Kradou od těch, kterým jde o všechno: Proč rabování kvete v době neštěstí?

Rabování, ať už během přírodních katastrof nebo válečných konfliktů, patří podle mého názoru mezi nejodpornější projevy lidské chamtivosti a bezohlednosti. Není snad nic nechutnějšího než situace, kdy se jedni lidé pokoušejí těžit z neštěstí druhých. Tento fenomén není bohužel nic nového a můžeme ho vidět při různých příležitostech.

Jako jeden z českých příkladů lze uvést povodně z roku 1997, kdy tisíce domácností přišly o své domovy kvůli katastrofálním povodním. Místo toho, aby se lidé semkli a pomohli si navzájem (i když i to se samozřejmě dělo), objevily se zprávy o rabování – zničené a opuštěné domy byly cílem chamtivých jednotlivců, kteří se pokoušeli obohatit na úkor druhých.

Aktuální povodně sotva začaly a první pokusy o rabování v oblastech zasažených povodněmi už policie potvrdila v Moravskoslezském kraji.

Krást něco, co někdo jiný ztratil (nebo byl nucen narychlo opustit) kvůli povodni, je podle mne nejen morálně odporné, ale také naprosto cynické. Rabování ukazuje na temnou stránku lidské povahy, kdy se někteří jedinci stávají hyenami, které neštítí zneužít situace, kdy je někdo jiný na dně. Za mě je prostě rabování hyenismus nejvyššího stupně.

Co je však na rabování ještě více nechutné, je to, že si lidé myslí, že jim to vlastně „projde“ – že když jsou domy opuštěné a nikdo je nehlídá, ztrácí jejich majetek nárok na jakoukoli ochranu. Jako by katastrofa anulovala základní principy lidské slušnosti a zákona. Ale pravdou je, že taková bezohlednost ukazuje spíše slabost charakteru a nedostatek empatie.

Rabování však neprobíhá jen během přírodních katastrof. Války jsou dalším typickým příkladem, kdy se lidé uchylují k bezohlednému chování. Na Ukrajině, kde válka s Ruskem devastovala mnoho oblastí, se objevily případy rabování ruskými vojáky, které dosáhly až groteskních rozměrů.

Kdo by si představil, že uvidí vojáky v plné zbroji, jak posílají domů pračky, myčky nebo dokonce záchody?

Je to vtipné i odporné zároveň. Ukazuje to na naprostý úpadek morálky a důstojnosti. Namísto toho, aby vojáci sloužili nějakému vyššímu ideálu nebo chránili svou vlast, někteří z nich se raději soustředí na to, jak si zlepšit domácí vybavení tím, že rabují domy a byty, které zanechali jejich obyvatelé.

A ne, válečná kořist není válečná kořist. A o tom, že rabování se nevyplácí, se přesvědčil i jeden Čech, o kterém psal letos v létě web SeznamZprávy a kterému za rabování hrozí dokonce výjimečný trest.

Tento druh rabování není jen krádež, ale je podle mne i důkazem hlubšího pohrdání lidskou důstojností a právem na majetek. V době války, kdy by se očekávala určitá disciplína a úcta k pravidlům, vidíme spíše opak – bezpráví, kde silnější může beztrestně brát slabšímu. Rabování během války je zcela odsouzeníhodné, neboť z něj vyzařuje primitivní potřeba využít chaosu a utrpení k osobnímu prospěchu.

Co ale vede lidi k rabování? Je to jenom zoufalství nebo spíše bezohledná touha po majetku? Pravděpodobně se jedná o kombinaci obojího. Někteří lidé mohou rabovat, protože mají pocit, že v chaotických situacích je možné ignorovat pravidla, která jinak společnost drží pohromadě. Možná si myslí, že majetek, který zůstane opuštěný, ztrácí svou hodnotu – jako by věci bez majitele byly volně k dispozici.

Jiní lidé mohou rabovat z čistě sobeckých důvodů – ne proto, že by neměli jinou možnost, ale proto, že prostě mohou. Mají pocit, že situace jim nabízí příležitost vzít si něco, co jim nepatří, a využít slabosti a bezmoci druhých. Tento druh rabování je projevem hluboké morální korupce, kdy lidská chamtivost vítězí nad vším ostatním.

Podle mne ale jedním z nejlepších nástrojů k pochopení, proč lidé rabují, je tzv. trojúhelník podvodu, který se skládá ze tří klíčových prvků: motivace, příležitost a racionalizace. Čím silnější je každý z jeho prvků, tím větší je šance, že se člověk podvodu dopustí. Tento model dobře vysvětluje, jak se lidé dostávají do situací, kdy jsou schopni provést neetické a nezákonné činy, jako je rabování.

Motivace k rabování může mít různé podoby. Může to být zoufalství – lidé, kteří sami ztratili vše a vidí v rabování jedinou možnost, jak získat prostředky na přežití. Může to ale být i čirá chamtivost a touha po rychlém zisku. Někteří vidí příležitost obohatit se na úkor ostatních, aniž by museli pracovat nebo riskovat vlastní majetek. V době krize často mizí normální společenské struktury, což umožňuje těm s nízkými morálními hodnotami jednat pouze na základě osobního prospěchu.

Příležitost je jedním z nejdůležitějších faktorů, který umožňuje rabování. Když dojde k velkým katastrofám, jako jsou povodně, války nebo jiné krize, mnoho domů a majetku zůstává bez ochrany a pocit „proč bych si to nevzal, když to tu leží na dosah ruky a nikdo mě neuvidí“ může být velmi intenzivní. Bez přítomnosti vlastníků a bez přísného dohledu nad dodržováním zákonů se vytváří ideální podmínky pro rabování. Příležitost může být ještě větší v případech, kdy se vláda a policie soustředí na zvládnutí samotné katastrofy a nemají kapacitu chránit majetek. Čím větší je chaos, tím větší je šance, že si někteří lidé vezmou, co jim nepatří.

Tento prvek trojúhelníku podvodu hraje zásadní roli v tom, proč lidé ospravedlňují své činy. Rabující si mohou říkat: „Stejně už o to přišli, nepoznají, co zničila voda a co zmizelo.“ Může také zaznít vnitřní argumentace, že „všichni to dělají, tak proč ne já?“ nebo „v této situaci nikdo neví, co se komu patří.“ Racionalizace slouží k tomu, aby si rabující ospravedlnili své chování a nemuseli se potýkat s pocitem viny. Skoro žádný člověk si totiž o sobě nemyslí, že je člověkem se špatným charakterem. Jakmile si člověk vytvoří dostatečně silnou výmluvu, stává se pro něj rabování snadnějším.

Čím více se tyto tři faktory – motivace, příležitost a racionalizace – prohlubují, tím větší je šance, že dojde k rabování. Představte si to jako když taháte vrcholy trojúhelníku a tím se zvyšuje jeho obsah. A čím větší obsah, tím větší šance, že dojde k podvodu: V okamžiku, kdy lidé mají silnou motivaci, dostatečnou příležitost a zároveň si dokáží své jednání ospravedlnit, se vytváří ideální podmínky pro to, aby překročili morální i zákonné hranice.

Dle mého limitovaného porozumění české legislativy považují české zákony rabování za trestný čin, který může být kvalifikován jako krádež podle § 205 trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.). Krádež je definována jako přisvojení si cizí věci tím, že se pachatel zmocní něčeho, co mu nepatří, a způsobí tím škodu na cizím majetku. Za běžných okolností může být trestem za krádež odnětí svobody až na dva roky nebo peněžitý trest.

Pokud však k rabování dojde za okolností jako jsou přírodní katastrofy, nouzové stavx nebo v době krize, může být tento čin považován za přitěžující okolnost. Podle § 205 odst. 4 může být trest zvýšen až na šest let odnětí svobody, pokud je krádež spáchána například během živelné pohromy nebo v době, kdy je vyhlášen stav nouze. Dle tohoto článku na webu Finance jde o trestný čin krádeže v případě rabování na území, kde došlo k živelní pohromě. Pak člověku hrozí trest odnětí svobody až na dva roky, a to i když bylo ukradeny věci za méně než 10 000 Kč.

Další možnou právní kvalifikací je také porušení domovní svobody (§ 178), a to pokud se pachatel při rabování vloupe do cizího obydlí. Za to hrozí trest až tří let odnětí svobody.

České právo se tak snaží chránit majetek i v době krizí, a proto jsou činy jako rabování přísněji trestány, zejména když se zneužije chaosu a neštěstí. Trestní sazby jsou navýšené právě proto, aby bylo jasné, že rabování není jen běžná krádež, ale závažné zneužití situace, která postihla větší část společnosti.

Ať už jsou však motivace jakékoliv, rabování je vždy špatné. Bez ohledu na to, zda jde o povodně, válku nebo jiné krizové situace, žádné neštěstí neospravedlňuje to, aby si někdo bral věci, které mu nepatří. Nejedná se jen o krádež fyzického majetku, ale i o devastaci základních lidských hodnot – úcty, empatie a solidarity.

zdroj: autorský text, drobné zdroje uvedeny přímo v textu