
Znovu přišel lékař, prohlížel mě a pak jsem zaznamenala teplé mokro. Stahy zintenzivnily. Lékař se mě ptal, jestli by mi nevadilo, aby přivedli přihlížející partu studentů medicíny daného zaměření. Nic mi v tyto okamžiky nevadilo, i kdyby snad přivedli televizní štáb nebo třeba prezidenta. Stahy už jsem tiše prodýchávala a teprve teď vyrážely krůpěje potu na mém čele.
Okamžik osamění a jde se na věc
Připadalo mi, že jsem tu dlouho sama a bolest se předvedla v té pravé síle. Konečně se objevila sestra. Podívala se dolů mezi mé nohy a poplašně odběhla. Cítila jsem po těch několik dlouhých minut (možná vteřin) v osamění paniku.
S úlevou jsem přivítala lékaře, sestry i družinu studentů. Matně jsem zaznamenala, že mě lékař studentům představil jako aktuálně nejmladší prvorodičku, kterou tu zrovna mají. Měla jsem začít silně tlačit. Jedna sestra stála u mé hlavy a mluvila ke mně klidným hlasem. Lékař se k pokynům také přidával. „Teď přestaňte tlačit a dýchejte, dýchejte!“, „A připravíme se a znovu tlačíme, tlačíme!“. Studenti stáli poblíž a já je vnímala jen jako dlouhý stín a nedílnou součást tohoto prostoru. Potřetí jsem zatlačila, sestra mi k tomu „hupsla“ na horní část břicha a pak jsem konečně slyšela dětský pláč. Lékař mi ten malinký plačtivý uzlíček položil na hrudník se slovy „Je to chlapec. Jaké je jeho jméno?“. Skoro jsem se bála jej dotknout, abych mu neublížila. Byl tam. Malinký, kouzelný, nádherný. Nemohla jsem z něho oči spustit. Otevřel se přede mnou živý zázrak!
O chvíli později ho sestra odnesla. Porod placenty a šití. Mého chlapečka sestra umístila v průhledném plastovém vozíku zachumlaného do deky vedle mého porodního lůžka. Hleděla jsem jen na něj. Jediné, co mě rušilo, byl chlad od chodidel a neustálé dlouhé píchání a škubání při šití.
Nastřižená a potrhaná místa zašita, na sál mi přinesli i oběd. Potěšilo mě, že ani na maminku právě narozeného miminka se stravou v této porodnici nezapomínají. Mé myšlenky na to štěstí po mém boku i stažený žaludek, však průchodu smaženého květáku a brambor do mých útrob bránily. Párkrát jsem zobla a stále zasněně hleděla do průhledného vozíku.
Návštěvy
Na pokoji jsme pobývaly dvě maminky a dvě miminka. Začaly přicházet návštěvy. Matka a bráška se podivovali kouzlu, kdy mě před pár hodinami opustili s bříškem, a teď se s tím neskutečně úžasným novým životem shledávají tváří v tvář. Přišli také babička i další příbuzní. Přišel i on. Nezdržel se moc dlouho. Pochoval svého syna a po chvilce odešel. Rozhodil mě, ale naštěstí jen na chvilku. Můj pohled spočinul na mém chlapečkovi. Věděla jsem, že jsem tu jen pro něj a zůstanu navždy. Udělám vše, aby nebyl součástí lží, přetvářky, nelásky, manipulace a překračování zákona.
