Článek
Když jsem se poprvé, ještě před tím, než jsem se sama stala matkou, setkala s konceptem líného rodičovství, byla jsem značně skeptická. Jak může být lenost v čemkoli, natož v rodičovství, dobrá věc? Ale čím více jsem se o tomto přístupu dozvídala, tím více mi začalo docházet, že možná není o lenosti (či nečinnosti, což by byl možná trochu výstižnější překlad originálního názvu knihy) jako takové, ale spíše o uvolnění zbytečného tlaku, který na sebe jako rodiče klademe.
Hlavní principy z knihy Líný rodič
Kniha Líný rodič od Toma Hodgkinsona v podstatě propaguje přístup k rodičovství, při kterém rodiče méně zasahují do programu dítěte a celkově se jedná o značně uvolněný přístup. Autor argumentuje, že moderní společnost příliš tlačí na rodiče, aby své děti neustále zaměstnávali strukturovanými aktivitami, což může vést k přepracovanosti a stresu jak pro děti, tak pro rodiče.
Závěry knihy se soustředí na výhody, které přináší dětem větší míra svobody a prostoru pro neorganizovanou hru. Hodgkinson zdůrazňuje, že tímto přístupem mohou děti rozvíjet svou kreativitu, samostatnost a schopnost řešit problémy, což jsou klíčové dovednosti pro život. Nabádá rodiče, aby „zlenivěli“ ve smyslu, že by měli děti méně organizovat a více nechat na jejich vlastních zkušenostech.
Hodgkinson tímto přístupem zpopularizoval myšlenku, že v rodičovství je méně více. Jeho kniha a práce otevřely debatu o rodičovských metodách a inspirovaly mnoho rodičů, aby přehodnotili svůj dosavadní způsob výchovy. Argumentuje, že přístup líného rodičovství nejen že snižuje stres spojený s rodičovstvím, ale také vede k šťastnějším a vyrovnanějším dětem.
Jak to mám já
Přijde mi, že současná, i česká, společnost často klade důraz na aktivní rodičovství. Od raného věku jsou naše děti zahrnovány aktivitami, které mají za cíl rozvíjet jejich dovednosti, intelekt a fyzickou kondici. Kolikrát jsem slyšela nějakou matku frustrovaně říkat „Já mu to dvacet minut připravuju a ono ho to ani nezajímá / všechno rozhází a tím končí.“ „Nevím, jestli jsou čtyři kroužky dost…“ Já sama jsem cítila jistý tlak, abych své děti přihlásila do rozličných kroužků od malování přes hudbu až po sporty. Proč? Pro jejich dobro přeci! A co by to znamenalo pro mě? Lítání s dětmi z kroužku na kroužek, čekání…
V Praze těch lákadel máme opravdu hodně a už jen vybrat může být celkem náročné. V jednu chvíli jsem i vážně zvažovala, jestli je jeden úterní kroužek ve školce a dva odpoledne moc nebo ještě ne. No, naštěstí jsem včas prozřela a ujasnila si sama v sobě, že jeden je až dost.
Co si budeme povídat, přináší všechny ty aktivity skutečně ten užitek, v který doufáme? Vždyť i děti se unaví, a když je toho na ně moc, vědí to i všichni okolo.
Jde už moje kamarádka do extrému?
Mám kamarádku, která to možná přehání. Její předškolní dítě navštěvuje dvojjazyčnou soukromou školku (přece nebude její miláček s „obyčejnými“ dětmi a běžnými učitelkami), má rozplánované každé odpoledne v týdnu a víkendy mají plné programu už půl roku dopředu. Vstávají v šest ráno, aby bylo její dítě první ve školce, ať tam toho pochytí co nejvíc. Snaží se dělat vše pro to, aby bylo její dítě „úspěšné“, brzo bude nejspíše následovat mezinárodní soukromá základní škola. Ale já se tak nějak ptám sama sebe, za jakou cenu? Užije si to její dítě vůbec „obyčejné“ hraní a vlastní rodiče? Je pro něho opravdu lepší, že jezdí na kole už od dvou let a vyzkoušel snad každý sport? Jasně, nejdou úplně do extrému jako rodiče Lenka a Michal v dokumentárním filmu Každá minuta života, ale i tak si říkám, jestli to už není moc. Přijde mi, že zrovna jim by trocha té lenosti opravdu prospěla.
Osobní závěr
Věřím v připravené prostředí (podobně jako v Montessori metodice) a ve volnou hru a nechávám děti, aby si část dne hrály podle svého, bez mých zásahů. A do zdlouhavého hledání aktivit na Instagramu se už ani nepouštím. Věřím, že jim to dává prostor pro rozvoj představivosti a samostatnosti. Vždyť jsem sama bývala nejspokojenější, když jsem si volně hrála v přírodě. S věcmi, co jsem našla na místě. A způsobem, jaký mě napadl.
Rozhodně nejde o to zahodit veškeré rodičovské povinnosti, a nechat děti napospas osudu. Spíše jde o nalezení rovnováhy. Je důležité nechat děti, aby se nudily, aby se samy rozhodly, co chtějí dělat, a učily se být samy sebou.
Věřím, že každý rodič se snaží dělat to nejlepší, co může. Stejně jako moje kamarádka. Přestože její přístup se může zdát příliš usilovný, chápu, že každý z nás má svůj vlastní způsob, jak vyjadřovat lásku a péči. Klíčem je zachovat si otevřenost a flexibilitu, učit se z vlastních zkušeností a nezapomenout staré dobré „všeho s mírou“. A je podle mne dobře, že Hodgkinson před 15 lety svou knihou otevřel diskuzi na toto téma.
Zdroje:
Kniha Líný rodič od Toma Hodgkinsona
