Článek
V posledních letech se Česká republika ocitla v sevření inflace, jež šplhá strmě vzhůru s takovou vervou, že by mohla vzbudit závist i u zkušeného alpinisty. Co si dnes koupíme za 14 tisíc korun, jsme si před pouhými dvěma lety koupili zhruba za deset tisíc korun. Jak může tenhle stav připadat někomu jako středně vysoký nárůst cen? Říkáte si, „Co to kváká za nesmysly?!“.
Průzkum Evropské komise: Vnímání vývoje spotřebitelských cen
Jak vyplývá z průzkumů Evropské komise, český spotřebitel na tento současný stav reaguje s podivnou stoickostí. Podívejme se na odpověď na otázku „Jak se podle vás vyvíjely spotřebitelské ceny za posledních 12 měsíců?“ Zatímco například v září 2023 odpovědělo 60 % lidí z EU „výrazně“, z ČR takto odpovědělo jen 30 % respondentů. A než se začnete ptát, jestli nevybírám jen nějaký extrémní měsíc, tak věřte, že ne. Celkově jsou už od ledna 2020 odpovědi Čechů mírnější, než odpovědi EU. A na stejnou otázku odpovědělo kolem 40 % Čechů „středně“.
Češi během inflace: Překvapivý optimismus ?
Je snad naše pověstná národní pesimistická povaha nyní nahrazena nečekaným flegmatismem, nebo jsme jako ona pověstná žába, která si druhým rokem spokojeně plave ve vodě, aniž by si nebyla vědoma, že se pomalu vaří?
Když jsem se poprvé setkala s čísly ukazujícími, jak čeští spotřebitelé vnímají růst spotřebitelských cen, nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím. Jak je to možné, že my, Češi, kteří obvykle tak rychle kritizujeme a skoro vše zpochybňujeme a sklenici snad všichni vidíme poloprázdnou (a ne poloplnou), najednou reagujeme takto?
Vždyť my, Češi, jsme mistři ve vyhledávání chyb, nikoli ve chvále a optimismu! A přesto výše zmíněná data (a článek uvedený ve zdrojích) ukazují, že moji krajané hodnotí rostoucí ceny jako středně vysoké, zatímco já cítím, že snad každý týden platím v obchodech za stejné potraviny více. Tato mírná reakce na výraznou inflaci mi přijde jako paradox, který si naše pesimistická reputace nezaslouží. Jasně, není tu hyperinflace, vloni bylo asi o trochu hůře, ale pořád je poslední roky s přehledem největší míra inflace v ČR tohoto století (a asi i od vzniku ČR).
Jak je možné, že přestože nám statistiky nekompromisně malují obraz cen, které vyskakují jako teploměr v parném letním dni, český spotřebitel odpovídá na otázku o růstu cen slovem „středně“? Není tato reakce příliš mírná v konfrontaci s realitou, kdy ceny za běžné zboží a služby vzrostly za pouhé dva roky o 35 %?
Nebo je to tím, že moji spoluobčané očekávají, že vláda nebo jiné regulační orgány zasáhnou a zmírní dopad inflace, což je vede k menšímu pocitu naléhavosti nebo potřeby osobní akce? Že bychom byli až tak pasivní?
Ovlivnila totalita reakci Čechů na inflaci?
Nebo jsou ty poměrně mírné odpovědi pozůstatkem naší totalitní minulosti? Dle mého porozumění (ne prožití) bylo v dobách totalitního režimu často bezpečnější „mlčet“ nebo se vyhnout otevřené kritice vládních politik a ekonomické situace. Je možné, že tento druh chování mohl přetrvat i po pádu režimu a může se projevit ještě i dnes ve formě zdrženlivosti nebo zdánlivého přijetí situace bez výrazného protestu?
Osobní pohled: Znepokojivý růst cen
Podle mě ale v těchto číslech přeci není nic středního! Když si vezmeme, že co stálo dříve třicet korun, dnes často stojí čtyřicet (a více), je jasné, že se nejedná o zanedbatelný skok, ale o propastný skok. Ať už je důvodem pro tento zdánlivý klid chyba v průzkumu (to by být nemělo), statisticky nevýznamný vzorek respondentů (neumím posoudit), nebo dokonce resignace spotřebitelů, je načase se ptát: Neztrácíme náhodou kontakt s realitou?
Máme skutečně tak nízká očekávání, že mnozí z nás již ani nevzruší, když se naše peněženky tenčí rychlostí světla? Nebo je to důkaz, že se naše společnost adaptuje na novou normu s nebezpečnou lhostejností, která může mít dlouhodobé negativní důsledky? No já už pátým rokem nepracuji (jsem na rodičovské dovolené) a asi si ani nechci počítat, jak se těch mých uspořených několik desítek tisíc, které si schovávám na účtě pro nepředvídatelné situace, za ty roky ztenčilo působením inflace. A jsem zpětně ráda, že jsem většinu svých úspor dala před narozením dětí do rekonstrukce.
Neměli bychom se ale již začít vztekat, bouřit a požadovat větší ochranu kupní síly, místo toho, abychom pokračovali v přijímání zvyšujících se cen pouhým pokrčením ramen, sklopení hlavy a kupování méně kvalitních potravin? Opravdu je nutno být takto pasivní a kráčet dál jako by se nic nedělo? Ačkoli se někteří ekonomové domnívají, že tato umírněnost může pomoci stabilizovat inflační očekávání a mzdovou politiku, neměli bychom přehlížet varování odborníků z jiných oblastí. Ti (na základě článku uvedeného i ve zdrojích) upozorňují, že tato rezignace může mít vážné sociální a politické následky a že nedocenění dopadu inflace může vést k dramatickým politickým otřesům. No já nevím jak vy, ale já si opravdu nepřeji, aby českou politickou scénu ovládlo SPD.
Zjevně je tedy na čase, aby se český spotřebitel probudil a postavil se čelem k nepříznivým ekonomickým trendům. Neboť pokud to neuděláme, riskujeme, že se staneme tou žábou, která si neuvědomuje, že voda kolem ní se již vaří a že ji brzo čeká smrt uvařením. A to přestože mohla kdykoliv vyskočit.
A jak hodnotíte vývoj spotřebitelských cen vy? Podělte se s ostatními o svůj názor:
Anketa
Zdroj: Autorský text,
Míra inflace v %:
