Článek
Nedávno jsem narazila na studii Ministerstva pro místní rozvoj, která tvrdí, že v České republice je 860 tisíc neobydlených bytů, z nichž je odhadem 577 tisíc bytů dlouhodobě neobydlených. Pouhých 200 tisíc je v bytových domech a zbytek, tedy 377 tisíc, je v rodinných domech.
Tato čísla mě zaujala – ne proto, že bych byla nějak zvlášť překvapená, ale protože jsem mezi těmito čísly našla svůj vlastní příběh. Ano, i můj byt je součástí tohoto statistického údaje. A ne, není to proto, že bych byla nějaký chladný investor nebo spekulant. Má to své důvody, a ty jsou více lidské, než by se mohlo zdát.
Můj byt pro mě není jen bytem
Možná se to zdá jako klišé, ale můj byt nejsou jenom nějaké čtyři stěny s okny. Je to místo, kde jsem prožila nesčetné chvíle, místo plné vzpomínek. Když jsem se rozhodovala, zda jej pronajmout, připadalo mi to skoro jako předat kus sebe cizím lidem. Zní to sentimentálně? Možná, ale pro mě to má význam.
Riziko vs. odvaha
Samozřejmě, finanční aspekt pronajímání nemovitosti není zanedbatelný. Mohla bych získat slušný měsíční příjem, ale za jakou cenu? Riziko neplatičů nebo potenciálního poškození majetku mi nedá spát. A ano, jsem si vědoma, že nejsem jediná s těmito obavami. Ale přesto, není to přeci jen o penězích. Je to o pocitu bezpečí a kontroly nad vlastním prostředím.
Je to i o penězích, ale ne jen o nich
Budu-li upřímná – ekonomická rovina je důležitá. Na byt nemám žádný úvěr, a tak ho nepotřebuji splácet. Kdyby byl byt před rekonstrukcí, tak ho klidně pronajmu. Když jsem byt rekonstruovala pro vlastní bydlení, investovala jsem do něj nemalou část svých úspor, finální částka byla nakonec sedmiciferná. Pronajmout ho a pak ho za rok, dva vidět zanedbaný nebo poškozený, by pro mě bylo jako sledovat, jak se moje peníze mizí rychlostí blesku v popelnici. A to nemluvím o právních a administrativních potížích, které pronajímání s sebou přináší.
Byty v rodinných domech: Není to jen prostor k pronajmutí
Není pro mě překvapením, že v rodinných domech najdeme skoro dvojnásobek prázdných bytů než v bytových domech. Když je byt součástí vašeho domova, rozhodnutí o pronájmu se stává nejen finanční, ale hlavně emocionální záležitostí. Je to o ochraně osobního prostoru a soukromí, což je pro mnohé z nás prioritou. Tato emocionální připoutanost k místu, kde žijeme, činí rozhodnutí o nepronajímání přirozeným.
Starší majitelé bytů: Rozličné obavy?
Při pohledu na starší majitele bytů se jejich situace jeví jako obzvláště složitá. Pro mnohé z nich představuje pronajímání nemovitosti nejen administrativní zátěž, ale také zdroj obav a strachu. Je tu strach z neznámého, neschopnost efektivně managovat nájemní vztahy a obavy z potenciálních konfliktů. Bezpečnost, stabilita a ochrana soukromí jsou pro ně nesmírně důležité a jakékoliv narušení těchto hodnot může být pro ně velkým zdrojem stresu. Tato generace často hledá klid a jistotu a myšlenka pronajímání jejich (dřívějšího) domova může přinést nejistotu a nepříjemnosti, kterým by raději předešli.
Moje rozhodnutí
Takže ano, můj byt zůstává prázdný. A ne, nejsem si jistá, zda je to správné rozhodnutí z pohledu trhu nebo ekonomiky. Ale je to rozhodnutí, které mi dává klid. A v dnešním uspěchaném světě je klid něco, co má pro mě nevyčíslitelnou hodnotu.
Systém garancí: Možná by mě přiměl přehodnotit postoj
Existuje jedna věc, která by mohla změnit můj pohled na pronajímání bytu: zavedení systému garancí. Kdybych měla jistotu, že nájem bude včas zaplacený, nebude problém s ukončením smlouvy v případě potřeby a můj majetek zůstane nezničený, možná bych se rozhodla jinak. Tato garance by mohla znamenat klíčový obrat v mém rozhodování, snižující rizika a zvyšující pohodlí spojené s pronajímáním. No uvidíme, s čím nakonec politici (a jejich reforma Bydlení pro život) přijdou a jestli mě to přiměje změnit názor.
Zdroj: Autorský text, https://mmr.gov.cz/cs/ostatni/web/novinky/v-bytovych-domech-je-na-200-tisic-bytu,-ve-kterych
