Článek
Přiznávám, že život na rodičovské dovolené je finančně horší, než jsem čekala. A výhledy do budoucna také nejsou zrovna růžové.
Před a po
Před prvním otěhotněním jsem si měsíčně vydělala necelých 50 tisíc korun čistého (tj. Přibližně 65 tisíc korun hrubého), což v roce 2018 nebylo špatné ani na Prahu. Čistě statisticky to bylo dokonce výrazně nadprůměrné. Ale teď? S rodičovským příspěvkem cítím, jako by mi někdo každý měsíc posílal nevítanou vzpomínku na dny finanční prosperity, a to v podobě rodičovského příspěvku devět tisíc korun. Vzpomínky jsou hezká věc, ale zaplatit s nimi hypotéku? To by nešlo. A při těchto myšlenkách děkuji své averzi k riziku za to, že nejsem zatížena žádnou hypotéku ani půjčkou. Každopádně pokles životní úrovně to je velký.
Moje rozhodnutí, moje odpovědnost?
Když mám ‚horší dny‘, řeknu si sama pro sebe „A jak by tuto moji situaci asi viděl Jordan Peterson (populární kanadský psycholog a terapeut, poznámka autorky)?“ V tomto případě by asi řekl, že máme nést odpovědnost za svá rozhodnutí - no jo, ale za odpovědnost si nekoupíš nové lodičky, teda teď spíš nové tenisky… Jasně, moje rozhodnutí mít děti bylo vědomé (nežijeme v Polsku, že jo) a rodičovství je obrovský dar. Ale když vidím reklamu na exotickou dovolenou, občas mi to nedá a pomyslím si: „Na tu bych si mohla dovolit jet každý rok, kdybych místo těch pěti let na rodičovské zůstala v práci…“ No jo, až na to, že bych to pak nebyla já, koho by děti znaly, kdo by s nimi měl všelijaké zážitky, ale nějaká náhradní matka-teta-(pra)babička.
Je to tak trochu jako v nějaké hře stylu Monopoly - začínáte s hromadou peněz a přijdete si v balíku. No a pak si koupíte položku ‚Dítě‘ a vaše finance se začnou rozpadávat jako domeček z karet, a to obzvlášť potom, co se rozhodnete koupit ještě další položku ‚Dítě‘. Než jsem měla děti, byla jsem královnou kožených kabelek a kvalitních věcí, teď jsem královnou cash backů a slev na pleny. A ten životní styl, co jsem měla před dětmi? Ten je teď tak trochu jako luxusní Gucci šátek v butiku - krásně se na něj dívá, ale je za sklem a šáhnout si na něj jen tak nemůžete.
Jakou má hodnotu to, co si nemůžeme koupit?
Jordan Peterson by pravděpodobně zdůraznil, že bychom měli najít hodnotu ve věcech, které nemůžeme koupit. A já si hodnotu ‚nezaplacených věcí‘ skutečně uvědomuji… Každé ráno v pět, nebo šest, když mě mé drahé děti budí jejich roztomilým „Máma“ nebo „Mami, vstávej už!“ Ale někdy, jen někdy, bych si přála, aby ta ‚nezaplacená hodnota‘ přišla s alespoň malou finanční odměnou jen a jen pro mě.
V penězi posedlém světě je těžké najít měřítko hodnoty pro to, co mi přinášejí děti. Neexistuje výplatní páska za jejich první kroky nebo první slova, žádné bonusy za probdělé noci, kdy jim snižujete horečku, žádné prémie za učení číslic nebo rodičovskou intuici, která vám říká, kdy je čas na to je obejmout. Je obtížné ocenit nehmotné, když svět kolem vás a vaše vlastní minulost hovoří jazykem úspěchu vyjádřeného v korunách.
Výhledy do budoucna
Co mě ale trápí ještě o něco víc, je, že se musím smířit s faktem, že až se vrátím do práce (nějaké nové, protože ta původní je téměř neslučitelná s rodinným životem, kdy žena je tou, co se stará o vše okolo domácnosti a dětí), mé šance na dosažení mzdy, kterou jsem měla dříve, nebo dokonce mzdy srovnatelné s mužskými kolegy (nebo bezdětnými kolegyněmi), jsou nižší. Díky sociálním sítím vidím, jak bývalí kolegové a kolegyně bez dětí profesně rostou, zatímco u nás doma rostou jedině dětské zoubky a haldy prádla.
Někde hluboko ve mně je naštvaná asi trochu feministka, která se vzteká nad nespravedlností, ale po většinu času ji přebíjí vyčerpání a láska k těm malým človíčkům, co mi říkají „máma“.
Peterson by asi poukázal na to, že biologie, genová výbava, predispozice a životní volby hrají roli, a že ženy si někdy prostě vyberou cestu, která není z hlediska výdělku tou nejvýhodnější. Víte co? I když mám chvilky, kdy si to neuvědomuji, tak mi to za ty (ne vždy) usměvavé drobečky stojí. I když některé dny trávím sněním o tom, že v příštím životě chci být mužem, tak kdo ví, možná až ty moje ratolesti odrostou, budu sama překvapena, kam až se dostanu.
Bude potřeba najít balanc
Takže ano, někde hluboko ve mně sídlí ta myšlenka: možná bych si to měla usnadnit, přijmout (výrazně) menší „návratovou“ mzdu s pokorou a radostí, protože konec konců, co jsou peníze a tituly v porovnání se smíchem mého dítěte? Ale pak zase přijde ta naštvaná, pracovitá část mého já a zašeptá: „Pamatuj, kde jsi byla a kam jsi mohla za tu dobu dorůst.“ A tak mezi povzdechy a sněním, mezi špinavými plenkami a roztomilými batolaty, hledám tu správnou cestu – pro mě, pro mého partnera, pro mé děti, pro naši rodinu, pro moji peněženku a pro naši budoucnost.
Zdroj: Autorský text, uvažování a citace myšlenek Jordana Petersona jsou interpretovány autorem na základě znalosti jeho díla, včetně rozhovorů a videí sledovaných v minulosti
