Článek
Nepřemožitelný strach od raného dětství
Dcera návštěvy lékařů nesnáší. Už od miminka se s příchodem do ordinace na preventivních prohlídkách u pediatričky spouštěl dceřin vnitřní alarm, který vždy propukl v hlasitou sirénu, skrz níž jsme se s lékařkou téměř neslyšely. A k tomu citlivě změřit a zvážit to kroutící klubko „háďat“ bylo ocenění hodné. Siréna vždy rázem utichla v čekárně a opět na mě hledělo to spokojené a usměvavé miminko.
Starší syn svůj strach dokázal ovládat
Starší syn s lékaři neměl nikdy žádný problém, jako každé dítě se bál, otevřeně a upřímně jsme spolu o tom, co ho čeká, mluvili a on vždy spolupracoval, nechal se vyšetřit a statečně přistupoval i k jakékoliv nové nepříjemné výzvě. Ano, každý jsme originál a máme různé vnímání. Zpětně mohu konstatovat, že se synem to byla procházka růžovou zahradou a s dcerou je to nervy drásající adrenalin v závodním voze.
S růstem dcery snad roste i její strach
S přibývajícím věkem naší holčičky se situace k lepšímu příliš nezměnila, už jen dovést ji do čekárny jakéhokoliv lékaře byl nesnadný úkol. Prolité hektolitry slz, mého potu, nespočet marných motivací, her a nápadů pro zvládnutí situace, trpělivost, ale i nervy v kýblu a odchody z ordinací bez vyšetření. Jedním takovým příkladem za vševhny může být dva roky stará příhoda.
Šestiletou slečnu čekalo řešení aktuálního zdravotního problému u pediatričky, která se v dceřiných očích zrovna projevovala snesitelně, a tak mizely zábrany do této čekárny a ordinace vůbec vkročit.
Doktorka své dětské pacienty s oblibou oslovuje zlatíčko, beruško, broučku, holčinko… mluví s nimi, vnímá je a pokud něco odmítají, přizpůsobuje se, aby je neodradila a neztratila jejich důvěru. Bohužel pak velmi tenkou hranici snadno překročí jedno očkování nebo špachtle v krku.
U nás ani tentokrát doktorka nezklamala. Dceru čekal výtěr z krku, který se sevřenými ústy rázně odmítla. Lékařka na pilu netlačila, ale navrhla ještě potřebný odběr krve. Již jen vyslovené slovní spojení neznámého a strašidelného, dceru rozhodilo a rozplakalo. Doktorka svou sestřičku s injekční stříkačkou nechala v sesterně, vypsala žádanku a dobrotivě k rozloučení přidala: „To bude dobré, beruško.“ Ale jak pro koho…
S žádankou jsme se odebraly na cestu do polikliniky. Dcera vzdorovitě postávala a nemínila se hnout ani o píď. Povídaly jsme, zaháněly nervozitu, povzbuzovala jsem a k motivacím pro překonání strachu jsem přihodila hračku jako odměnu po úspěšném výkonu. Víc, než půlhodinová rozprava nás konečně zavedla do metra. Následovala však pekelná čtyřminutová jízda provázená taháním za mou bundu, pláčem a hláškami, že má hlad a bolí ji břicho. V očích vyděšených spolucestující se jistě již v tyto okamžiky zračil nápad volat OSPOD. Když jsme v cílové stanici vystupovaly, dcera se pevně přitiskla k madlu a nemínila se ho pustit. V poslední chvíli jsem ji neurvale popadla do náruče a vystoupila z vagónu metra. U cestujících jsem to měla zpečetěné… „Najíst holce nedá a kdoví, jestli ji ta žena neukradla, když se to dítě brání s ní odejít.“
Zoufalství. Na nástupišti jsem dceru postavila, sebrala poslední zbytky sil a kvapným krokem vyrazila z metra ven. Nejraději bych z toho utekla zcela. Plačící dívka uháněla vedle mě a tahala mě za rukáv. Venku jsem k ní chtěla promluvit, načež mi došla i ta poslední slova. Zbývalo jen pár kroků, tak jsem prostě šla a dítě neochotně též. Došla jsem do čekárny odběrového místa a dcera zůstala stát na chodbě za otevřenými dveřmi.
Doufala jsem v zázrak, že narazíme na chápavou sestřičku, pozitivní přístup, zvládneme to, dcera na sebe bude hrdá a půjde si vybrat svého dvacátého pátého plyšáka nebo balíček kartiček do sbírky Pokémonů. Z batohu jsem vytáhla žádanku s kartičkou pojišťovny a odložila je na malý stolek, zapínám batoh a v tom ta malá přiběhla. Zaradovala jsem se, že snad nabrala odvahy a jde si sednout do čekárny.
Padla mi brada, když jsem zjistila, jak moc jsem se mýlila. Dcera popadla žádanku, roztrhala ji a utekla zpět na chodbu. To je konec! Před zvídavými zraky dalších pacientů jsem posbírala kousky lejstra, po odchodu pacienta jsem opatrně zaklepala a s dotazem přistoupila do dveří odběrové místnosti: „Dcera má mít první odběr krve v životě a moc se bojí. Právě roztrhala žádanku…“ Dotaz jsem nedokončila, sestra mi rázně skočila do řeči, že dceru bez žádanky nenaberou. Síly mi došly a mluvilo čiré zoufalství: „Víte, co mě to stálo ji sem dovést?“
Rezignovaně jsem odešla a přemýšlela, jestli by byl tak obrovský problém ji nabrat s těmi útržky žádanky, které bych bleskurychle nahradila žádankou novou, pro níž bych jistě plná energie k pediatričce doběhla? Ale kdoví, jestli by k odběru krve vůbec došlo a také myslím, že ta roztrhaná žádanka byla pro sestry vysvobozením.
Taky ses, mami, bála doktorů?
Nedávno jsme s dcerou probíraly, jaké to bylo za mého dětství u lékařů, a jestli jsem se také tak bála.
Ano, bála jsem se a moc, vlastně dodnes ve mně tkví malá dušička před každou takovou návštěvou, ale vždycky to zvládnu. „Jsem statečná velká holka, která nepláče a k tomu jsem přeci rozumná,“ a kromě toho „to nebude bolet, jen se na mě podívají a nic mi dělat nebudou!“
Tato slova jsem v dětství slýchávala s každou návštěvou zdravotnického zařízení, jako útěcha nefungovala, a navíc mě moc mrzela ta snůška lží. Vždycky mi v ordinaci něco dělali, bylo to nepříjemné a často to také bolelo, nebyla jsem statečná, brečela jsem a třásla se.
U lékařů jsem to vždy vydržela, neprala jsem se, nebránila. Strach mě odzbrojil a tušila jsem, že jsou ty úkony důležité a určitě bych se jim stejně nevyhnula. Třeba tak jako můj brácha, který po jistém incidentu nenáviděl injekční stříkačky. Vždy mu zdravotnický personál přidržel ruce, nohy, hlavu i tělo a očkovali nebo odebírali krev. Věděla jsem, že má brácha velkou sílu, ale že by se ubránil třem dospělákům a museli si na něj povolat ještě čtvrtého na pomoc, jsem netušila.
Vzpomínky tak vzdálené, ale pocity stále stejně silné
Když sáhnu hluboko do své mysli, vybavím si pětiletou holčičku a jejího tříletého bráchu na infekčním oddělení staré nemocnice. S těmi dávnými, a přitom tak čerstvými pocity, mě přepadá úzkost. Ten nemocniční pach, smutné táhlé chodby, vysoké klenuté stropy pokojů, zamřížovaná okna, kovové postele s proleženými matracemi, smutek, strach, samota a stesk po domově, mámě, hračkách, zábavě a kamarádech ze školky.
Nejprve jsme oba s bráchou měli stejný pokoj s postelemi vedle sebe. Nudili jsme se a bráška odbíhal k zavřeným dveřím (možná i měly zevnitř místo kliky kouli – už si přesně nepamatuji). Bráška měl na sobě pletený svetr od mámy a z nudy jej celý rozpáral. Mohl z něj udělat alespoň klubko, s nímž bychom si hráli. Když mu sestra poprvé přinesla teploměr do podpaží a z pokoje odběhla, za pár chvil se pod bratrovou postelí kutálely kuličky rtuti. Druhý den se ukázala máma za skleněnými dveřmi nemocniční chodby, kam nás přivedli a my s bráchou děsně brečeli. Pak už jsme ji v nemocnici nezahlédli.
Vězení. Nic jsme nemohli, museli jsme ležet na postelích a zůstávat na pokojích. Žádné hračky, dokonce ani z domova, prý bychom je pak museli nechat v nemocnici. Brácha si párkrát zmáčkl tlačítko k přivolání sester, co tak vyzývavě vyčnívalo u postele a sestry se vždy zlobily.
Na další dny a noci nás s bráchou přemístili každého jinam. Má nová postel v nové místnosti stála hned u dveří, ale já na ní ležela minimálně. Její poničená matrace mě neustále svažovala na podlahu.
S bráškou jsme se potkali v sesterně. Sestra bráchovi injekčně aplikovala antibiotika, když náhle vyjekla „Zlomila se mi jehla!“ a utekla z místnosti. Bráška brečel a křičel: „Vyndej mi to z toho zadku!“ Já jak opařená stála u dveří a přemýšlela, jak mu pomoci. Mámila jsem ze sebe, že mu pomůže doktor a bojím se, abych mu nějak neublížila. Doktor pomohl, ale těm našim dvěma vystrašeným dětským dušičkám tedy rozhodně ne.
Po nekonečně dlouhém pobytu (vlastně netuším, jak dlouho jsme si v nemocnici pobyli) jsem ještě zjistila, že bráška rozbil lampičku z nemocničního nočního stolku a máma ji musí finančně kompenzovat.
Proplakané nemocniční dny
Bylo mi asi osm a bolelo mě břicho, nikdo nevěděl proč, a tak si mě nechali v nemocnici. Nic mi předem nikdo neřekl a nevysvětil, máma odešla a já zůstala v nemocnici sama s cizími lidmi. Od chvíle, kdy se za ní zavřely dveře, jsem brečela. Probrečela jsem celý zbytek dne i ty následující. Cítila jsem samotu, odvržení a strach. Vizitu i malé zelené prostranství s lavičkami za okny jsem sledovala za slznou clonou a toužila jsem vidět známé tváře.
Jednoho rána mě z pláče vytrhla zdravotní sestra. Seděla u mé postele a nabízela, že mě doprovodí za ostatními dětmi do společenské místnosti, kde v televizi právě začínal pořad Studio Kamarád.
Z tohoto pobytu v nemocnici si nevybavuji bolest břicha, ale úzkostnou bolest na hrudi. Cítím i vděk vůči zdravotní sestře, která mi podala pomocnou ruku a vytrhla mě na pár chvil ze samoty a smutku.
Právo na přítomnost rodičů v nemocnici s dítětem
Je mi přes 40 let a jako dítě jsem poznala dobu komunismu a devadesátky, od té doby se mnoho změnilo, včetně přístupu k dětem. Současná společnost a mnozí rodiče již k dětem nepřistupují jako k méněcenným, u nichž chtějí tvrdě regulovat jejich emoce, vnímání, postoje a myšlení často agresivní nadvládou nebo manipulací. Naopak se začaly vnímat lidské emoce napříč, a tak se dostávají do popředí i ty dětské.
Platná legislativa a metodický pokyn vydaný ministerstvem zdravotnictví upravují přítomnost rodičů, opatrovníků či jiných nejbližších osob při hospitalizaci nezletilého dítěte ve zdravotnických zařízení. Nezletilé děti mají právo hospitalizace za přítomnosti rodičů, a tedy nemusí k již tak traumatizující situaci, jako je léčba v nemocnici, trpět ještě separací od nejbližších.
Přestože se při dceřiných děsech z lékařů a lékařských úkonů potýkám s velmi nepříjemnými okamžiky a situacemi, jsem velmi ráda, že má dcera respektující lékaře a je vnímána. Nyní se její přístup s věkem konečně trochu změnil k lepšímu, nadále s jejími obavami pracujeme a věřím, že se ty strachy zvolna uzdravují i spolu s každou angínou nebo rozbitým kolenem, právě díky přístupu lékařů.
Autorský text doplněný o informace ze zdrojů:
