Článek
Tento týden jsem zažila něco, co mě přimělo pochybovat o mém zdravém rozumu a znovu zvážit zařazení meditace do každého mého dne.
Vítejte v moderním světě, kde je i obyčejné nakupování potravin zážitek plný překvapení a mírné paniky a zahanbení.
Samoobslužné pokladny jsou normou
Takže jsem byla v supermarketu. Znáte to, na konci obchodu vás v dnešní době už ve většině případů čeká následující: jedna normální pokladna s živou pokladní a s frontou dlouhou jak fronta na banány v 80. letech a vedle těch zhruba deset samoobslužných pokladen, kterými nás obchody nutí hrát si na pokladní, a které má na starosti jedna (ne vždy přítomná) pokladní. Říkám si, nebudu blokovat frontu pro staré spoluobčany a budu moderní a půjdu s těma pár věcmi k pokladně samoobslužné. Co by se mohlo stát, kromě toho, že to bude trvat možná i déle než na té normální pokladně?
No, stalo se to, že jsem si myslela, že jsem zaplatila. Bohužel jen myslela. Ale vážně jsem si to myslela! Když se to vezme kolem a kolem, proč bych si to nemyslela? Věci jsem naskenovala, peníze jsem na účtu měla – to vím, protože jsem se připojila do mobilní bankovnictví a pro jistotu zkontrolovala zůstatek na kartě, kterou jsem plánovala platit.
Konfrontace s pokladní
Nějakou záhadou jsem ale místo zaplacení prostě sbalila svůj nezaplacený nákup, věci, naskládala do kočárku a vesele odkráčela. Jenže – a teď přichází ta vtipná část – to celé naštěstí viděla ta paní, která má na starosti ty samoobslužné pokladny.
Ona mě pohotově zastavila, tak dva metry od pokladem, a říká: „Paní, ještě zaplatit.“ No a v tu chvíli jsem se cítila jako největší zlodějka týdne. Tohle je ten okamžik, kdy si uvědomíte, že technologie není vaše nejlepší kamarádka a že nákup s plnou hlavou myšlenek a starostí je prostě lepší u normální pokladny. Tohle je ten okamžik, kdy vám dojde, že máte prostě radši lidskou obsluhu a ještě bude trvat nějakou dobu, než je roboti překonají. Ta paní byla naštěstí (vzhledem k okolnostem) celkem milá a vše se vyřešilo bez eskalace. Přesto jsem si připadala, jako bych si právě odpykala trest na veřejném pranýři.
Asi není potřeba zmiňovat, že kdybych šla k normální pokladně, tohle by se mi nestalo. Normální pokladní by mě nepropustila bez zaplacení, i kdybych se tvářila nejvíc suverénně. Teď platím většinou mobilem, a tak není potřeba zadávat PIN, ale už se mi stalo, že jsem pípla klasickou kartu a nevšimla si, že musím zadat PIN. Paní pokladní vám to vždy ráda připomene, a tak nemáte reálnou šanci odejít z obchodu omylem bez placení.
Ale tady? Samoobslužné pokladny se tváří, že jsou vám nejlepším přítelem, ale ve skutečnosti vás mohou snadno přivést do nemalého maléru.
Tentokrát bych ocenila hlasité pokladny
A ještě jedna věc mě k tomuto napadá – v této situaci bych i uvítala ty samoobslužné pokladny, které si pořád na něco stěžují (jako je znám z jiného supermarketu). Vážně, kdo to vymyslel? Když má mango o gram více nebo méně, než pokladna očekává, začne křičet jako požární alarm a nepřestane, dokud nepřijde paní pokladní a vše nezkontroluje. Nebo když se o ní třeba opře nedočkavé dítě. No a pak tu máte supermarkety jako ten můj, kde i zapomenete zaplatit, ale pokladna i přesto mlčí jako hrob.
Rohlík a klasická pokladna to jistí
Na druhou stranu mám asi štěstí, že se mi to stalo zrovna v tom obchodě, kde mě (možná) znají. I když většinu potravin nakupujeme na Rohlíku, chodím do tohoto obchodu často pro drobnosti a možná si tak říkají, že jsem jenom zmatená nevyspalá matka, která občas zapomene, jak se vlastně platí. No, snad mi to prominou. Stejně jako já jim, že mi při jednom nákupu nějakou záhadou naúčtovali každou položku dvakrát.
Takže příště, až půjdu nakupovat, budu se raději držet staré dobré metody – fronta u normální pokladny. Aspoň budu mít jistotu, že neskončím s pocitem, že jsem málem ukradla nákup za pár set korun. A také mám o důvod víc nakupovat ještě více jen na Rohlíku.
Takže pozor na samoobslužné pokladny, milí čtenáři. Jsou to takoví nevinně se tvářící ďáblové, kteří vás mohou přivést do problémů. Máte také obdobnou zkušenost?
