Inspirace ze Středomoří: Co nás může naučit moje tchyně

Více než dva měsíce jsme strávili u mé tchyně ve Středomoří. Každý den s ní byl jako otevření nové stránky knihy plné moudrosti, humoru a nečekaných lekcí. Od jejího jedinečného denního režimu, přes její mistrovské vaření, až po její nekonečnou lásku k rodině a životu – mnohé momenty strávené v její společnosti mi otevřely oči. Zdá se, že ví, které aspekty chování dělají život tak bohatým a plným. Přidejte se ke mně v objevování, co všechno nám může moje středomořská tchyně o životě prozradit a co se od ní můžeme naučit.

Moje tchyně, perla Středomoří, jede svoji každodenní rutinu s takovým švihem, že by se vedle ní i režisér opery cítil jako začátečník. Její ráno začíná vstáváním kolem deváté a to je jen začátek představení!

První akt po probuzení je věnován koupelně a druhý snídani. Její snídaně bývá spíše minimalistická – tři sušenky, krekry nebo jogurt a káva, snad aby se uchoval prostor pro operní árie, které následují. Po snídani přichází ustlání a načančání postele a všech doplňků. Postel je pak tak dokonalá, že jsem do teď nepřišla na to tajemství, jak to ta moje tchyně dělá.

Potom, v plné parádě, vyráží na nákup. Každá cesta pro potraviny je jako mise – každý kousek ovoce a zeleniny je vybírán s takovou pečlivostí a zároveň rychlostí, že by to zvládl snad jen šperkař.

A teď, pozor! Přichází vaření oběda, což je v jejích rukou spíše představení než kuchařský úkon. Každý krok je promyšlený, každá ingredience je jako pečlivě vybraný herec v této kulinářské hře. Po obědě následuje úklid, kdy je každý její pohyb tak automatizovaný, že má pozorovatel pocit, že se tchyně proměnila v robota.

Vědci tvrdí, že respektování biorytmů a vytváření rutin je klíčem ke zdraví a spokojenosti. Ano, respektování biorytmů je důležité, ale moje tchyně to snad bere jako výzvu. Její denní režim není jen rutina, je to divadelní hra, kde každý den je premiéra a ona je stále hvězdou představení.

Všimla jsem si, že moje tchyně má své týdenní rituály nastavené tak přesně, že by ji mohl závidět i švýcarský hodinář. Pondělí: úklid koupelen. Středa: převlékání postelí. Čtvrtek: velké luxování. Neděle: mše v kostele. Její týdenní plán je jako dobře naolejovaný stroj – vše má své místo a čas a vše běží jak má.

Víte, vědci doporučují mít rituály a rutiny pro udržení duševní rovnováhy. A moje tchyně? Člověk by řekl, že tyto vědecké studie bere jako osobní výzvu. Přitom o nich ani neví. Její týdenní režim je jako balet – všechno je dokonale synchronizované a každý pohyb má svůj význam.

A já? Snažím se aspoň vzpomenout, kdy jsem naposledy vytřela. Ale tchyně v tomto ohledu není jen odborníkem, je to spíše mistr světa. Každý týden ukazuje, že disciplína a přesnost nejsou jen o rutině, ale o vytváření harmonie v každodenním životě.

Tchyně i tchán jsou lidé společenští. Když se bavíme o sociálním životě, moje tchyně – a v době našich návštěv hlavně tchán – jsou vždy v centru dění a s pozitivní náladou. Vědci tvrdí, že silné sociální vazby prodlužují život. A tchyně s tchánem to berou jako osobní výzvu – sbírají přátelství jako cenné poklady pro své imaginární životní album.

Tchyně má přátel asi tolik, kolik má někdo jiný přátel na Facebooku – jenže ona je má ve skutečném životě! A její máma? Ta se dožila skoro sta let. Na její pohřeb přišlo snad tisíc lidí. Jak poznamenal jeden její vnuk „influencerka své doby to byla“. Asi věděla něco, co nám uniká. Možná to tajemství dlouhověkosti není v jogurtu a zeleném ječmenu, ale v kávě s přáteli.

Jedno je jisté – v dnešním světě, kde je většina „sociálního života“ na obrazovkách, jsou tchyně a tchán jako chůze po pamětní cestě sociální interakce. A my? My se snažíme držet krok a přitom zjistit, jak se to dělá v reálném životě bez emotikonů.

Když se bavíme o tchynině stravě, je to jako vstoupit do středomořského kulinářského ráje, kde by snad i Havlíček musel tleskat. Její snídaně jsou tak lehké, že byste si mysleli, že je na dietě. A obědy? Domácí, plné lásky a vždy s něčím, co připomíná její kořeny – ne, nečekejte mořské plody každý den, ale olivový olej je základním kamenem její kuchyně. Ten kupuje na litry, jako by se chystala na olejovou olympiádu. Hezky extra panenský na studenou kuchyni a „jenom“ panenský na vaření.

A večeře? Ty jsou spíše skromnější, často „zbytky“ z oběda, ale stále v duchu středomořské stravy. Někdy mám pocit, že každé její jídlo je jako malovaný obraz – barevné, zdravé a lákající. Jen zeleniny bych uvítala více (O tom jsem už psala zde). Ačkoliv je tchyně většinou věrná domácímu vaření ze základních surovin, občas použije i nějaký ten polotovar, jako je omáčka z pečených rajčat nebo tuňák z konzervy. Ale vždy to zpracuje tak, že byste si mysleli, že strávila hodiny nad hrncem. Ano, takže vpodstatě u nich kromě sýrů a pár dalších věcí nenajdete žádné ultrazpracované potraviny!

Její přístup k jídlu je jako cestování po přímořském i vnitrozemním Španělsku, ale bez potřeby balit kufry. A já? Já se sem tam snažím aspoň trochu napodobit její kulinářské umění, ale zatím jsem na úrovni, kdy se raduju, když se to dá aspoň jíst. Pořád si nejsem jistá, nakolik hraje roli její plynový sporák, kvalita španělských surovin a nakolik je to její zkušenost a um. No napodobit její pokrmy je pro mne i nadále nedostižnou metou.

Pro moji tchyni je rodina jak středomořský poklad – velká, neocenitelná, důležitá a plná příběhů. Její přístup k rodině, to je jako být účastníkem nekonečného rodinného seriálu, kde každý díl je nabitý emocemi, smíchem a občas i slzičkou (ne)štěstí.

Telefonní hovory mezi tchyní a jejími sourozenci? To je jako poslech seriálu v rozhlasu – s každým voláním přichází nové příhody a eskapády. A fotky rodiny, které si posílají přes WhatsApp (hlavně s rodinou žijící za oceánem)? Ty jsou jako rodinné noviny, plné aktualit, narozeninových přání a nekonečných „A víš, co nového u nás?“

Setkání s rodinou jsou u ní vždy plná radosti a pohostinnosti. Je to jako kdyby každý den byl malý svátek. A podle výzkumů, šťastný život opravdu začíná v rodině. Tchyně to bere jako svůj životní scénář – každý člen rodiny je pro ni jako hvězda na nebeském plátně rodinného štěstí.

A já? Snažím se ze všeho v srdci zachytit alespoň trochu té magie. Naučit se od ní, jak udržet rodinné vazby pevné a láskyplné, je jako absolvovat kurs v nejvyšší škole rodinných vztahů. Je to cesta plná objevů, smíchu a občasného dojetí – a vše pod tchyniným vedením, které je vždy plné lásky a moudrosti.

V bytě mé tchyně byl babiččin (myšleno matka mého tchána) pokoj jakoby VIP suite v rodinném hotelu „U Vřelého srdce“. Tchyně si s babičkou dokázala rozumět dobře, i když to pro ní ta dlouhá léta muselo být náročné. Péče o tchánovu matku nebyla jen povinnost, ale spíše představení o lásce a oddanosti.

V době, kdy jsou mnozí lidé zvyklí řešit péči o seniory pobytem v domově důchodců, nebo je nechat „osudu napospas“ ve vlastním (mnohdy i rozpadajícím se) bydlení, tchyně ukazuje, že láska a péče doma mohou být nejen možné, ale i magické. A já? Snažím se vzít si z toho příklad a doufám, že se mi jednou podaří alespoň trochu napodobit její způsob péče a lásky.

Když dojde na cukr, moje tchyně ho hlídá jako šerif na Divokém západě. Každé sladkosti se dostává stejná pozornost, jako by byla malým zlobivým školákem o velké přestávce. Její omezování sladkostí je zdravé, a věda to jen potvrzuje. Ale občas, když vidím, jak odolává i tomu opravdu malému kousku domácího dortu, přemýšlím, zda by si občas nemohla dopřát o trochu více té cukrové radosti.

Je to jako speciální tanec – ona a sladkosti – krouží kolem sebe, ale skoro nikdy se nedotknou. A já? Já bych se u ní mohla učit nejen umění sebekontroly, ale i to, jak si užívat života bez těch extra kalorií a zátěže pro mé tělo. Ona to zvládá s takovou grácií a elegancí, že to vypadá, že její „ne, děkuji“ je vlastně „ano“ zdravějšímu životnímu stylu.

Takže když přijde na sladké, moje tchyně volí raději pomeranč než kousek dortu. Je to jako by si raději vybrala sluneční svit před umělým světlem – a já jen tiše obdivuji její pevnou vůli a začínám si říkat, že možná bych měla začít dělat totéž.

A tak končíme naší výpravu světem mé tchyně, sedmdesátileté španělské mistryně v umění života. Její příběh je jako recept na štěstí – s ingrediencemi jako láska, režim, smích a špetka spontánnosti.

A co jsem se naučila? Že i v každodenní rutině lze najít radost a že životní moudrost může přijít i ve formě perfektně ustlané postele. Takže, ať už jste kdekoliv, nezapomeňte si užít ty malé okamžiky a najít svůj vlastní způsob, jak dělat život trochu sladší – ať už s pomerančem, nebo kouskem dortu. A ne, není dokonalá, ale o tom zase třeba někdy příště.

Zdroj: Autorský text