Článek
Jsem senzitivní, emotivní a nasávám do sebe také emoce druhých. Pocity mě ovládají a s přibývajícími roky jsou snad i silnější. Tečou mi slzy, když koukám na film, když vidím dceru tančit, když jsem hrdá na syna, když jsem nadšená nebo když vnímám lásku, obdiv, soucit, lítost, smutek, vztek… Je to můj projev, a tak nějak ke mně patří. Přestože slza ukápne, nehroutím se, jen volně vypouštím to, co potřebuje ven a vnímám úlevu, přestože netuším, od čeho a proč.
Někdo má své emoce pod kontrolou a projevuje se svraštělým čelem, zvednutým obočím, peprným slovem nebo úsměvem. V mých očích se k tomu někdy i zaleskne či po tváři stéká slaná kapka.
Třeba by mi mohl někdo pomoci?
Mnohokrát jsem se zabývala myšlenkou, jak najít někoho, kdo mi pomůže rozklíčovat, co má duše potřebuje nebo v čem strádá. Nikdy jsem se k žádnému odborníkovi nehrnula, ale ne protože bych se snad styděla nebo se odborné péči bránila. Tápala jsem, nechtěla být na obtíž a neměla jsem sílu řešit sebe nad vše ostatní. K tomu najít správnou osobu, od níž bych si nechala nahlédnout do hloubi duše, svěřit jí svá trápení a odvyprávět svůj životní příběh, není vůbec snadné.
Dnešní vyspělý svět snad už na nikoho v péči psychologa nepohlíží jako na zavrženíhodného blázna. Dnes se tento odborník stává součástí našich životů a neměli bychom se ho zříkat. Není jen lékařem pečujícím o zdraví člověka, ale je tu jako podpora v tíživých životních situacích, kouč našich duší a průvodce všedních dnů. Velké problémy však nastávají s jejich nedostatkem a snahou najít toho pravého.
Před psycholožkou jsem vzala nohy na ramena
V minulosti mě jedna závažná situace, která se však stěžejně netýkala mého nitra, k psychologovi zavedla. Kontakt jsem si našla na internetu a péče byla hrazena zdravotní pojišťovnou.
S malým předstihem jsem vešla do čekárny, když se otevřely protější dveře a vystoupila z nich žena. Nejprve se mě zeptala na jméno, aby mě vzápětí nepříjemně zpražila, že jsem přišla brzy. Zaskočeně jsem ze sebe vysoukala, že si těch deset minut v čekárně počkám. Avšak jen co jsem tu větu vyslovila, hned bych udělala pravý opak. Nechuť se této osobě otevřít a svěřit, mě spíše hnala k východu. Ale když už jsem tu, počkám, co se stane, až se ty dveře znovu otevřou. Odejít mohu přeci i později.
Po chvíli vyšla na chodbu sice stejná, ale usměvavá tvář. Podala mi ruku, představila se a pozvala do místnosti. Hodinu jsme si povídali. Ta osoba se zdála být někým jiným než tou prudérní ženou na počátku. Závěrem se zajímala i o další témata, kterých jsem se při povídání nepatrně dotkla a současně navrhla, že je můžeme probrat při dalších návštěvách.
Druhé setkání, poslední setkání
Při minulém setkání psycholožka popsala během našeho rozhovoru necelé dvě stránky papíru. Dnes si poznámky k ruce nevzala a čistý papír s tužkou také zůstal ležet někde v šuplíku. Její přístup od minulého týdne nabral na nových obrátkách. Vůbec nic si nepamatovala, nekladla žádné otázky ani podněty a na nic nereagovala. Nezajímala se, a to ani o další témata, k nimž se tak zvídavě vyjadřovala minule. Nic nového, natož hlubšího, jsem dnes nesvěřila. Vnímala jsem nezájem a neměla jsem důvěru se otevírat. Dnešní setkání ztratilo zcela význam, a to následné jsem odmítla, čímž terapie skončila dříve, než vůbec začala.
Náhodný kontakt přišel náhodně
Nečekaně jsem získala tip na psycholožku, která mě zaujala již jen samotným doporučením. Velký háček spočíval v tom, že nejspíše nemá kapacitu přijmout nikoho nového. Nenechala jsem se odradit, sepsala o sobě tři věty a v odpovědi na můj email stál návrh termínu našeho prvního setkání.
Nová trasa a nový směr
Jdu neznámými cestami zapadanými barevným listím. Již téměř obnažené větve stromů se tyčí nade mnou a listí pod nohama křupe. Míjím mnoho kolemjdoucích, starce se psem, muže s batohem i zamilovaný pár. Většinu z nich předčí můj rychlý krok. Studený vítr mi zalézá pod kabát, otírá se o tváře a cuchá vlasy vykukující pod čepicí.
Cílová adresa je přede mnou. Vstupuji do potemnělé chodbičky u malého výtahu a rozhlížím se v prostorech staré polikliniky. Při vstupu do výtahu vnímám stísněnost. Výtah jízdou do vyššího patra hlasitě rachotí, ale doveze mě. V patře vstupuji do rozlehlého prostoru chodeb a čekáren. Do nosu mi zalézá nepříjemný pach dezinfekce, který připomíná dobu dřívější, tu z mého dětství.
Jedovatě zelené lavice rozmístěné na každém kroku. Nikde však ani človíčka. Prostory bez lidí vyhlížejí děsivě. Hledám správné číslo dveří, a přitom mě přepadá úzkost, která nesouvisí s mým celkovým rozpoložením. Ponurá atmosféra mě vtahuje do svých útrob. Jedna velká chodba s lavicemi míjí druhou a třetí. Netušila jsem, že je budova tak rozlehlá. Usedám na zelenou lavici a nořím se do světa svého zápisníku, abych zapomněla na to, co mě zrovna obklopuje.
Těsně před pátou odpolední se do čekárny řítí žena středního věku, odkládá své svršky a za moment klepe u dveří, do nichž mám vstoupit já. Nevidím, kdo otevřel, jen slyším milý pozdrav, a přitom udivený dovětek, „Ale vy jste tu dnes neměla být.“
Napětí z tohoto místa podtrhává napětí z dalšího čekání. Když příchozí žena zase odchází, oddychnu si, ale současně se bojím. Bojím se toho, kdo se za těmi dveřmi skrývá, zda si padneme do noty, zda mě nepřivítá stejně beznadějné prostředí jako zde na chodbách a také zda najdu odvahu si odložit nejen kabát, ale i své niterní bolístky.
Dveře se otevírají a já vstupuji.
