Článek
Je říjen 1938. V Československu doznívá šok z podpisu Mnichovské dohody. Edvard Beneš připravuje svůj odchod z prezidentského úřadu. A ve Zlíně soptí Jan Antonín Baťa, který správně tuší, že podvolení se Německu bude mít neblahé důsledky pro národ i pro jeho podnikatelské aktivity.
Sedá ke stolu a píše dopis prezidentu Benešovi. Nevybíravě mu vyčítá, že se vzdal bez boje. Baťa netuší, že si z předního československého politika právě udělal celoživotního nepřítele.
Osudová chyba: Kritika prezidenta
Jan Antonín Baťa převzal rodinnou firmu v roce 1932 po tragické smrti svého nevlastního bratra Tomáše. Během pouhých šesti let ji rozšířil do obřích rozměrů:
- 120 továren po celém světě
- 106 000 zaměstnanců
- téměř 6 000 prodejen
Stal se nejúspěšnějším československým podnikatelem s velkým vlivem na veřejné mínění.
Na spor s Německem o československé pohraničí v roce 1938 měl jasný názor: musíme se bránit se zbraní v ruce. Sám šel příkladem a ve vlastní firmě vyhlásil dobrovolnou sbírku na obranu státu. Zaměstnanci vybrali 30 milionů korun.
Jan Antonín Baťa (1898 - 1965) byl československý a brazilský podnikatel. Od roku 1932 byl jediným majitelem akciové společnosti Baťa.
Mnichovská dohoda z 29. září 1938 ho hluboce zklamala. Neměl smysl pro diplomatické jednání, byl politicky nezkušený až naivní. Proto udělal krok, který se mu stal osudným: poslal prezidentu Edvardu Benešovi osobní dopis, v němž mu vytkl přílišnou pasivitu. Stejně kriticky se vyjádřil i vůči západním politikům – v projevu pro anglický rozhlas nazvaném „Obyvatelé západu, nezapomínejte na svůj dluh“.
Tím si znepřátelil nejen Beneše, který mu nikdy nezapomněl, že zpochybnil jeho státnické schopnosti, ale i západní politické špičky. Právě tito lidé pak během druhé světové války rozhodovali o osudu Baťových podniků.
Na koberečku u Göringa
Sílící nacistické Německo pečlivě sledovalo Baťovy mezinárodní aktivity, protože chtělo jeho podniky zapojit do své válečné výroby. V osobním rozhovoru ho k tomu chtěl přimět maršál Hermann Göring.
Němci schůzku „domluvili“ typickým nacistickým způsobem – zatkli Baťu v říjnu 1938 během jeho cesty přes Sudety do Holandska. Československá vláda protestovala, proto Němci obuvnického magnáta druhý den propustili – pod podmínkou, že přijede do Berlína a navštíví Göringa.
Hermann Wilhelm Göring (1893–1946) byl německý nacistický politik, říšský maršál a válečný zločinec. Patřil mezi nejmocnější osobnosti nacistů, kteří ovládali Německo v letech 1933–1945. S ním měl J.A. Baťa schůzku, která mu hodně přitížila u západních spojenců.
Baťa „pozvání“ nejprve ignoroval, do Berlína se vydal až po návštěvě nacistického kurýra. Göring mu při jednání dlouze vysvětloval přednosti spolupráce s Německem. Pokud by souhlasil, chtěli Němci Baťu podpořit v kandidatuře na československého prezidenta. Jan Baťa kolaboraci odmítl a začal uvažovat o emigraci do USA, kde se stavěla celosvětová centrála jeho firmy.
Složitý exil v USA
Po okupaci českých zemí v březnu 1939 se Baťa definitivně rozhodl pro exil. Povolení k odjezdu od okupačních úřadů získal pod záminkou účasti na Světové výstavě v New Yorku. Koncem května 1939 odcestoval do USA, kam ho po dramatickém útěku přes Maďarsko a Jugoslávii následovala i jeho rodina.
Už od počátku pobytu v USA se Baťa musel potýkat s překážkami ze strany amerických úřadů. On i jeho spolupracovníci byli nežádoucí konkurencí pro místní obuvnický průmysl. Velké obavy vzbuzovala zejména stavba továrny v americkém Belcampu.
Baťa nezapomínal ani na podporu formujícího se československého zahraničního odboje. Ještě koncem roku 1938 se v Londýně setkal s Edvardem Benešem a nabídl mu spolupráci. Beneš ji odmítl se slovy: „Měli bychom se každý držet svého. Vy ševcoviny, já politiky.“
Přesto Baťa na odboj nezanevřel a financoval jej prostřednictvím finančního správce Československého národního výboru (ČSNV) Eduarda Outraty. Československý diplomat v Paříži František Černý si v dubnu 1940 zaznamenal, že Baťa dával asi čtyři měsíce na odboj 30 000 franků týdně.
Bod zlomu: Neochota veřejně podpořit odboj
Baťovy vztahy s exilovou vládou se zhoršily, když měl odpovědět na dotaz, zda je ochotný veřejně podpořit odboj v čele s Edvardem Benešem. Odmítl. Argumentoval tím, že zodpovídá za své podniky, zaměstnance i příbuzné na okupovaném území a nemůže ohrozit jejich bezpečnost veřejným vystoupením. Svůj postoj shrnul slovy: „Já jsem švec, který umí dělat dobré boty, a vaše věc je zas, abyste dělali do politiky.“
Tím ještě víc utvrdil Beneše v nepřátelství. Pokus o záchranu vztahů podnikl ministr zahraničí Jan Masaryk. V dubnu 1941 poslal Baťovi telegram, v němž uvedl: „Nikdy jsem nepochyboval o Vašem češství. Dnes je nutno bez výhrady bojovat pro anglo-americké vítězství… Učiníte-li chlapské, nesmlouvavé prohlášení v tom smyslu, anglická vláda jistě přezkoumá situaci.“
Masarykův apel zabral. V polovině roku 1941 poslal Baťa návrh prohlášení, v němž ujistil prezidenta, že plně podporuje exilovou vládu a chce s ní spolupracovat na osvobození Československa. Současně upozornil, že veřejné prohlášení z něj může v očích okupantů udělat kata jeho rodáků.
Konečné rozhodnutí o zveřejnění proto nechal na Edvardu Benešovi. Ten si uvědomoval, že by prohlášení Baťu očistilo v očích veřejnosti, a proto mu prostřednictvím sekretariátu odepsal, že text nepovažuje za dostatečný.
Vztahy mezi oběma stranami tím definitivně ochladly. Baťa přesto dál podporoval československý odboj finančně i materiálně.
V listopadu 1941 měl prezident Beneš dokonce říci, že ho mrzí, že vláda od Bati přijala peníze. Chtěl, aby se použily pouze na „zvláštní účel, ne na politický“ a zdůrazňoval, že Baťovy peníze mu nedávají nárok na žádné poválečné výhody.
Proč se Baťa stal nepřítelem Spojenců?
Baťův mimořádný úspěch dráždil konkurenty v řadě zemí. Například ve Francii ho označovali za „nestydatě úspěšného českého fabrikanta, který roznáší fabriky po celém světě“. Baťovu opatrnost v otázce veřejného vystoupení proti Hitlerovi mnozí jeho konkurenti využili k oslabení jeho pozice.
Nejprve se ho zbavili francouzští a angličtí obuvníci. Na jaře 1940 se Baťova firma objevila na britsko-francouzské černé listině podniků podporujících Němce. Důvody nikdy nebyly zcela jasně uvedeny.
Nejvíc k tomu údajně přispěla aféra kolem neúspěšné snahy Britů získat od Bati milion párů bot v norském přístavu Bergen. Baťa tam boty uskladnil, aby je ochránil před Němci. V roce 1940 je britská armáda chtěla zdarma pro své vojáky.
Přístav v norském městě Bergen na počátku 20. století. Tady Baťa uskladnil v roce 1940 velké zásoby obuvi, aby je zachránil před Němci. Než se dohodl na jejich prodeji s britskou vládou, zmocnili se jich Němci. Britové jej od té doby považovali za nepřátelskou osobu.
Baťa odmítl, protože se stále choval jako podnikatel a nedokázal změnit myšlení a začít přemýšlet jako politik a diplomat. Než se s Brity dohodl na ceně, sklady v Bergenu zabrala německá armáda. Britskou vládu to mimořádně rozčílilo a Baťa nikdy Brity nepřesvědčil, že to nebyla taktika domluvená s Němci.
V červenci 1941 se Baťova firma ocitla, opět za nejasných okolností, i na americké „černé listině“. Hlavním „podezřelým“ zde byly aktivity, které Baťa v té době rozvíjel v Brazílii. Od německé firmy zde nakoupil rozsáhlé pozemky. Částečně tento nákup financoval i z finančních prostředků, které nacisté uvolnili ve zlínské centrále společnosti.
Spojenci nakonec své důvody pro zapsání Baťovy firmy na „černou listinu“ sjednotili a veřejně oznámili:
- Baťův rozhovor s maršálem Göringem.
- Nákup brazilských pozemků od německé firmy.
- Styk s německou bankou v Brazílii.
- Celkové odmítnutí veřejné podpory spojencům.
V zákulisí se šeptalo, že mnozí američtí podnikatelé se báli rozvoje Baťova podnikání v USA, proto mu zařídili zapsání na „černou listinu“.
Československý ministr zahraničí Jan Masaryk to nepřímo potvrdil, když řekl: „Americká politika černých listin nesleduje pouze účel válečné obrany, nýbrž je i záměrně užívaným prostředkem k eliminaci mimoamerického hospodářského podnikání na americkém kontinentě…“
Spolupráce Bati s německou bankou v Brazílii se potvrdila, když Brazílie v srpnu 1942 vyhlásila válku mocnostem Osy. Při likvidaci této banky se našly dokumenty, které jasně dokázaly Baťovy obchodní kontakty s Němci.
Důsledky černých listin dopadly i na dceřiné společnosti. V Egyptě daly úřady továrnu do správy třetí osobě již v říjnu 1940, protože nepřerušila písemný styk s dalšími baťovskými podniky. Ředitel Jindřich Baťa byl dokonce zadržen a dva roky internován v Keni.
Baťovo jméno komplikovalo život i jeho synovci Tomáši Baťovi mladšímu, jehož kanadské podniky plně pracovaly pro Spojence. Kanaďané pokládali Jana Baťu za nepřátelského cizince a jeho akcie považovali za nepřátelský majetek. Tomáš Baťa mladší musel nakonec požádat o podporu československou exilovou vládu. Po jejím zásahu spojenci majetek firmy – kromě akcií – z černé listiny vymazali.
Exilová vláda chtěla zachránit jen jeho firmu
Jan Baťa chtěl, aby jeho jméno ze spojeneckých černých listin zmizelo. Bez podpory exilové vlády to ale nebylo možné. Jeho snahy ukončil v květnu 1942 dopis od vyslance Vladimíra Hurbana.
Byla v něm slova, která Baťovi musela připadat jako tvrdá rána: “ … prohlašuji Vám, že nemáme vůbec zájmu o výmaz Vaší osoby z americké a britské černé listiny“. V dopise vláda zdůraznila, že v boji na život a na smrt s nacisty jí nejde o záchranu osob, ale hlavně o záchranu československého národního majetku. K těm počítala i Baťovy firmy, a proto je chtěla zapojit do odboje, aby pomohla spojencům vyhrát válku.
Tento postoj exilová vláda nezměnila ani v době, kdy byly Baťovy firmy vyškrtnuty ze spojeneckých „černých listin“. Jeho jméno na nich zůstalo dokonce i po skončení války. Sama československá vláda si to v roce 1945 výslovně přála, protože to chtěla použít jako jeden z důkazů pro chystaný vykonstruovaný soudní proces s Janem Baťou.
Baťa se přesto nevzdával a pokoušel se získat zpět přízeň Spojenců nabídkami na podporu jejich válečného úsilí. V září 1942 například nabídl americké vládě výrobu strategické suroviny – gumy. Tvrdil, že může zvýšit výrobu z existujících 14 000 tun až na 200 000 tun ročně. Američané jeho nabídku nepřijali.
Vstřícný vůči Baťovi zůstal po celou dobu jen Jan Masaryk. Během jednání se zástupci americké vlády v roce 1943 prohlásil: „Jan Baťa není nacista více než jakákoliv osoba v této místnosti, ale on je prostě zatracený blázen“.
Jan Masaryk (1886 – 1948) byl československý diplomat, politik a ministr zahraničí v Benešově exilové vládě. Jako jediný její člen dokázal s J.A. Baťou udržet korektní vztahy.
Neústupnost ze strany československé exilové vlády vůči „králi bot“ se dál stupňovala. Počátkem roku 1944 státní tajemník ministerstva zahraničních věcí Hubert Ripka sdělil zástupcům indické Baťovy společnosti, že „se Jan Baťa choval z hlediska národního nemožně a že patří mezi ty, kteří budou národem souzeni“. V roce 1945 ho neváhal označit za darebáka, který z národního hlediska patří ke zdi.
Nový začátek v brazilské džungli
Na konci roku 1940 úřady neprodloužily Baťovi vízum k pobytu v USA. To ho přinutilo vzdát se přímého vedení amerických podniků. Jediný větší majetek měl v Brazílii, proto tam na začátku roku 1941 odjel.
S energií jemu vlastní zde zahájil novou expanzi. Založil nové podniky a čtyři nová města – Batatuba, Bataguassu, Batayporã a Mariápolis. Budoval je v duchu zlínské koncepce: s kompletním zázemím a potřebnou dopravní i technickou infrastrukturou. Nezapomněl si zajistit ani základní surovinu pro výrobu bot, kterou získával chovem šlechtěného dobytka.
Jeho úspěchy v Brazílii byly tak výrazné, že získal vysoké uznání brazilské vlády. Stal se poradcem prezidenta pro hospodářský rozvoj a v roce 1947 obdržel brazilské občanství ve zkráceném řízení. Za migrační záležitosti byl dokonce v roce 1957 brazilskou vládou nominován na Nobelovu cenu míru. Nominace se vzdal ve prospěch maršála Rondona.
Československý stát chtěl Baťovu firmu zadarmo
Po skončení druhé světové války se Jan Antonín Baťa do Československa nevrátil. Věděl, že ho prezident Beneš stále považuje za nepřítele.
Na podzim 1945 vstoupily v platnost dekrety prezidenta Beneše nařizující znárodnění velkých průmyslových podniků nad 500 zaměstnanců. Mělo se to týkat i Baťových firem, ale jejich majitel měl nárok na finanční náhradu ve výši několika miliard korun.
Stát se této povinnosti chtěl za každou cenu vyhnout. Jedinou možností, jak se to dalo provést, bylo odsoudit jejich majitele za kolaboraci s nepřítelem. Měly se tím zakrýt skutečné (ekonomické) důvody pro odsouzení zlínského podnikatele.
Ve zmanipulovaném procesu soud Jana Baťu v roce 1947 v nepřítomnosti odsoudil k 15 letům vězení. Paradoxně nebyl odsouzen ani za jeden z důvodů, které vznesla obžaloba. Do vězení měl jít za to, že se nepřihlásil k zahraničnímu odboji, bránil v tom i svým zaměstnancům a jednal tak, že se ocitl na černé listině.
Baťův mrakodrap ve Zlíně na fotografii z roku 1934. V roce 1947 se hrálo o miliardy. Československý stát nechtěl Baťovi platit obrovskou náhradu za znárodněný majetek. Odsouzení ve vykonstruovaném procesu bylo nejsnazší cestou, jak firmu ukrást zadarmo
Další ránu zasadil Janu Baťovi jeho synovec Tomáš Baťa mladší, který spolu se svou matkou vznesl nárok na celou světovou organizaci Baťa. Jen několik dní po rozsudku v Československu zpochybnili kupní smlouvu z roku 1931, kterou se majitelem firmy stal Jan Baťa. Následovaly mnohaleté soudní spory po celém světě, které skončily v roce 1962, kdy Jan Baťa s výjimkou Brazílie uznal nároky T. Bati mladšího a vzdal se akciového podílu ve firmě.
Spravedlnost po 60 letech
Až do své smrti se Jan Baťa snažil očistit své jméno, ale k jeho úplné rehabilitaci došlo až v roce 2007. V tomto roce nespravedlivý rozsudek z roku 1947 zrušil Městský soud v Praze.
Rodina J. A. Bati je dnes přesvědčena, že spor jejich předka s prezidentem Edvardem Benešem byl jedním z hlavních důvodů pro jeho poválečné odsouzení. Stal se obětí politické hry, v které si československý prezident nebral servítky.
Zdroje:
Záhadné úmrtí. Baťův ministr financí nedoručil akcie, které znesvářily rodinu.
Jan Langmeier: Proces s J. A. Baťou před Národním soudem v roce 1947.
Jan Antonín Baťa: vyjde najevo pravda o jeho odsouzení?
Jan Němeček: Jan Antonín Baťa a československý zahraniční odboj 1939–1945. Paginae historiae. – ISSN 1211-9768. – Roč. 24, č. 2 (2016), s. 88-110
Jakub Vosáhlo: HISTORIE: Proces s Janem Baťou (1).
Jakub Vosáhlo: OSOBNOST: Jan Baťa - zapomenutý král ševců.
Martina Malá: Od narození Jana Antonína Bati uplyne 120 let, dodnes budí emoce.
Jan Langmeier : Geneze retribučních předpisů ve světle causy J. A. Bati. Praha 2009. UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Rigorózní práce.
