Český kluk jako Hitlerovo dítě: Po válce babičce nerozuměl ani slovo

Píše se září 1938 a v malé vsi na břehu Labe v československém pohraničí vrcholí napětí mezi Čechy a Němci. Šestiletý Mirek Schimke se těší do první třídy, ale do školy nakonec nenastoupí – český učitel totiž před hrozbou německé okupace narychlo utekl do vnitrozemí. Pro malého chlapce, který dosud mluvil jen česky a o své německé polovině krve téměř nevěděl, právě začínalo pět let, které mu navždy změnily život.

Mirek se narodil v roce 1932 do národnostně smíšeného prostředí. Jeho matka byla Češka, otec Němec. Právě zde se však objevila první prasklina v základech jeho dětství. Otec Gerhard Schimke rodinu opustil, když byl synovi pouhý rok, protože se údajně styděl, že má dítě s Češkou. Mirkova matka tento rozchod psychicky neunesla a brzy zemřela.

Osiřelého chlapce se ujala jeho česká babička, paní Vopálková. Mirek vyrůstal jako typické české dítě, německy neuměl ani slovo a jeho světem byli čeští kamarádi. Po mnichovském diktátu a obsazení pohraničí se babička pokusila s vnukem utéct do vnitrozemí, ale dům příbuzných v jižních Čechách byl už přeplněný jinými uprchlíky. Museli se vrátit zpět do Sudet, které se přes noc staly součástí Třetí říše.

Relativní klid trval jen rok. Z německých úředníků si nikdo nevšiml, že Mirek by už měl chodit do školy. Babička ho zatím sama učila číst a psát podle českého slabikáře. Pak si na svého syna náhle vzpomněl jeho otec Gerhard Schimke. Motivace byla prostá: německá krev musela patřit Říši. Babičce přišel úřední dopis, kde se psalo:

„Pan Gerhard Schimke si přeje, aby jeho syn byl odebrán z Vaší péče a jeho výchova byla svěřena německým úřadům. Soud se rozhodl jeho přání vyhovět a nařizuje Vám…“

Scéna z úřadu, kde se měl chlapec podrobit rozhodnutí, připomínala antickou tragédii. Babička v kanceláři klesla před úřednicí na kolena a s pláčem prosila, aby jí vnuka nechali. Marně. Když Mirek začal křičet, že chce zůstat, dostal několik ran rákoskou a úřednice ho násilím odtáhla do vedlejší místnosti. Tam už bylo několik dětí, které měly stejný osud jako Mirek.

Za několik hodin děti vyzvedly tři ženy v tmavých pláštích a odvedly je na vlakové nádraží. Zde už čekaly jejich matky, kterým se mezitím podařilo zjistit, že Němci chtějí děti odvézt. Byla mezi nimi i Mirkova babička. Okamžitě se strhla rvačka. Zasáhnout museli němečtí četníci, kteří zjednali pořádek a pomohli děti naložit do vlaku. Jejích cíl byl německý dětský domov.

To, co Mirek zažil, nebylo náhodné úřední pochybení. Byla to součást Himmlerova plánu na populační posílení německého národa. Šéf SS věřil, že „rasově hodnotní“ jedinci z neněmeckých národů musí být poněmčeni. Podle jeho logiky tak Říše získala budoucího vojáka a nepřítel ztratil potenciální vůdčí osobnost.

V německém domově děti přivítala proslovem ředitelka. Řekla jim, že se stávají německými dětmi Adolfa Hitlera a že musí žít jako německé děti. První německá slova, která se musely naučit, byla: „Heil Hitler!“

Režim v domově připomínal kasárna. Panoval zde velmi přísný vojenský řád, kde bití, odebírání jídla a zavírání na samotku byly běžnými výchovnými metodami. Mirek přišel o svou identitu – musel užívat své druhé jméno Hans a příjmení Schimke, které do té doby ani neznal. Rodný jazyk byl přísně zakázán. Díky pomoci českého personálu se Mirkovi podařilo poslat vzkaz babičce, ale ta se k němu nedokázala přiblížit. Mirkovi se dokonce jednou podařilo utéct, ale brzy byl chycen a vrácen zpět.

Asi po roce a půl drilu si „Hanse“ osvojila rodina cukráře v Sasku. Nebyla to však laskavá adopce. Pěstouni se k němu chovali spíše jako k levné pracovní síle než k synovi. Po škole musel Mirek topit, pomáhat v dílně a starat se o domácí zvířata. Válečná bída se projevovala i v nedostatku jídla a základní hygieny.

Během pobytu u cukráře ho poprvé a naposled navštívil jeho biologický otec. Nešlo o projev citu, ale o kontrolu, zda se synovi dostává správné německé výchovy. S výsledkem nebyl spokojen, a tak Mirek putoval dál. Nakonec prošel celkem šesti různými dětskými domovy.

Ten poslední byl až ve Východním Prusku. Když sovětská armáda na začátku roku 1945 tuto oblast neprodyšně odřízla od zbytku Německa, uvízl tam jako v pasti. S největší pravděpodobností byl jako pomocná síla nasazen do jednoho z místních vojenských lazaretů.

Tady jej po konci války našli zástupci Mezinárodního červeného kříže a o týden později si pro něj mohla přijet jeho babička. Shledání však bylo hořké. Za pět let v německém zajetí Mirek zcela zapomněl česky. Domů se vracel chlapec, který své vlastní babičce nerozuměl ani slovo.

Poválečná realita nebyla o nic snazší. Celé léto 1945 trávil Mirek nad slabikářem, babička ho znovu učila česky a snažila se ho dát zdravotně do pořádku. V září musel jako dvanáctiletý kluk nastoupit do první třídy mezi šestileté děti. Ostatní se s ním nechtěli kamarádit, protože ho považovali za Němce.

Mirkův německý otec se s ním opakovaně pokoušel spojit, ale jeho syn mu nikdy neodepsal. Chlapec, kterého vlastní táta obětoval zfanatizovanému režimu, mu zradu a ukradené dětství nedokázal nikdy odpustit.

PLACHÁ, Pavla: „Výchova byla svěřena německým úřadům.“ Dětské oběti nacistické převýchovy z českých zemí. Paměť a dějiny. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2023, roč. 17, č. 1, s. 11−20.

PLACHÁ, Pavla: „Stal se ze mě pořádný Němec“. Rozhovor s Miloslavem Kollerem o tom, jak byl během války unesen do Německa na převýchovu. Paměť a dějiny. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2023, roč. 17, č. 1, s. 21−26.

HAVLÍKOVÁ, Jana – HOŘÁK, Martin: Pronásledování nezletilých dětí českých obětí a odpůrců nacismu v letech 1939–1945. In: Kol. autorů: „Nepřichází-li práce k Tobě…“ Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech / „Kommt die Arbeit nicht zu Dir…“ Verschiedene Formen der Zwangsarbeit in Studien und Dokumenten. Česko-německý fond budoucnosti – Kancelář pro oběti nacismu, Praha 2003.

NOVOTNÝ, René: Řešení české otázky. Nacistická rasová politika v Protektorátu Čechy a Morava. Praha 2021.