Tchyně mi otevřela oči: Ošuntělost není pohodlí, přestaňte doma vypadat jako strašák

Doma. Místo, kde bychom se měli cítit pohodlně, šťastně a uvolněně. Přesto hodně z nás stále nosí doma to nejhorší oblečení, co máme ve skříni. Staré tepláky, děravá trička a mikiny, co zažily více než by měly.

Když jsem poprvé navštívila svou tchyni ve Středomoří, došlo mi, že u nich doma vůbec neexistuje něco jako oblečení na doma. Mají oblečení na práci nebo na ven, mladší ročníky možná i na sport, pak oblečení na spaní, ale oblečení na doma prostě nemají. Když moje tchyně vaří či uklízí vezme si přes své oblečení „na ven“ zástěru. A je to. Nic ošuntělého. To mě přimělo přemýšlet: není náš zvyk doma nosit to nejhorší vlastně taková zvláštní česká tradice? Letos jsem tu znovu a povím vám, že i když jí je dost přes sedmdesát a je tak blíže věku mých prarodičů než rodičů, v oblečení na doma (kromě té zástěry, kterou někdy teda i na oběd zapomene sundat, pravda) jsem ji nikdy neviděla.

Odpověď na otázku „Proč to tak asi je?“ najdeme dle mého názoru v naší minulosti. Protože jsme tak byli vychováni nebo si prostě tak nějak zvykli, že na doma to je ještě dobrý.

Generace našich rodičů a (pra)prarodičů vyrůstaly v časech, kdy hezké oblečení bylo vzácné a mělo se šetřit na speciální příležitosti. Každodenní život byl synonymem praktičnosti a skromnosti. Šaty visely ve skříni „na pohřeb“ a vytahovaly se jen v momentě, kdy si to situace opravdu „zasloužila“. Domácí oblečení tak nebylo otázkou vkusu.

Díra? To přece není překážka! Kdybyste věděli, kolikrát je moje babička i dnes ochotná zašít ponožky, které mají víc děr než látky, pochopili byste. „Na doma dobrý“ bylo krédo, podle kterého se řídila celá domácnost. A to, co už se nedalo zašít, se stejně odložilo „na horší časy“. Tohle myšlení se ale bohužel přeneslo i do dneška. Věci, které by měly dávno skončit v koši, nosíme dál – jen proto, že je nikdo nevidí.

V socialistických časech se prý lepší oblečení šetřilo na svátky, návštěvy (známých i lékaře) a pionýrské besídky. A doma? Tam byl prostor pro všechno, co už jaksi nemělo šanci na veřejnosti. Jenže tahle mentalita přežila déle než Tuzex a startuje v nás podivnou rovnici: na doma rovná se estetická katastrofa.

Ale víte co? Už je rok 2024. Tuzexy zmizely a pěkné věci si můžeme dovolit všichni. Tak proč je nevyužít i doma? Časy se díkybohu změnily. Už nežijeme ve světě, kde by bylo třeba šetřit nejlepší oblečení „na potom“. Tak proč pořád doma nosíme věci, které by se spíš hodily na vytírání podlahy?

To, co nosíme, přímo ovlivňuje naši náladu a to, jak sami sebe vnímáme. Pokud doma nosíte oblečení, které byste na veřejnosti nenosili ani omylem, vaše podvědomí si toho všimne. Cítíte se méně hodnotní, méně sebevědomí. Jak se máte cítit krásně nebo dokonce sexy, když na sobě máte tričko, které už přežilo deset let, dvoje malování bytu a krmení tří batolat mrkvovými přesnídávkami?

Věřte mi, není to povrchní. Oblékat se hezky i doma je malý akt sebelásky. A hlavně – doma vás vidí ti nejdůležitější lidé. Partner. Děti. A hlavně vy sami! A to není úplně málo, co myslíte?

Kromě toho vždycky existuje šance, že se náhle objeví pošťák, soused nebo nedejbože kolega přes Zoom. A ruku na srdce – fakt chcete, aby vás viděli v těch teplácích, co by samy mohly vyprávět historky?

Tady je otázka na tělo pro všechny ženy: jak se cítíte, když vás partner vidí v těch nejvytahanějších teplácích? A jak se asi cítí on? Líbíte se mu?! Nemusíte doma chodit v podpatcích a šatech jak z červeného koberce, ale není na škodu dát si záležet. Pohodlné, ale upravené oblečení, ideálně z přírodních materiálů, dokáže divy nejen s vaší náladou, ale i s atmosférou doma. Partner si pak třeba i všimne, že na sobě pracujete – i když jste spolu roky. A přiznejme si, že občasný kompliment nejen od něj vůbec není k zahození.

Vaše děti vás pozorují, ať chcete, nebo ne. To, jak se oblékáte, jim dává signál, jak se mají vnímat ony samy. Pokud doma nosíte věci, které už dávno měly skončit v popelnici, děti si odnášejí stejnou mentalitu: „Doma na vzhledu nezáleží.“ Naopak, pokud vás vidí upravené a pohodlné zároveň, učí se, že péče o sebe je normální, zdravá věc. A to je hodnota, kterou si ponesou dál.

Dlouho jsem to měla stejně. Koupit si něco na doma? Naprosto zbytečné. A vyhazování peněz. Stačí přece obnosit staré věci, ne? Jenže když jsem trávila doma víc času, a partner se mě zeptal, proč doma nosím ty hnusné děravé tepláky, došlo mi to. Proč si nepořídit na doma něco, co mě potěší?

Rozhodně to pro mě nebyla jednoduchá věc. Jasně, třeba kašmír miluju. A teď v zimě bych v něm ráda chodila i doma. Ale set domácího oblečení za nějakých deset tisíc, to bych prostě (zatím) nedala. Stanovila jsem si tak částku, která je pro mě přijatelně nízká – u mne to bylo 400 korun za kus oblečení na doma. Za to jsem si koupila (ve slevách) šaty, které se mi líbily, ale na ven jsou pro mne moc krátké. Na doma mi naprosto vyhovují. Cítím se v nich pohodlně, upraveně a nemusím se bát, že je zničím. A víte co? Bylo to dobré rozhodnutí. Trávím doma spoustu času, tak proč bych měla chodit jako strašák? Už mám takhle čtvery a nepřijdu si blbě. Naopak, zpátky do tepláků se mi moc nechce. I když ty nezničené jsem si ještě nechala. Neříkám, že by měl každý nosit doma šaty, ale mně to vyhovuje.

Máte šaty, které jste si koupily na večeři, ale teď už je vám trapné je nosit ven, protože mají malý flíček, o kterém víte jen vy? Perfektní! Máte nový kus na nošení doma. Doma si s nimi totiž můžete připadat elegantně a zároveň uvolněně. Nikdo vás nebude přísně lustrovat (snad kromě vaší kočky), a hlavně – bude vám v tom lépe než v tom ošuntělém tričku s logem vašeho zaměstnavatele, které jste dostali před dvaceti lety.

Jednoduché pravidlo, které vám změní domácí šatník: pokud je oblečení špinavé tak, že už se to nedá vyprat a není to jen mini flíček, o kterém víte tak jedině vy, nebo má díry, které by neprošly ani vtipnou výmluvou, že to je v módě, patří rovnou do koše. Žádné sentimentální zachraňování. Oblečení, které už nevypadá dobře, vám doma neposlouží – naopak, jen vám kazí náladu a vaše blbá nálada pak kazí náladu všem okolo. A život je příliš krátký na to, abyste ho trávili ve věcech, které by odmítl i popelář. A nebojte, jestli na oblečení najdete malou dírku od kočičích drápků, neříkám, že věc nemůžete zašít. Jen to není dobré přehánět.

Opravdu vám doporučuji, abyste doma udělali malou módní revoluci. Otevřete skříň, vyberte si pár kousků, které máte rádi, ale na ven už moc nejsou, a noste je doma. Uvidíte, jak se změní nejen to, jak se cítíte, ale i atmosféra u vás doma. Protože doma trávíme spoustu času – a proč bychom si ho kazili tím, že budeme chodit jako strašáci?

Možná si teď říkáte, že nevím, o čem píšu, a že jsem nějaká divná. Že u vás doma to takhle nikdy nevypadalo a že i doma vám na oblečení záleželo. A víte co? Gratuluju vám! Protože jste měli štěstí vyrůst v prostředí, kde se to bralo jinak. Mám pár kamarádek, co rády vzpomínají na svou elegantní babičku, a tak vím, že i takové existují.

Ale u nás to tak bohužel nebylo. I když naši vydělávali dost peněz, na věcích „na doma“ se prostě šetřilo. Aby bylo na nový dům. A pak na jeho výbavu. A pak na investiční byt. Z toho teda sešlo, protože se stihli dřív rozvést. Doma jsme ale fakt nosili jen to, co už nešlo nosit nikam jinam. A já jsem s tímhle nastavením žila dlouho. Proto možná teď píšu tenhle článek – protože jsem si uvědomila, že doma na tom, co mám na sobě, prostě záleží. A doufám, že to díky tomu třeba napadne i vás. A já se třeba jednou dopracuji i k tomu, že žádné speciální oblečení na doma mít nebudu, stejně jako má španělská tchyně.