Společný spánek s malými dětmi a jeho rizika podle dat

Tohle téma muselo dřív nebo později přijít. Dobře vím, že nejsem jediná máma, která se po pár dnech nestačila divit, jak moc její miminko postýlku najednou bojkotuje. Oficiální doporučení zní ale jasně: nejbezpečnějším místem spánku je pro dítě jeho vlastní postýlka umístěná v místnosti, kde spí rodiče. Po několika probděných nocích a s obrovskými pocity viny ale hodně dětí v posteli rodičů skončí.

Syndrom náhlého úmrtí kojence (sudden infant death syndrome, SIDS) je jedna z těch věcí, kterou stačí vzdáleně zmínit a už má každý rodič nepříjemný svíravý pocit a knedlík v krku. Dneska se o něm ale bavit musíme, takže nebudu chodit kolem horké kaše. Přísně vzato jde o diagnózu, kterou se označí náhlé úmrtí ve spánku u do té doby zdravého miminka a může se použít až po vyloučení ostatních možných příčin. Vedoucí hypotézou je, že se zkombinuje nějaká (zatím neznámá) dispozice s vnějšími negativními vlivy a miminko se v hlubokém spánku „zapomene“ nadechnout. Pro udušení či zalehnutí by se proto používat neměla, většinou se to tak ale chápe a i v tomhle textu budu SIDS používat jako souhrnný termín (správný nadřazený termín je SUDI, sudden unexpected death in infancy, kam patří SIDS i ostatní náhlá úmrtí z vysvětlených příčin). I když z definice kojence se týká dětí starých 1-12 měsíců, v 90 % případů k SIDS dochází mezi 1-6 měsíci života. Naštěstí je jeho celkový výskyt velmi nízký. Dle posledních dat z ČR, ke kterým jsem se dostala, je to u nás kolem 0,2/1000 dětí (tj. asi 20 dětí ročně), obecné globální riziko je ale vyšší.

V 90. letech vedly množící se studie na téma SIDS ke kampani „Back to sleep“, která začala propagovat spánek miminek pouze na zádech. Měla za cíl poučit rodiče, že do té doby velmi populární ukládání dětí ke spánku na bříško je rizikové. Děti tak sice spaly lépe, právě hluboký spánek s rizikem SIDS ale pravděpodobně souvisí. Pro představu o efektu kampaně, v UK byl do té doby výskyt SIDS až 2,3/1000 dětí, což je desetinásobek toho současného. Čísla po zavedení kampaně začala klesat, čímž se nebezpečí spánku na bříšku potvrdilo. S ostatními faktory je to ale komplikovanější, protože se různě kombinují a je težší jejich dopad identifikovat samostatně.

Ve studiích případů a kontrol celkem konzistentně vychází, že z dětí, které na SIDS zemřely, jich s rodičem spalo významně vyšší procento než v kontrolních skupinách. Proto zní oficiální doporučení tak, že by děti měly spát ve své postýlce a ve stejné místnosti jako rodiče. Když se však podíváme podrobně, zjistíme, že ne všechny studie hodnotí stejné věci. Co se společným spánkem myslí? Zní to jednoduše, ale zkuste si to definovat sami. Je to když jakákoli osoba spí bezprostředně blízko dítěte? A jakýkoli povrch, kde s ním usne? Takže je jedno, jestli plánovaně a vědomě s miminkem spíte na povrchu k tomu upraveném nebo pod vlivem alkoholu či únavy usnete s dítětem „omylem“ na gauči?

Intuice i data napovídají, že není. Okolností, které by bylo záhodno při hodnocení rizik společného spánku jako takového zohlednit a jejich efekt od něj izolovat, je dlouhá řada:

Studií, které se o tohle snaží, není mnoho. Zkusíme se na dvě podívat trochu víc do hloubky. Ve studii z roku 2013 autoři uvádějí, že i po vyloučení dalších rizikových faktorů přetrvává nebezpečí společného spánku. Zohlednili jich hodně: kouření, kojení, porodní hmotnost, polohu při spánku, věk dítěte, užití alkoholu a návykových látek ale nekompletně. I tak je to při hodnocení rizik SIDS velmi přínosná studie. Ukazuje například, že pro 2 týdenní miminko, které sdílí postel s rodiči kuřáky, je riziko SIDS asi 65× vyšší proti miminku nekuřáků v postýlce. Pokud měla matka nad 2 drinky (tedy více než jedno velké pivo) bylo riziko vyšší skoro 90× (vs. 5× pro miminko v postýlce). Při absenci všech dalších faktorů pak v téhle studii nesl samotný společný spánek v prvních 3 měsících života miminka 2,7násobné riziko. V reálných číslech je to nárůst z 0,08/1000 dětí (což je hypotetické vypočítané riziko při nepřítomnosti dalších rizikových faktorů a spaní v postýlce) na 0,23/1000 dětí. Není to zanedbatelné zvýšení rizika, ale v praxi znamená, že by 4 348 rodin muselo přestat spát společně s miminkem, aby se tím zabránilo 1 úmrtí na SIDS. Po dovršení 3 měsíců už rozdíl zmizel a při nepřítomnosti dalších rizik se společný spánek ukázal být stejně bezpečným, jako postýlka. K tomuto závěru došly i jiné studie už dříve, tahle ale poskytla komplexní data a kalkulaci rizik.

Druhá, o rok novější studie, zohlednila stejné faktory plus jeden navíc - povrch, na kterém dítě s rodičem spalo. Jak se ukazuje, je velmi důležitý, protože společné spaní na gauči zvýšilo riziko SIDS více než 18×. Při absenci kouření, alkoholu, drog a spaní v k tomu uzpůsobené posteli místo gauče riziko SIDS významně zvýšené nebylo, a to ani pro ty nejmenší děti. U dětí starších než 3 měsíce měl pak společný spánek dokonce protektivní vliv.

Ačkoli byla tato druhá studie kvalitně provedená, je s podobnými závěry jediná, a proto je nemůžeme brát 100% (pozor na tzv. konfirmační bias = potvrzující zkreslení, kvůli kterému míváme tendenci přikládat větší váhu závěrům, se kterými sami souhlasíme). Teoreticky ale existuje vysvětlení, proč by mohlo po zohlednění spacího povrchu riziko i u nejmenších dětí vymizet - je možné, že dokud miminko nezíská alespoň nějakou sílu krčních svalů a schopnost volní pohyblivosti, je na charakter povrchu citlivější. To starší už ze sebe může například stáhnout peřinu, otočit hlavou, pokusit se vyprostit z prostoru mezi polštáři apod.

Díky experimentům s primáty už desítky let víme, jak silně vývoj mláďat závisí právě na fyzickém kontaktu a laskavé pozornosti, kterou od primárního pečovatele dostanou. Podobně dlouho také neonatologové vědí, že kontakt s matkou u nezralých dětí stabilizuje jejich životní funkce, teplotu, spánkové vzorce. Spánek v postýlce ale samozřejmě žádnou deprivaci miminka neznamená. Nejčastěji se mezi benefity společného spánku zmiňují dopady na kojení, takže ho při problémech s laktací poradkyně doporučují jako řešení. Nicméně, při snaze o určení kauzality pro tato tvrzení důkazy nenajdeme. Ženy, pro které je kojení důležité, také více kojí a zároveň spíše preferují společný spánek. Samozřejmě je díky němu noční kojení totiž snazší. Nevýhodou může být, že se děti spící s rodiči budí častěji a spí lehčím spánkem, dle některých jde však o žádoucí jev vedoucí právě ke snížení rizik SIDS.

Dalším benefitem má být lepší navázání vztahu s dítětem. Nějaké náznaky bezpečnější vazby u dětí spících s rodiči existují, nejsou ale zvlášť přesvědčivé. Hodnocení kvality a síly vztahu rodiče směrem k dítěti je složitější. Hormonální profil žen je ovlivněn porodem a kojením, u mužů však přeci jen jeden způsob existuje. Ví se, že pokud otcové silněji zaujímají svou rodičovskou roli a navazují hlubší vztah s potomky, projevuje se to sníženou hladinou testosteronu (což není negativum, pro navazování citových vztahů je jeho mírný pokles nezbytný). U otců sdílejících spací povrch s dítětem se oproti těm spícím zvlášť nižší hladiny opakovaně našly. Také silnější vazbu s dítětem sami udávají.

V tomhle newsletteru se snažím neříkat, co mají rodiče dělat a ani tady nebudu dělat výjimku. Chápu, že pod kvantem dat jsou oficiální stanoviska nastavena proti společnému spánku - na první pohled je to taková univerzální bezpečná rada. Na ten druhý mi to ale přijde jako zkratkovité alibistické doporučení, které je mimo realitu každodenního rodičovství - obzvlášť když víme, že děti spící výhradně v postýlkách tvoří maximálně polovinu všech dětí. Některé děti spát o samotě prostě nebudou, důležité ale je, jak a kde společný spánek probíhá.

Tipy na co nebezpečnější společné spaní:

Kdyby oba rodiče kouřili a s 2-týdenním nekojeným miminkem, které mělo nižší porodní hmotnost, by někdo pod vlivem alkoholu, drog či přílišné únavy usnul na pohovce, mluvíme o více než stonásobném riziku SIDS. Při splnění výše zmíněných faktorů už to ale tak jednoznačné není - dle jedné studie riziko není zvýšeno vůbec, dle další asi 2,7× v prvních 3 měsících. Je na každé rodině, zda ho ve své konkrétní situaci a po zohlednění dalších faktorů podstoupí. Pokud ale budeme tlačit na postýlky jako jedinou správnou možnost a nepoučíme rodiče, jak při společném spánku rizika minimalizovat, kvůli únavě se dítě může dostat do situace mnohonásobně zvýšeného rizika.

Třeba u nás vyhrála schopnost nějak fungovat a začali jsme s dcerou spát společně asi po prvních dvou týdnech doma. Zpočátku jsem si to vyčítala, bála se, pořídila jsem si i monitor dechu na plínku (což teda rozhodně není vědecky podložená prevence SIDS, ale mě to i tak uklidnilo). Po chvilce jsem si to ale oblíbila a spíme tak doteď - a neměnila bych to.

Nakolik ukazují důležité informace, data ze studií jsou jen jedním z mnoha faktorů při rozhodování o spánku vašeho miminka. Takové rozhodnutí by nemělo být impulzivní a bezmyšlenkovité, ale informované. Kromě dat při něm však musíte zohlednit i svoje nastavení, zvyklosti, přání, hranice. Co funguje pro jednu rodinu, nemusí fungovat pro všechny. A tak je to správně.

Zdroje článku zde

Děkuji za přečtení! Pokud ještě newsletter PoroPravdy neodebíráte, můžete to napravit - viz odkaz v mém profilu.

Jakoukoli zpětnou vazbu, dotazy nebo návrhy témat vítám - napište mi na poropravdy@substack.com nebo na IG @poropravdy.