Článek
Naše skoro dvouměsíční návštěva tchyně ve Středomoří začala před dvěma týdny a je to takový skok do jiného světa – místo plné slunce, pohody a nečekaných zážitků. A tak tu jsem, s dvěma dětmi, (skoro) manželem a balíkem zážitků, připravena sdílet svůj příběh.
Co jsem nechala doma
Asi pochopitelně pociťuji jistou úlevu od povinností, které jsem nechala v Praze. Žádné ranní honění se do školky, žádné kroužky, žádné neustálé přizpůsobování se měnícímu se počasí a vstávání do mrazu. Skoro žádné nekonečné domácí práce a místo toho vytváření nové každodenní rutiny. Tady se mohu na (trochu delší) chvíli zbavit každodenních starostí a naplno se ponořit do rytmu, který je tak odlišný od toho, na co jsem zvyklá doma. Je to jako dát pauzu obvyklému životnímu scénáři a nechat se unášet momentálními radostmi a klidem tohoto místa.
Uvítání
Příjezd byl epický. Místo očekávaného klidného nočního příletu v polospánku nás na letišti překvapila půlka rodiny. Jako bonus jsme se i s kufry s kočárkem vešli do dvou taxíků a jednoho rodinného auta, a to naprosto perfektně, jako sardinky do plechovky. Domácí pohostinnost hned na uvítanou? Steak v půl jedné ráno! Odmítli jsme s úsměvem, doma bychom už dávno spali.
Bydlení
Bydlení u tchyně je oproti našemu skromnému bydlení v Praze o dost jiné: více než dvojnásobně velký byt za poloviční kupní cenu! A to nejsme v žádné vesnici 50 km od moře, i vlastní vnitrostátní letiště tu mají. Některé pokoje jsou tu sice o něco menší, než je česká norma, ale pohostinnost tady snad nemá hranic.
I tak nás navzdory neuvěřitelné pohostinnosti a obrovské ložnici, kterou nám tchyně s tchánem uvolnili, čekalo doslova malé překvapení – postel byla stejně útulná jako všechny ostatní v bytě, což znamená, že pro dva vzrostlé dospělé a dvě děti byla… no, řekněme, taková kompaktní. Museli jsme být trochu kreativními, a tak naše rodinná ložnice nyní vypadá jako můj pokoj, když mi přijela návštěva během studia na vysoké škole – dvě hlavy na posteli, dvě na nafukovací matraci. Někdy se nám podaří dosáhnout dokonce skóre 3:1 ve prospěch matrace. Je to vlastně skoro jako kempování, jen pohodlnější a s vlastní koupelnou!
Také se tu splnil i jeden sen mého muže – má tu vlastní kancelář. Celá jedna místnost teď slouží pouze jeho pracovním účelům, jde zevnitř zamknout, a navíc je vybavena naprosto luxusním výhledem na moře (nejsem si jistá, co z toho mu dělá větší radost).
(Nejen) senioři v pohybu
Jedním z nejpozoruhodnějších aspektů života tady je, jak jsou místní lidé aktivní a ve formě. Děda tu nachodí kolem dvaceti(!) kilometrů denně. Často vidím babičky, které na vozíčcích vezou své ještě starší maminky na procházky, aby se i ony mohly provětrat. To je pohled, který mi vždy připomene, jak zde lidé dbají nejen na rodinu, ale také na pohyb a čerstvý vzduch.
Rodina je základ
Děda vstává podle místních měřítek brzo – mezi půl osmou a osmou. Pro nás, kteří jsme zvyklí na vstávání před svítáním skoro po celý rok, je to spíše vstávání pozdně ranní. No i když tady to je aspoň teď kolem Vánoc také před svítáním.
Rodinná setkání jsou na obzoru. Těším se na setkání s celou rodinou – tetamis, babičkami, bratranci a sestřenicemi s prvního, druhého a snad i třetího kolena.
Jedním z nejvýraznějších rozdílů, které jsem zde ve Středomoří zaznamenala, je hloubka rodinných vazeb. Tchyně si téměř denně volá se svou sestrou, a při „návštěvě“ nemocnice nějakého člena rodiny tam jsou všichni – rodina se tu drží pohromadě v dobrém i ve zlém a kdo nežije blízko, vše se dozví přes rodinnou Whatsapp skupinu, a to rychlostí blesku. Je fascinující sledovat, jak zde generace spolupracují a pečují jeden o druhého, což je výrazný kontrast oproti individualističtějšímu přístupu, na který jsem zvyklá z domova.
Nejenže babičky a dědečkové často sdílejí svůj domov se svými dětmi a vnoučaty, ale jsou také aktivně zapojeni do jejich každodenního života. Je běžné vidět dědečky, kteří se procházejí s kočárky, což je scéna, kterou v Praze vídám jen zřídka. Tyto chvíle odhalují nejen pevné rodinné vazby, ale také hluboký pocit zodpovědnosti a lásky, který tu rodiny cítí jeden k druhému.
Tato pevná rodinná pouta jsou zde také zdrojem radosti a stability, což mi připomíná, že i v době globalizace a rychlých změn mají některé hodnoty univerzální význam. Rodina tu je takovým pevným základem, na kterém je postaven celý životní styl.
Mamí, to přišla školka?
A hřiště? Ty tu buď zejí prázdnotou, nebo se v náhlém návalu zaplní houfem dětí a maminek, že si přijdete jak v červenci na Václaváku. Jako by všichni věděli(y), v kolik přesně mají dorazit. Vidět tady tři děti do pěti let s jednou maminkou je naprosto běžné. Moje dcera se dokonce jednou zeptala, jestli si na hřiště přišla hrát školka – to, když se tam objevily čtyři maminky s dětmi. A nechtěla mi věřit, že to jsou jen maminky té hromady dětí. Je to pestrý, živý obrázek každodenního života, který mi připomíná, jak je tady rodinný život propletený s komunitním.
Hypermarket velikosti velkoobchodu
Nejbližší obchod? Větší než jakýkoliv (snad kromě Makra), co znám z Čech. Ale ovoce a zeleninu tu babička (rozuměj tchyně) a děda (tchán) nakupují ve specializovaných obchodech. I pro pečivo se chodí hlavně do místních pekáren.
Zdá se, že se tu každý zná s každým, což vytváří neuvěřitelně přátelskou a teplou atmosféru. Od pozdravu až po drobné povídání o každodenních radostech a strastech – i jako cizinec se po pár dnech cítím jako součást komunity. Tento pocit sounáležitosti a blízkosti ukazuje, jak důležité tu jsou osobní vztahy a společenský život.
Dcera master ve vyjednávání
A díky letošní návštěvě velmi rychle zjišťuji, že je moje dcera ve vyjednávání skutečným talentem – po každém nákupu s dědou nebo babičkou se triumfálně vrací s novou hračkou. Už mám podezření, že její velké nevinné oči a roztomilý úsměv jsou neodolatelnou zbraní, která roztaví i to nejpevnější rozhodnutí nepřidávat další hračky do místní obývákové sbírky. A to vše zvládá i přes jazykovou bariéru!
Jídlo
Babička vaří teplý oběd každý den. Zatím mě nenechala vařit, a tak si s vděčností užíváme její servis a místní kuchyni. Obědy a večeře jsou společné, vydatné, rozmanité a chutné.
Olivový olej a sýry jsou zde (i) levné, ale (i tak) výtečné. No kdy naposled jste jedli fakt dobrý sýr z ovčího, kravského i kozího mléka za dvacku za deka? Domácí salámy od příbuzných jsou také naprosto vynikající a máme jich tu rovnou několik druhů. Sušená šunka má své čestné místo na mramorové pracovní kuchyňské desce. A já se těšila na víno. Je to pecka: naše oblíbené, co si dopřejeme v Praze za 330 Kč, je tady za lidových pět euro. Na tom si ale pochutnávám tak trochu potají, abych babičce „nedělala starosti“…
Důchodci jak z časáku
Babička a děda jsou vždy dokonale upravení, jako by se každou chvíli chystali na nedělní mši. A nejsou v tom sami – zdá se, že zdejší důchodci mají na eleganci a péči o vzhled zvláštní patent. Ať už jde o návštěvu trhu, procházku po nábřeží nebo jen ranní výlet pro čerstvé pečivo, každý z nich vypadá, jako by právě vyšel z módního časopisu. Zdejší důchodci představují ostrý kontrast oproti obrazu, na který jsme zvyklí v ČR, kde mnozí naši senioři často působí skromně, občas až skličujícím dojmem chudoby, a my bychom jim nejraději přispěli nějakou tou korunou. I já se tu vedle nich někdy cítím jak neupravený turista se zašlýma botama.
Čistota okolo popelnic
Zdejší popelnice jsou jako monumenty čistoty – obří, všudypřítomné a vždy i s jednou menší ale stále velkou pro bio odpad. Na rozdíl od domova, kde se mi celkem často zdá, že popelnice vedou nekonečný boj s přetékajícím odpadem (nebo nedisciplinovanými obyvateli), tady se zdá, že každý kousek odpadu má své pečlivě určené místo.
A co se týče odpadkových košů na ulici, ty jsou tu jako z jiného světa – zatím jsem tu neviděla ani jeden koš přetékat. Je až s podivem, jak může být udržování čistoty a pořádku takovou samozřejmostí. To mi přijde jako ukázka toho, že někdy nejsou největší rozdíly mezi kulturami v jídle nebo jazyku, ale v takových těch malých každodenních věcech, jako je třeba odpadkový koš a jeho okolí.
Kostel
V neděli jsme zažili místní kostel. Běžný den, ale nevšední zážitek. Místní kostel, jen pár kroků od „našeho“ bytu, je centrem duchovního života v této oblasti, s bohoslužbami konanými každý den. Místní obyvatelé sem přicházej hledat klid a duchovní útěchu a pomoc. Kostel sice není plný každý den, ale jeho dveře jsou vždy otevřené pro věřící i návštěvníky.
Spánek na jedničku s hvězdičkou
Jednou z nečekaných výhod našeho pobytu je, jak nádherně se nám tu spí. Je to kombinace čistého vzduchu, klidu a pohody (a vítaný nedostatek pražského spěchu), která vás láká ke krátkému odpolednímu šlofíku. Ale jak to už bývá, zatímco my dospělí bychom si rádi dopřáli ten luxus a chtělo si na chvíli zdřímnout, naše děti mají úplně jiný názor. Ty jsou plné energie a připravené na další dobrodružství, bez ohledu na to, kolik si my dospělí přejeme těch pár minut klidu. Takže ty plány na siestu často zůstávají jen příjemným snem.
Závěrem
Cítím se tu vítána, i když si občas připadám s blonďatými dětmi jako matka mimozemšťanů. Lidé jsou zdvořilí, a to i když zdaleka nerozumím všemu. Celkově tu cítím přátelský přístup. A nejlepší na tom všem? Mořský vzduch, slunce, relaxace a čas s rodinou. Vánoce u tchýně v jižním Středozemí se blíží a myslím, že to vlastně bude fajn zážitek.
Tento pobyt ve Středomoří je pro mě jakýmsi hybridem mezi dovolenou a běžným životem. I když tu mám více času na relaxaci a odpočinek, nejde úplně o dovolenou v klasickém smyslu. Je to pro mě spíše pauza od běžného života, která mi umožňuje nabrat nové síly, ale zároveň si udržovat kontakt s realitou. Nejsem tu jen na odpočinku, ale také prožívám každodenní život v novém prostředí.
Navzdory jazykové bariéře a kulturním rozdílům, je každý den plný nových objevů a příjemných překvapení. Středomořský životní rytmus je něco, co se nedá jen tak popsat, musí se to prožít. Od pozdravů od sousedů, přes odpolední klid ulic během neoficiální siesty – to vše přispívá k pocitu, že jsem se ocitla v nějaké jiné, pomalejší a uvolněnější realitě. A přestože mi tu chybil některé věci (jako třeba moje oblíbená kavárna a pohodlí vlastního domova), každý den zde přináší novou příležitost k učení a růstu. Už se těším, jak budu své zkušenosti a zážitky sdílet s rodinou a přáteli doma – a samozřejmě i s vámi.
