Článek
Když jsem si vzala Španěla, měla jsem celkem jasnou představu o tom, jak bude moje tchyně a tchán reagovat, až budou na světě jejich vnoučata. Vždyť jsou to přece Španělé – a středomořské národy, jak všichni víme – milují děti! Stačí se podívat na pláž v Itálii, nebo do restaurace ve Španělsku, kde jsou děti vítané i ve večerních hodinách. Nebo stačí jednou letět s malým dítětem letadlem plným lidí z těchto jižanských národů. O to víc mě vždy zarazí, že moje španělská tchyně snad radši uklízí, než aby se věnovala svým jediným vnoučatům, které zatím viděla jen vždy na Vánoce, a ještě ne každý rok.
Denní rutina mé tchyně
Její denní program, nejen když u ní jsme, je celkem pevně daný. Dopoledne nakupuje (proč si nechat koupi větší ledničku, když můžeš jít do obchodu každý den, že?). Po návratu domů vaří. Oběd je pro ni posvátný moment, kdy se všichni sejdeme u stolu – a ano, za to jsem vděčná.
Jenže po obědě, místo aby si nechala pomoci od ostatních a sama se šla třeba věnovat dětem, zmizí opět v kuchyni. Trvá to minimálně hodinu, většinou ale spiš hodiny dvě. Uklidí každý talíř, každý drobek a samozřejmě pečlivě vytře podlahu (a to smetákem ji projíždí několikrát denně). A když konečně skončí, udělá co? Vyrazí na procházku. Sama. A tak se stává, že naše děti, její jediná vnoučata, vidí opravdu málo i když tu jsme u nich na návštěvě. Každý rok mě to znovu zarazí.
Nechat si pomoct přeci není selhání!
S tím je spojená ještě další věc, kterou moc nechápu. I když je dům plný lidí, skoro všechno chce dělat sama. Ne že bych jí nechtěla pomoct – nabízíme se, její děti a vnoučata by taky mohly přidat ruku k dílu, ale ona málokdy naši pomoc přijme. Má pocit, že když to neudělá sama, nebude to „správně“? Nevím, ale tak si to vysvětluji.
Technologické novinky odmítá
Přitom technologie jí už dávno mohou ulehčit život. Když jí její děti před pár lety pořídily myčku, stála několik let na terase, než ji byla ochotná začít používat. Takže dřív strávila toho času v kuchyni ještě více, protože mýt nádobí po šesti až deseti lidech už dá zabrat, co si budeme povídat.
O rok později dostala i robotický vysavač, ten sice vyzkoušela dříve než tu myčku, ale zapíná ho prý spíš výjimečně – protože „stejně nevyluxuje pořádně“ a „je v něm pak moc vláken z koberce“. Dokonce odmítla i větší ledničku, protože „ta stará přece funguje“ a ona přece může „chodit každý den na nákup“. Přijde mi to jako zvláštní kontrast – snaží se, aby bylo doma perfektně, ale zároveň si nedovolí přijmout, že moderní pomocníci nebo my ostatní bychom jí mohli část té práce ulehčit.
Uklizený domov je to nejdůležitější?
Když jsem se ptala svého manžela, proč je pro jeho maminku úklid tolik podstatný, odpověděl mi jednoduše: „Uklizený domov je přece to nejdůležitější“. Přiznám se, že mě to zarazilo. I když od té doby jsem tuto větu slyšela už hodněkrát, s ohledem na náš byt. Pro mě je domov hlavně o lidech, o tom, jaký v něm panuje nálada a částečně i o věcech, co mám ráda. Ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc chápu, odkud jeho i její pohled pramení.
Velká rodina – velká zodpovědnost?
Moje tchyně pochází z rodiny s opravdu hodně dětmi. Udržet pořádek v takovém prostředí (děti se tam rodily co pár let po dobu zhruba dvaceti let a kromě toho měli prý velké hospodářství) muselo být zajisté téměř nemožné. Asi právě proto byl čistý dům symbolem klidu uprostřed chaosu? Pořádek pro ně možná znamenal, že věci fungují, že všechno běží, jak má. Tento vzorec se jí asi vryl pod kůži už jako malé holčičce a pravděpodobně ho přijala jako svůj způsob, jak se vyrovnat s každodenním stresem. Nebo třeba vzpomíná na svojí maminku, která před pár lety umřela a chce, aby na ní byla pyšná, jestli se na ní dívá z nebe? Těžko říct.
Velká rodina ji asi také naučila, že děti nejsou středobodem vesmíru. V takovém počtu si každý musel najít (nebo přijmout?) svou roli – a často to byla role, která pomáhala rodině jako celku přežít. Pro ni to možná znamenalo být tou, která udržuje pořádek, a tato identita jí zůstala. Přenesla ji i do své vlastní domácnosti, přestože měla jen dvě děti. Uklizený dům není jen její rutina, je to její způsob, jak se cítí užitečná a jak vyjadřuje svou lásku k rodině.
Perfektní domov je středomořská povinnost?
Ve středomořských kulturách má domov, dle mého pochopení, navíc zvláštní význam. Je nejen prostorem pro rodinu, ale také odrazem toho, jak se rodina prezentuje navenek. Návštěvy tu totiž opravdu i dnes chodí neohlášeně. Perfektní domácnost je tak asi i způsob, jak ukázat, že všechno funguje. Možná tak má tchyně vnímá svou roli babičky ne tolik skrze hry s dětmi, ale skrze to, že pro nás vytvoří příjemné prostředí.
Úklid jako projev lásky?
Další věc, kterou si uvědomuji, je to, že pro ni může být úklid způsob, jak projevuje lásku. V rodině, kde bylo vždycky rušno, možná nebylo zvykem vyjadřovat city slovy nebo hrami. Péče o domácnost byla způsobem, jak se starat o druhé. I teď možná vnímá úklid a perfektní oběd jako způsob, jak nám všem ukazuje, že ji na nás záleží.
Nemusí jí přitom docházet, že děti by možná ocenily jiný druh péče – třeba společně strávený čas při hře nebo procházce. Možná si myslí, že její přítomnost a práce, kterou dělá, stačí. A i když mě občas zamrzí, že by mohla být s dětmi víc, snažím se pochopit, že její pohled na péči o rodinu je zkrátka jiný.
Je pro ní úklid relaxace?
Můj manžel mi taky párkrát řekl, že jeho maminka u úklidu relaxuje. Přiznám se, že tomu úplně nevěřím. Když sleduji, jak neúnavně utírá, zametá a leští, nepřijde mi, že by si to užívala. Spíš mi připadá, že je to její způsob, jak udržet vše pod kontrolou. Ale možná má partner pravdu. Možná je to pro ni forma meditace – něco, kde má jasná pravidla a výsledek je okamžitě vidět. Přesto mě trochu mrzí, že si nedovolí relaxovat jinak – třeba s dětmi. Těmi, které tu běhají kolem a které by možná ocenily víc její smích než perfektně naleštěnou podlahu.
Stačí jí, že s ní jsou vnoučata jsou pod jednou střechou?
Možná si myslí, že její přítomnost je pro děti dostatečná. Děti slyší, vnímá jejich smích (někdy i řev) a radost – a to jí stačí. Jenže z mého pohledu jsou dětská léta příliš krátká na to, aby je někdo strávil v kuchyni, zvlášť když ty děti opravdu nevidí častěji. Potěšilo by mne, a zajisté i mé děti, kdyby s nimi trávila čas, hrála s nimi nějakou hru, kreslila nebo si s nimi „jen“ povídala. A jestli vás teď napadlo, že třeba o děti ani moc nestojí, tak to pravda není. Mého muže se už několikrát snažila přemluvit, abychom se sem přestěhovali, že je vidí moc málo často.
A co tchán?
Abych byla spravedlivá, moje tchyně není jediná, kdo se drží svého pevně zavedeného programu. Můj tchán na úklid rozhodně nesáhne – to je u nich výhradně její doména. Ale na druhou stranu i jeho denní rutina je stejně neochvějná. Děti neděti, nic ho neodradí od jeho obvyklého režimu, snad jen kromě toho, že obědváme o něco dřív než je pro ně obvykle – „už“ v půl druhé, což je pro všechny z nás spíš kompromis.
Ráda bych věděla, proč to tak opravdu je
Každý rok mě její přístup trochu zamrzí. Přála bych si, aby se víc snažila s dětmi trávit čas, aby se s nimi šla třeba „jen“ projít nebo si s nimi zkusila malovat. Ale na druhou stranu se snažím ocenit, co dělá jinak. Každý oběd je u ní malá slavnost. Dům je vždy připravený a útulný. A možná prostě jen ukazuje lásku jinak, než bych očekávala. Možná si myslí, že na hlubší vztah s vnoučaty má ještě čas.
Respektuji rozdíly
Možná si teď říkáte, že o ní píšu až moc negativně. Ale věřte, že tak to rozhodně nemyslím. Například v tomto loňském článku jsem se zaměřila na věci, ve kterých bychom si ji snad všichni měli vzít za příklad. A napadlo mne jich hodně, a tak jsem ještě musela vybírat, které do článku zahrnout a které vynechat.
V tomto članlu jsem se tak rozhdola zaměřila vpodstatě na drobnosti, protože chci ukázat, že každá země, každý člověk a každá rodina má svá specifika. Moje tchyně by rozhodně mohla být horší babičkou. A já si zajisté vážím toho, co dělá (a s jakou energií!), i když bych si někdy prostě přála, aby vzala děti za ruku a odložila mop, smeták, hadr a vařečku.
Zdroj: autorský text
