Článek
V první řadě jsem se opřela do řešení střechy nad hlavou. Do té doby jsem s malým synem a bráškou bydlela u matky trpící psychickou poruchou. Nutně jsem nás potřebovala vysvobodit ze zničujícího a neúnosného soužití. Počítala jsem s tím, že by s námi bráška mohl žít. Kdykoliv by chtěl, potřeboval nebo kdyby bylo zle. Nenechala bych ho trpět, postarala se o něj, našel by u nás útočiště a nový domov. Jak jsme s bydlením dopadli, jsem sepsala již dříve ZDE.
Hledání práce
S neskutečnou úlevou a dávkou nekonečného štěstí z přiděleného obecního bytu, jsem se s vervou pustila do hledání zaměstnání. Sháněla jsem práci, co nejblíže bydlišti a synově školce. Obcházela blízké okolí a doptávala se všude, kde se dalo. S životopisem psaným rukou jsem mířila do obchodů nebo restaurací. Hledala jsem cokoliv slušného na plný úvazek, bez vysokých finančních nebo kariérních požadavků. Mou prioritou se stalo dobře skloubit péči o syna s prací, tedy vejít se pracovní dobou do provozní doby školky.
První pracovní pohovor
Po krátkém, ale intenzivním hledání jsem seděla naproti mladému muži v restauraci rychlého občerstvení a probíhal pohovor. U mého úvodního sdělení o výchově syna a požadavku na pracovní dobu, se manažer netvářil nadšeně, ale závěrem na spolupráci kývl. Mně se moc ulevilo.
Těžký začátek
Nástup, seznamování, zaučování, bezpečnost práce, učení standardů. Začátek jsem měla krušný a nevěřila si. Manažer se na mě zaměřoval, zda neudělal s přijetím mladé matky samoživitelky chybu. Rozjezd mi dělal problém také kvůli mé trémě. Naštěstí jsem si práci postupně osvojila, začala mě bavit a do kolektivu jsem pěkně zapadla. Vlastně jsme byli skvělým týmem, včetně zpočátku nedůvěřivého manažera.
Hlavně si práci udržet
Když krátce po mém pracovním nástupu nastoupily také synovi rýmy, kašle, virózy nebo angíny, měla jsem obavy, že si práci neudržím. Můj chlapeček si zvykal na školku, děti, učitelky a jeho tělo na množství virů a bakterií. Z počátku nebyl snad měsíc, který by se obešel bez nemoci. Vedení restaurace bylo vůči mé nepřítomnosti kupodivu shovívavé, přesto jsem s každou další ošetřovačkou měla výčitky a obavy o pracovní místo. K mé úlevě mi nikdy nikdo nic nevyčítal a zaměstnána jsem zůstávala nadále.
Práci jsem si oblíbila, ale měla i svá negativa
Do práce jsem se těšila a vyžívala se při týmové spolupráci i v komunikaci s lidmi. Měla jsem vždy ráda pořádek a systém, který jsem mohla vnášet do všech činností také v zaměstnání, proto jsem nepociťovala problém dodržovat přísné standardy, hygienické a bezpečnostní požadavky.
Avšak nebylo vše jen růžové. Na denním pořádku byl stres a velmi svižné tempo. Nepříjemné situace nastolila třeba nečekaná absence některého ze zaměstnanců na směně nebo problémový zákazník. Práce s penězi nesla hmotnou odpovědnost, kterou jsem pocítila při manku. O tisíc korun nižší výplata kvůli vlastní chybě mě potrápila, ale o to větší pozor jsem pak na pokladně dávala. Má měsíční výplata dosahovala o třetinu nižší sumy, než v tu dobu činila průměrná měsíční mzda. Podstatné bylo, že jsem s výplatou vycházela a poplatila vše kolem bydlení, synka a stravy.
Pracovní uniforma s povinnou pokrývkou hlavy nebyla nic moc, na druhou stranu zase nic, nač bych si brzy nezvykla. Za větší nepříjemnost jsem vnímala načichlé mastné oblečení, vlasy i kůži od smažených mas a příloh. Při odchodu z práce jsem si svůj odér nejednou připodobnila tomu, na nějž poukazovala filmová Blanka od topinek ze skvělého snímku Jáchyme hoď ho stroje. Sprcha nebo koupel však tento drobný problém vždy následně smyla.
Nejčastější pracovní pozice
Obsluha zákazníků u pokladny se stala mou nejčastější pracovní pozicí. V rychlém občerstvení, ať již na jakékoliv pozici, jsme se nemohli pohybovat šnečím tempem a zákazníkům servírovat pokrmy po půl hodině. Od přijetí po předání objednávky nám plynuly pouhé dvě minuty. Deset kroků obsluhy bylo nedílnou, ale také přirozenou součástí kontaktu se zákazníkem. Mou největší odměnou nebylo nic míň, než od mé pokladny odcházející spokojený a usměvavý zákazník. Výzvou byli i ti špatně naladění lidé, o to více mě pak hřálo, když se podařilo na jejich tváři vyčarovat alespoň náznak pousmání.
Zajímavou disciplínou, vyžadující ještě rychlejší tempo, pak byla obsluha na drive-thru. Zákazníci v automobilech přijeli k exteriérové tabuli s výběrem pokrmů a přes okénko vozu si do mikrofonu objednávali své jídlo. Já na druhé straně mikrofonu, se sluchátky na uších, jsem tuto objednávku přijímala a objednávané chystala. Mezitím, co zákazník přijížděl k přednímu okénku jsem jeho objednávku měla připravenu, zabalenu a přijímala hned další od následujícího zákazníka v dalším voze. Přivítání prvního zákazníka tváří tvář, přijetí platby, zopakování všech předávaných položek, rozloučení a vše nanovo. Nejdivočejší pak byla kombinace obsluhy na pokladně i drive-thru. Ale vše se dalo zvládnout, dokonce s energií a radostí.
Prošla jsem všemi pozicemi
Práce a komunikace s lidmi mě naplňovala, avšak lákalo mě se učit také nové věci, rozvíjet se a současně neškodil občasný odpočinek od kontaktu se zákazníky. Takový oddych umožňovaly všechny ostatní pozice od prvotní přípravy čerstvých mas, přes fyzicky náročnou práci na kuchyni, po přípravu sendvičů a příloh. Prošla jsem všemi těmito pracovními pozicemi a stala se tzv. trenérkou. Vedla jsem školení o bezpečnosti a hygieně práce, zaučovala nové zaměstnance, trénovala kolegy z potřebných vědomostí a standardů.
Jak se na člověku každodenní komunikace se zákazníky podepíše?
Ten, kdo neustále pracovně komunikuje s lidmi, jistě chápe, jak se taková práce může podepisovat. Podělím se o pár perliček.
K zákazníkovi: „Dobrý den, máte práci?“. Zákazníkova pohotová reakce: „Ano, mám a přání taky.“
„Dáte si něco k pití, tatarku nebo kečup?
„Dobrý den, co máte?“
Předávám zákazníkovi kartičku na sbírání razítek se slovy: „Ještě vám dám tuto kartičku…“ Zákazník mi do věty skočí a zdvořile děkuje, že ji již má. Já odpovídám: „Jo, aha, já už ti ji dala.“
Kolega po sobě nechal u dřezu ušpiněné nádobí. Mou reakcí bylo: „Nemysli si, že to prádlo po tobě bude někdo mýt.“
Ve školce jsem při vyzvedávání syna pozdravila učitelku: „Dobrý den, máte přání?“.
Co mi práce přinesla?
Mé první zaměstnání (před dvaceti lety) mě seznámilo s mnoha lidmi, našlo mi přátele a naučilo mnoho nového. Provedlo mě mnohými situacemi. Hektickými, klidnými, přátelskými, nepříjemnými, vtipnými nebo trapnými. Ukázalo, co mě baví, co mi nevadí a také prozradilo něco o mě. Do té doby jsem netušila, že mám v sobě také velký kus extroverta, když cítím jistotu, v činnostech mám grif a ve známém kolektivu se cítím jako doma. V neposlední řadě jsem zjistila, že nemusím vydělávat plno peněz, abych dokázala zaplatit bydlení a uživit syna. Možná i díky tomu jsem se naučila šetřit, hospodařit, vyjít s málem, nevyskakovat si a vážit si maličkostí.
Jiné pracovní nabídky
V restauraci rychlého občerstvení jsem na plný úvazek pracovala téměř 4 roky. Během toho času jsem získala nabídku na práci manažera, ale v obavách, že přijdu o nejzásadnější výhodu v podobě individuální pracovní doby, jsem ji odmítla.
S nabídkou „kancelářské“ práce mě oslovil jeden ze zákazníků restaurace. Přesto, že jsem byla potěšena, nabídku jsem přes rok odmítala. Vážila jsem si skvělých lidí kolem sebe, nechtěla jsem je v tu dobu opouštět, byla jsem v práci spokojená, tak nač něco měnit? Čas dozrál, až když přišel nový hlavní manažer s asistentem a kolektiv se začal rozpadat. Teprve poté jsem se rozhodla jít vstříc novým pracovním zítřkům.
