Článek
Právě jsem si dočetla moc pěkný článek o strašení dětí čerty. Autorka se vyjadřuje k návštěvám čertů v domácnostech i zastrašování malých dětí. Obojího se chce vyvarovat a já nemohu jinak než s těmito myšlenkami souhlasit.
V mém dětství se na zastrašování hrálo ve velkém. S bráchou jsme se vždy k večeru 5. prosince, po zazvonění našeho domovního zvonku, schovali pod postele. Matka nás posléze z úkrytů tahala za nohy i ruce, až jsme boj prohráli a museli jít čertům vstříc. Cestou ke dveřím nám vyprávěla, jak ji strašidelné postavy páchnoucí sírou mlátili řetězy, když jim umožňovala vstup do našeho bytu. Přicházeli jsem z pokojů a slyšeli jejich děsivé blekotání a cinkání řetězů. V předškolním věku se nejednou někdo z nás strachy pomočil. Se sklopeným zrakem jsme vyslechli, co vše provádíme, jací jsme lumpové a zlobilové. Stydlivě a vyděšeně jsme koktali říkanku či rozklepaným hlasem zazpívali krátkou písničku. Čert nás děsil a lekal, Mikuláš nás bránil a anděl nám závěrem daroval pár dobrot. Co nám taková návštěva přinesla? Jasně, sladkosti. Ale co k tomu? Nervy, strach, stres, ponížení a stud. Nic, co bych já svým dětech chtěla dopřát.
Strašení se nekonalo jen začátkem prosince. Trvalo po celý rok. Někdy jsme se báli polednice, která si nás odnese od oběda, který nechceme pozřít. Jindy venku jsme rychle dobíhali k matce, aby si nás neodnesl ten ošklivý starý pán k sobě domů, anebo jsme smutnili, že nám za to naše hnusný chování Ježíšek nedonese ani jeden dárek. Když si nebudu čistit zuby, všechny mi shnijí. Když si nechám narůst dlouhé vlasy, zkrátí se mi rozum a jestli už nezačnu poslouchat, tak mě matka seřeže, že si týden nesednu.
Mou představu skutečného pekla dotvarovala jedna z mých nejoblíbenějších pohádek, S čerty nejsou žerty. Je to moje srdcovka, i proto, že jsem na této pohádce byla jako hodně malá holka s tetou v kině. Mé první kino a zrovna tak úžasné. Dorota Máchalová si peklo víc než zasloužila, a když čertům konečně strhla pekelnou váhu, odtáhli ji ke kotlům, následoval její křik a pak už jen ticho a hustý dým linoucí se temným peklem. Všemu jsem věřila do posledního obrazu a o existenci pekla jsem (samozřejmě do určitého věku) nemohla pochybovat. Později a v současnosti již tento filmařský poklad vnímám z jiných úhlů pohledu, oceňuji vtip, obsazení, hudbu a nezapomenutelné hlášky.
Své myšlenky však vracím zpět k dětským představám pekla. Co se asi stane, když mě odnese čert? Už nikdy neuvidím mámu, bráchu, babičku, dědu, kamarády … V pekle mě budou asi trápit, budu mít obrovský strach, pak mě hodí do kotle a budu jen kouřem, než se zcela rozplynu. A co když nepůjdu do pekla, ale do polepšovny? Nestanu se kouřem, budu pořád na tomto světě, ale budou na mě všichni zlí, protože prostě zlobím, jsem neposlušná holka a zasloužím si tresty a k tomu mě nikdo nebude mít rád a nikdy už neuvidím ty, kteří mě možná měli rádi.
Zastrašovala a trestala nás matka, zastrašovali a trestali nás ve školce, zastrašoval a trápil nás všechny tehdejší režim, než se zacinkalo klíči na Václaváku, než se strhla bitka na Národní, do té doby se často strašilo.
Dnes jsem matkou dvou dětí já. Mám dospělého syna a sedmiletou dceru. Obě své děti nade vše miluji a chci pro ně lásku, domov, jistotu, bezpečí, důvěru a sebejistotu. Nechci je ničit zastrašováním, lží, pohrůžkami, podivnými děsivými nebo ponižujícími průpovídkami. Nejsem dokonalým člověkem a rozhodně nejsem dokonalou matkou, dělám chyby a dělám jich mnoho. Někdy až příliš velké, kterých moc lituji, a hned bych je vzala zpět. Jisté však je, že svým dětem, v současnosti dceři, nebudu brát bezpečí domova. Nebudu do našeho bytu vodit cizí lidi v maskách, kteří zastraší, vyděsí a donutí, aby dcera zazpívala, zarecitovala, bála se nebo se styděla.
Dnes půjdeme na procházku, a pokud dcera bude chtít k trojici přistoupit, přistoupíme k ní. Pokud bude chtít zazpívat, zazpívá. Pokud se bude bát, čertovi se vyhneme. Když se dceři zachce navštívit blízkou mikulášskou akci, zajdeme na ni, a když ne, nutit ji určitě nebudu. Doma pak nalezne balíček, který ji Mikuláš nadělil v době našeho pobytu venku, tak jako každý rok. Neberu dceři dětský pohádkový svět plný kouzel a tajemství, látkový adventní kalendář ji každé ráno nabídne nové překvapení, na Ježíška stále věří a její fantazie pracuje na plné obrátky. Současně ji však nenaháním pro poslušnost hrůzu, nestraším strašidly, čerty ani polepšovnou.
