Článek
Víte, jak to je, když se člověk těší na dovolenou jak malé dítě na Vánoce? No, tak teď se těším zpět domů asi stejně. Středomoří, bylo to s tebou krásné, ale teď už mi chybí moje postel, můj čajík, moje pravidla a moje rozmrzající prsty od svařáku.
Matrace jako symbol dobrodružství
Cestování určitě rozšiřuje obzory, ale co se týče spaní, moje záda volají po něčem pevnějším než nafukovací matraci. Přes noc spát na nafukovací matraci na zemi? To byl zcela nový druh dobrodružství. Každé probuzení bylo připomínkou, že se nenacházím ve známém komfortu domácí postele. A teď, když se blíží návrat, se nemůžu dočkat, až znovu ucítím tu známou pevnost a podporu normální matrace a spaní ve výšce. Žádné více buzení uprostřed noci s pocitem, že jsem se propadla do Středomoří. A proč tu vlastně spím na matraci jsem už psala v prvním příspěvku o našem pobytu.
Zimní idylka ve vlastní režii
Sníh, svařák a adventní trhy – tyhle zimní požitky mi tady chyběly. I toho langoše za dvě stovky bych si na Staromáku dala. Ačkoliv tu bylo krásně, představa bílého adventu mě lákala zpět. Ten už teda nechytnu, ale věřím, že aspoň sněhu se ještě dočkáme. Vždyť zima je oficiálně teprve pár týdnů!
Školka a svoboda pohybu
Dcera se těší do školky, já se těším na to, že nebudu muset každé dopoledne vysvětlovat tchyni, proč dcera zase nemá na sobě boty a šaty, co jí koupila. Taky se těším na to, že nebudu muset řešit, jestli svým pohybem někoho ruším. A na to, že kvalita matky se nebude měřit počtem hodin strávených na hřišti.
Parketová diplomacie
A pak tu jsou parkety. Ach, ty parkety! Víte, jaké to je, být neustále na pozoru, abyste na plovoucí podlaze nezanechali ani kapku vody nebo šmouhu, nebo dokonce škrábanec? No a tak stejně se tu přistupuje k parketám. Byl to jako tanec na minovém poli. Každý krok musel být promyšlený, každé gesto přesné. Parkety u tchýně nejsou jen podlaha, je to zkouška nervů. Sledovat, jestli někdo něco nevylil, nezanechal stopy, či – nebesa zachovej – nevytvořil škrábanec, se stalo mým novým koníčkem. A přitom jsem si vždy myslela, že koníčky mají být relaxační.
Večerní útěky a rodinná diplomacie
Nemůžu zapomenout na ty večery, kdy můj syn, jako malý Houdini, pravidelně unikal z uspávání, aby se přidal k babičce a dědečkovi. Ti si chtějí v klidu vychutnat hezky v osm večeři, ale místo toho měli živého malého společníka. Snažit se udržet vážný obličej, když vysvětluji, že „teď už je čas jít spát“, zatímco syn má jiné plány, bylo jako hrát v rodinném sitcomu. A ne, nebyl to ten díl, kdy vše jde podle plánu. Byl to ten díl, kdy se všechno komicky zvrtne.
Gastronomický patriotismus a potravinová suverenita:
Ano, středomořská kuchyně má své kouzlo a přitažlivost, ale už se těším na návrat k „našim“ tradičním pokrmům. Ta domácí chuť, kterou prostě nenahradí žádné koření nebo mořské plody. A když už jsme u jídla, nemůžu se dočkat, až získám zpět kontrolu nad stravou své rodiny. Žádné debaty o počtu snědených banánů nebo o tom, kolik čokolády a sušenek dcera (ne)může sníst. A co se týče mořských potvor? No, diplomaticky vysvětlovat, proč nechci ochutnat tento či onen exotický plod moře, bylo někdy jako účinkovat v jazykové škole, kde jsem jediný student a všichni ostatní jsou učitelé s nekonečnou trpělivostí. Vrátit se do pohodlí a jistoty domácí kuchyně, kde já rozhodnu, co bude na talíři, bude jako znovuobjevení gastronomické svobody.
Zeleninové variace (nebo spíše jejich nedostatek):
Jednou z věcí, na které se skutečně těším po návratu, je možnost volně konzumovat více rozmanité zeleniny. Pobyt u tchyně ve Středomoří připomínal zeleninovou jednotvárnost - mrkev, rajčatová omáčka a sem tam hrášek. Tyto ingredience jsou sice skvělé, ale časem začnete postrádat širší paletu chutí a barev. Omezit se na několik základních druhů zeleniny je jako uvíznout v mrtvém kulinářském světě. S očekáváním se těším na návrat k rozmanitosti, kterou nabízí místní trhy a obchody doma. Pravda, na ten pravý výběr si ještě chvíli počkám. Mít kontrolu nad vlastním stravováním má něco do sebe. Respektuji věk a stravovací návyky tchyně, a tak jsem se přizpůsobila jejímu menu bez větších experimentů v oblasti zeleniny. I když myslím, že množství syrové papriky, co tam dcera snědla po večerech, tchyně nesnědla snad za celý život. A budu doufat, že synovi vydržela láska k brokolici.
Skleněný dveřní maraton
Nemohu opomenout zmínit našeho malého syna a jeho novou oblibu - dvoje skleněné posuvné dveře. Pro něj to byla nejnovější atrakce, ale pro ostatní… spíše zkouška nervů. S obdivuhodnou energií je otvírá a zavíral s takovou silou, že to v bytě způsobuje rány jako z kanonu. Dědeček při tomto neustálém dveřním koncertu vypadal, jako by mu každou chvíli měly vyskočit oči z důlků. A vysvětlit ročnímu klukovi, že tohle není úplně nejlepší zábava, bylo jako mluvit do větru. Takže jedna z věcí, na které se dědeček (a já také) těšíme po našem návratu, je klid od dveřní symfonie. A já osobně se těším na to, že už nebudu muset řešit potenciální dveřní katastrofu.
Vodní loterie
Nesmím zapomenout na kapitolu teplá, teda spíš věčně studená, voda. Doma zapneš kohoutek a máš teplou vodu. Tady? Tady to byl každodenní test trpělivosti. Zapnete teplou vodu a… čekáte. A čekáte. Občas si připadáte jako u vodního rituálu, kde čekání na teplou vodu je jakousi formou meditace. Pět minut u kohoutku mě naučilo víc o trpělivosti než jakýkoliv kurz mindfulness. A i když to má své kouzlo, už se těším na to, až se vrátím domů, kde teplá voda netestuje mé zenové schopnosti.
Když jeden už odpočítává dny do odjezdu a druhý si užívá každý okamžik
Zatímco já si klidně zaznamenávám každý den do kalendáře, můj muž je na opačném pólu. Ne, že by byl nějaký velký optimista, ale spíše se zdá, že mu to všechno je trochu jedno. Večerní útěky našeho syna? „Kluk se jen baví, ale zařiď, ať je neruší“ říká. Parkety, které vyžadují pozornost? „Tak zvedej tu židli a nedávej mu vodu“. A co tchyně? Pro něho je to prostě část balíčku a zase časem na viděnou. Jeho recept na šťastný pobyt? Užívat si místní kuchyně, vychutnávat si středomořské podnebí a ocenit tu vzácnost – vlastní pracovnu.
Tak a domů, kde se srdce nejen směje, ale i odpočívá
A tak tu sedím, pár dní před návratem, a přemýšlím o všem, co jsme zažili. Dva měsíce ve Středomoří u tchýně - to zní jako námět na knihu, ne? Skoro každý den přinášel něco nového: nafukovací matrace jako připomínku, že dobrodružství může být i v pohodlí, skleněné dveře jako nový zábavný park pro syna, a tchýně, která mě učila, že trpělivost není jen čekání u kohoutku s teplou vodou.
Můj muž? Ten si užíval každý okamžik, i když to pro mě občas znamenalo více vysvětlování a diplomacie. Zatímco jsem já počítala dny do návratu, on našel klid ve středomořském slunci a místní kuchyni. „Žij a nech žít,“ jakoby říkal svým bezstarostným přístupem.
Ale teď, když se blíží návrat, cítím takový mix emocí. Nemůžu se ale dočkat, až opět vstoupím do našeho domova, kde každý škrábanec na podlaze je známkou života a každý zvuk vodovodního kohoutku je hudbou pro mé uši.
Středomoří bylo krásné, ale domov je tam, kde srdce najde svůj klid. A to je přesně to, co teď potřebuji. Klid a pocit, že jsem zase tam, kde patřím. S teplou vodou na požádání, postelí ve správné výšce a s pocitem, že mohu být zase já sama.
Pro ty čtenáře, kteří mají zájem přečíst si o mém pokusu o české Vánoce u tchyně, napsala jsem již dříve tento článek. A o místní oslavě Tří králů se dočtete zde. Další detaily a zajímavosti, včetně mých prvních pozitivních dojmů, pak najdete v mém článku o tom, jak jsem prožila konec podzimu ve Středomoří u tchyně.
Zdroj: Autorský text
