Článek
Poláci nejsou pravděpodobně první národ, který by si člověk spojil s napoleonskými válkami. Mnozí by si je s konfliktem nespojili vůbec. Sloužili však hned v několika armádách, a to včetně té francouzské. Stovky tisíc jich sloužily buď přímo pod francouzskou vlajkou nebo později v rámci varšavského knížectví, které Napoleon vytvořil na části bývalých polských území. Od planin Itálie po poslední jízdní útok u Waterloo se Poláci prokázali jako jedni z nejodvážnějších vojáků, které měl císař Francouzů ve svém vojsku. Přejděme tedy k jejich hrdinnému a tragickému příběhu.
Polsko zničeno, Poláci vzdorují
Polsko-litevská unie platila po téměř dvě století za jednu z hlavních mocností Evropy. Svého vojenského vrcholu dosáhla po odražení Osmanské říše při obléhání Vídně roku 1683, ale brzy poté se začaly ukazovat její mnohé problémy. Její systém volené monarchie, která se zodpovídala extrémně mocnému sněmu šlechticů, se brzy ukázala jako velmi náchylná zahraničnímu vměšování. Obzvlášť sílící vliv Ruska vedl k mnoha reformním snahám, které se však setkaly s nepřátelskou reakcí tří polských sousedů. Rakousko, Prusko a výše zmíněné Rusko se rozhodlo pro územní rozdělení starého státu a ve třech děleních mezi roky 1772 a 1795 si ho mezi sebe plně rozdělilo.
Mnozí Poláci a obzvlášť polští šlechtici se nebyli ochotni s novým stavem smířit. Někteří zamířili za oceán a bojovali v americké válce za nezávislost a další se neúspěšně pokoušeli povstat v Polsku. Mnoho jich však hledělo s nadějí na Francii. V ní existovaly silné sympatie vůči polskému státu a mnoho Poláků vnímalo nastávající francouzskou revoluci jako posun k více polskému modelu vlády. Když Francii vyhlásily válku mocnosti, které si předtím Polsko rozdělily, mnoho Poláků s nadšením začalo plánovat vstup do francouzské armády. Avšak kvůli zákazu nové francouzské ústavy najímat nefrancouzské vojáky museli Poláci místo toho vstoupit do armád nových loutkových států, které vytvořil tehdejší francouzský generál Bonaparte. Roku 1797 měla nová legie pod polským generálem Janem Dąbrowskim kolem 5 000 mužů.
V Itálii hráli legionáři mnoho rolí. Někdy tvrdě bojovali s Rakušany a místními státy a jindy potlačovali místní povstání. K roku 1799 vzrostli jejich počty až na 10 000, ale následující brutální boje roku 1800 jich téměř 2/3 pozabíjeli. Navíc se brzy vyjednal nový mír s východními mocnostmi, což vedlo k silnému hněvu mezi legionáři. Někteří ze zoufalství spáchali sebevraždu a jiní dezertovali. Napoleon se je rozhodl vyslat na karibský ostrov Hispaniola, který měli dobýt pro Francii. Smrt několika tisíc Poláků na tropické nemoci silně podlomila morálku těch, co zbyli v Evropě a mnozí pochybovali, že má cenu zůstávat v Napoleonově službě. Roku 1805 jim, ale nově prohlášený císař zvedl náladu novou kontinentální válkou, ve které se vyznamenali v jižní Itálii.
Než se posuneme dál, měl bych napsat jednu z klíčových postav následujících let. Józef Antoni, kníže Poniatowski, byl synovcem posledního polského krále, Stanislava Augusta. Poniatowski strávil své mládí v Rakousku a také v Praze, kde se spřátelil se svým bratrancem a budoucím velitelem rakouské armády, knížetem Karlem Schwarzenbergem. Účastnil se válek s Osmany na Balkáně, ale brzy se začal zajímat o svou vlast. Účastnil se krátkého povstání proti ruské vládě a skončil kvůli tomu v domácím vězení. Roku 1796 byl propuštěn a cestoval mezi Pruskem a Rakouskem. Roku 1806 mu ustupující pruský král Friedrich Vilém III. svěřil správu Varšavy a okolních provincií, které dříve na Polsku získal jeho prastrýc.
Friedrich Vilém takoví čin neučinil z nějaké chuti k Polákům, ale kvůli katastrofální situaci svého státu. Roku 1806 mu Napoleon za zapojení Dąbrowského legionáři porazil v bitvě u Jeny část armády a Napoleonův železný maršál Davout zničil hlavní seskupení Prusů v bitvě u Auerstedtu. Napoleonovy jednotky brzy vstoupily do bývalých polských území a k legionářům se začaly hlásit tisíce dobrovolníků. Napoleonův maršál Murat brzy postoupil k Varšavě, kde se velmi rychle dohodl s Poniatowskim, který neměl žádnou chuť bojovat za Prusko. Po porážce Rusů o několik měsíců později bylo v červenci roku 1807 oficiálně vyhlášeno Varšavské knížectví jako obnovený polský stát a Poniatowski se stal jeho ministrem války (Dąbrowsky byl kvůli sporům s Napoleonem odstrčen na vedlejší kolej).
Od svobodné Varšavy k hořící Moskvě
„Saský král, francouzské zákony, polská armáda a pruská měna.“ Tak zněl jeden z vtipů na ulicích Varšavy během existence knížectví. Stát to byl teoreticky nezávislý, ale Francie v něm měla extrémní vliv a sám Napoleon se silně podílel na vytvoření jeho nových zákonů. Knížetem se sta saský král, jehož předci zemi vládli poměrně nedávno, ale jeho role byla z velké části symbolická. Hlavní roli uvnitř země hrála polská šlechta, která se rychle snažila znovu vybudovat svůj dvanáct let ztracený stát. Do toho se musela potýkat s nepřátelskými sousedy, kteří neměli žádný zájem tolerovat obnovené Polsko a na uzdě je držel pouze strach z Napoleona. To také vedlo k budování nové polské armády, která se pod Poniatowskim a mnoha veterány z předchozích válek stala poměrně schopnou bojovou silou. Varšavské knížectví rozhodně nebyl ideální stát, ale pro Poláky to byl přijatelný začátek.
Přes vytvoření nezávislé polské armády zůstalo mnoho jednotek Poláků ve francouzské armádě. Z nich si největší věhlas vysloužili První lehcí jízdní kopiníci císařské gardy. Jejich první a největší moment slávy přišel v bitvě u španělské Somosierry. Španělé, kteří bránili cestu na Madrid, zaujali výborné pozice v průsmyku a cestu k hlavnímu městu bránili na čtyřech hlavních dělostřeleckých baterií. Napoleon nařídil svým jezdcům první z nich dobýt. To samo o sobě bylo náročné. Polští jezdci útočili v plném dohledu Španělů a byli ideálními cíli pro děla. Ale první baterii dobyli. A pak se odmítli zastavit. Za plné palby 12 000 Španělů zaútočili na druhou, na třetí, a i na poslední baterii. Tam je stihla podpořit další polská jednotka a španělské zbytky se daly na útěk. Téměř všichni důstojníci padli a prakticky všichni Poláci byli alespoň lehce zraněni, ale dokázali dosáhnout vítězství, které nemá v historii mnoho ekvivalentů. Vděčný Napoleon je uctil mnoha poctami včetně připojené k jeho elitní staré gardě.
Zatímco polští jezdci získávali slávu ve Španělsku, v domácím regionu se stahovaly mraky války. Rakousko nemělo zájem tolerovat nový napoleonský řád a roku 1809 Francii vyhlásilo válku (o ní víc zde). Jedna z rakouských armád se také vydala do boje proti polskému knížectví. Poniatowski z počátku nechal Rakušany postoupit až do Varšavy, ze které se však kvůli Poniatowskému, který na ně vedl dotěrné útoky museli brzy stáhnout. Následně polský princ rychle postoupil na jih a začal zabírat území, které Rakousko získalo při dělení Polska. Během této operace dokázal také dobít Krakov a Lvov, jedny z nejdůležitějších měst starého polského státu.
Poniatowski se brzy přesunul do Paříže, kde nejprve vyjednával potvrzení svých územních zisků proti Rakušanům. Také zde navázal a obnovil mnoho kontaktů, a to včetně svého starého přítele Schwarzenberga (tehdy rakouského velvyslance v Paříži). Oba se brzy stali součástí nového Napoleonova plánu, invaze do Ruska. Poniatowski nesouhlasil s plánem postupu na Moskvu a nabídl Napoleonovi postup na Ukrajinu, kde by se dala získat podpora místních polských šlechticů. Poniatowského hlavní záměr byl připojit tato území zpět k Polsku, ale Napoleon se už jednou rozhodl a hodlal provést svůj pochod na srdce Ruska. Poniatowski a armáda knížectví se stali součástí Napoleonovi Grande Armée a sám princ měl velet jejímu V. sboru. Do Ruska pochodovalo skoro 100 000 Poláků, kteří tvořili největší z Napoleonových zahraničních kontingentů.
Zde se znovu zaslouží zmínit Napoleonovi hrdinné kopiníky, kteří byli první jednotkou, jež vstoupila na ruské území. Po prvních týdnech rychlého postupu však přišly tvrdé boje. Poniatowského sbor a další polské jednotky tvrdě bojovaly proti svému odvěkému nepříteli. Byly první silou, jež vstoupila do města Smolensk. U krvavého Borodina zabraly jednu z hlavních ruských pozic pod Poniatowského osobním velením. A byli to První lehcí jízdní kopiníci císařské staré gardy, kteří jako první vstoupili do Moskvy. Ale přes všechno hrdinství nemohli Poláci zabránit nadcházející katastrofě. Napoleonův ústup z Ruska byl zdrcující. Poniatowski byl několikrát zraněn a desítky tisíc Poláků padly v boji či do zajetí. Z 98 000 vojáků zbylo ani ne 30 000. Z Napoleonových elitních kopiníků, kteří měli při vstupu do Ruska 1 000 mužů, zůstalo 350. To nejhorší však mělo teprve nastat.
S císařem až do hořkého konce
Na začátku roku 1813 bylo mnohým jasné, že se situace otočila. Ruský car Alexander I. plně zamýšlel zahájit postup do Evropy a definitivně skoncovat s Napoleonem. Jeho prvním cílem byla Varšava. Na Ruskou stranu se také rychle přidalo Prusko a polský stát byl najednou obklíčen ze dvou stran. Mnozí členové administrativy ve Varšavě se rozhodli přijmout carovu nabídku amnestie, ale Poniatowski a mnoho vojáků kapitulovat odmítlo. To však nic neměnilo na ruském postupu. Poniatowski měl pouze minimum vojáků a musel v únoru ustoupit z Varšavy a v květnu z Krakova. Polsko bylo znovu ztraceno, ale jeho oddaní bojovníci byli stále ochotni bojovat.
Poniatowski měl kolem 20 000 mužů a zamířil přes Čechy do Saska. Tam byl jak jeho teoretický král, tak Napoleon s novou armádou. Přes předchozí spory se mezi Napoleonem a Poniatowskim vytvořil poměrně silný vzájemný respekt a císař oceňoval pokračující loajalitu Poláků. Poniatowski byl pověřen držením průsmyků do Čech, kde se šikovala císařská armáda maršála Schwarzenberga. Rakousko se brzy připojilo do boje proti Napoleonovi, ale Poniatowského přečíslení muži bojovali s vervou, která jim přinesla několik vítězství. 12. října roku 1813 byl Poniatowski císařem jmenován maršálem Francie. V té době už zuřila bitva u Lipska, ve které Poniatowski ironií osudu bojoval proti svému starému příteli Schwarzenbergovi. Když se francouzské síly daly na ústup, Poniatowski se pokusil přeplavat řeku Bílý Hlaštrov, ale byl zasažen nepřátelskými náboji. Princ Poniatowski zemřel 19. října roku 1813. Na příkaz knížete Schwarzenberga byl v Lipsku pohřben s velkými poctami.
Lipsko byla ve všech ohledech pro Poláky katastrofa. Poslední naděje na vítězný návrat domů se rozplynula. Naprostá většina Poláků byla zabita nebo zajata a z armády knížectví prakticky nic nezbylo. Napoleon měl však stále pár polských jednotek. Jeho jízdní kopiníci se brzy opět vyznamenali, když vybojovali Napoleonovi bezpečný ústup od Lipska. Během kampan na obranu samotné Francie Napoleon znovu vytvořil novou polskou dobrovolnickou jednotku, která se několikrát střetla s Prusy a Rusi. Jízdní kopiníci byli součástí prakticky každé bitvy na obranu Francie včetně finální obrany Paříže. První Napoleonova abdikace sice znamenala odchod do exilu, ale přes 200 jízdních kopiníků se k císařovi na Elbě připojilo a tvořilo jízdní část jeho povolené gardy. Zbytek se vrátil do Polska, kde byli často vítáni jako hrdinové i přes novou okupaci.
Zatímco se Napoleon usazoval (a velmi nudil), na Elbě, jeho přemožitelé začali plánovat nový osud Evropy. Přes to, že Polsko bylo teoreticky francouzským spojencem existovalo mnoho politiků, kteří byli sympatičtí jeho obnově. Například nový kancléř Rakouska, Klemens von Metternich, otevřeně zvažoval obnovení polského státu, který by sloužil jako ideální nárazník mezi Ruskem, Pruskem a Rakouskem. Z toho nakonec sešlo kvůli územním ambicím Berlína a Moskvy, které kvůli Polsku brzy málem vyvolaly válku mezi vítězi. Po komplikovaných diplomatických manévrech a mnoha výhrůžkách od cara Alexandra, došlo na kompromisní řešení. Prusko a Rakousko si podrželi část polských území a ruská část se měla stát autonomním územím s vlastními zákony.
Zatímco si velmoci gratulovaly k novému rozdělení Evropy, Napoleon chystal velký comeback. A jeho polská jezdecká elita byla opět první v akci. Při vylodění ve Francii a následném pochodu na Paříž byli Napoleonovi Poláci vždy v první linii. Obnovený císař je označil za jedinou povolenou cizineckou jednotku své staré gardy. A nemohli samozřejmě chybět při posledním Napoleonově tažení, kde bojovali s Brity a Prusy. Podíleli se také na posledním velkém francouzském útoku války, když maršál Ney vedl francouzskou kavalérii do útoku na britské pozice u Waterloo. Zde však utrpěli těžké ztráty a Napoleon bitvu tvrdě prohrál. Po císařově druhé abdikaci se zbývající jezdci vrátili s amnestií do své Rusy držené vlasti. Sen o nezávislém Polsku se na dlouhé dekády rozplynul.
Carova polská autonomie byla dodržována 15 let, než se Poláci pokusili o vzpouru roku 1830. Nový car Mikuláš I. toho využil jako záminku pro ukončení polské autonomie a jeho integraci do Ruska. Odkaz Poniatowského a jeho vojáků byl použit jak roku 1830 tak v následujících polských povstání a sám princ dnes odpočívá vedle nejváženějších polských hrdinů v Krakově. Zajímavá je pozice samotného Napoleona. Obnovil přeci jen alespoň částečně nezávislost Polska, za což má dodnes v zemi dobrou reputaci. Na druhou stranu byl více než ochoten Poláky ignorovat, když mu to nebylo vhodné (expedice na Haiti). Byla pro něj existence Polska pouze hrací kartou či měl císař Francouzů opravdoví zájem na jeho existenci? To je pravděpodobně neřešitelná otázka. Co je mnohem jasnější je hrdinství a odvaha tisíců Poláků, kteří bojovali za vlast a císaře. Jejich neohrožený útok u Somosierry, tvrdý boj proti Rusům v hloubi nepřátelského území a poslední hrdý úder u Waterloo. Nechť se nikdo neodváží říct, že to, co tito muži udělali nebylo hrdinné.
Zdroje a další četba:
ESDAILE, Charles J. (2003). The Peninsular War. Palgrave MacMillan. ISBN 9781403962317.
(2) NAFZIGER, George F. The Poles and Saxons during the Napoleonic Wars, Chicago, Ill. : Emperor's Press. 2001. ISBN: 978-0962665523
SKOWRONEK, Jerzy. Książę Józef Poniatowski. Wyd. 2. Wrocław: Ossolineum, 1986. 286 s., [32] s. obr. příl. ISBN 83-04-02321-0.
