Článek
Normálně bych o této cestě asi ani nepsala, protože létání je dneska docela normální věc. Ale tentokrát se stalo něco, na co nikdy nezapomenu. Letěla jsem stejným letadlem jako pan prezident Petr Pavel.
A nebyl to jen tak obyčejný let. Byl to let, při kterém jsem pochopila, co znamená kultivovanost a důstojnost. Už když pan prezident vstoupil do letadla, něco se změnilo. Nevím, jak to popsat. Prostě tam předtím byli lidé. Lidé, kteří si strkali kufry do přihrádek, překáželi si, někdo telefonoval, někdo se snažil dostat na své místo a jedna paní dokonce řekla druhému pánovi: „Uhnete laskavě?“
A potom vstoupil pan prezident. A jako by s ním do letadla vstoupila slušnost. Lidé přestali překážet. Začali se usmívat. Jeden pán dokonce někomu podržel přihrádku nad hlavou. Myslím, že to bylo proto, že jsme si všichni najednou uvědomili, že se chováme jako lidé. Pan prezident se cestou ke svému místu s několika lidmi pozdravil.
„Dobrý den.“
„Jak se máte?“
„Děkuji, dobře.“
Bylo to nádherné.
Možná si řeknete, že to není nic zvláštního. Ale v dnešní době je obyčejné „Jak se máte?“ skoro hřejivým činem. Když si pan prezident sedal, celé letadlo začalo tleskat. Nejdřív jsem nevěděla, co se děje. Pak jsem pochopila, že lidé prostě chtěli vyjádřit svou úctu. Tleskali všichni. I letuška. Dokonce i pán, který předtím asi deset minut bojoval se zavazadlem, které se mu nevešlo do přihrádky.
Pan prezident jen skromně pokynul hlavou. „Děkuji,“ řekl, a posadil se. Potom se letadlo vzneslo, ale zázraky jako by nekončily.
Všichni se uklidnili. Nevím, jestli to bylo tím, že pan prezident byl mezi námi, ale najednou bylo v letadle úplné ticho. Nikdo nekřičel. Nikdo si nestěžoval. Nikdo nebrblal. Dokonce ani pán přede mnou, který měl celou dobu telefon položený na hlasitý režim, najednou pochopil, že by bylo slušné ostatní nerušit.
Jen dvě malé děti se ale bály létání. Jedna holčička začala plakat. A víte, co udělal pan prezident? Vstal, přišel k nim a řekl:
„Nebojte se. Letadlo je bezpečné.“
Holčička přestala plakat. Potom si k ní pan prezident na chvíli sedl a začal jí vyprávět pohádku. Nevím přesně jakou, ale byla o princezně, která se bála létat, ale nakonec zjistila, že svět je velký a krásný. Myslím, že to byla nějaká moderní evropská pohádka. A pak četl pohádku i druhému dítěti. Bylo to dojemné. Maminka těch dětí měla slzy v očích.
Potom se pan prezident obrátil na letušky. „Nemůžu vám s něčím pomoci?“ Letuška nejdřív vůbec nevěděla, co říct. Asi není zvyklá, že se jí prezident ptá, jestli nepotřebuje pomoc. Pan prezident jí dokonce chvíli pomáhal rozdávat občerstvení. Podal jednomu pánovi kávu. Jedné paní sušenky. A mně podal vodu.
„Tady máte.“
„Děkuju, pane prezidente.“
„Není zač.“
To byly možná nejkrásnější tři vteřiny mého života. V tu chvíli jsem si uvědomila, že prezident není někdo, kdo je nad námi. Je to někdo, kdo nám podá vodu. Později jsem si všimla, že pan prezident pomohl i jednomu staršímu pánovi s batohem. Potom upozornil cestujícího, že má otevřený batoh. A když jedné paní spadl časopis na zem, zvedl jí ho. Pak dokonce prošel uličkou a zkontroloval, jestli má každý zapnutý bezpečnostní pás. Nevím, jestli to byla jeho povinnost, ale u prezidenta člověk nikdy neví. Možná je prostě prezidentem i ve chvíli, kdy zrovna není na Hradě.
Nejkrásnější bylo přistání. Když letadlo dosedlo na ranvej, lidé znovu začali tleskat. Ale tentokrát netleskali jen přistání, tleskali panu prezidentovi. Bylo to spontánní, nikdo nikoho nenutil, lidi prostě cítili, že právě zažili něco mimořádného. Pan prezident se usmál. A potom se ještě jednou všem omluvil, že zabral místo v uličce, když si bral kufr.
To je podle mě ta největší definice kultivovanosti. Když jsme vystoupili, všichni jsme se zase vrátili do normálního světa. Lidé začali pospíchat. Někdo se zase předbíhal. Někdo se hádal. Jeden pán dokonce řekl sprosté slovo. A mně došlo, že těch několik hodin v letadle nebylo jen cestování. Byla to lekce. Lekce o tom, jak by mohl vypadat svět, kdybychom byli všichni trochu víc jako pan prezident.
