Článek
Minulý týden se moje kamarádka vrátila z dovolené v Itálii. Má italského přítele, který žije částečně tady v Praze, částečně v Německu a do Itálie za svou početnou rodinou jezdí tak často, že se to dá brát, že zčásti žije i tam. A co by to bylo za dovolenou v Itálii, kdyby na ní nebylo trochu dramatu? Nebo spíš, co by to bylo za kamarádku, kdyby do všeho nevletěla po hlavě? A to doslova.
Nos krvavý
Tohle drama začalo jako z filmového plátna. Kamarádka se svým italským přítelem a jeho rodinou v Itálii zažila naprostý chaos. V jednu chvíli si společně užívali pohodový den a o pár minut později bylo všechno vzhůru nohama. Skleněné dveře zdobící předsíň se náhle proměnily v nepřátelský prvek a způsobily všem obrovský šok – krev všude, rodiče přítele vystresovaní a hlavní hrdinka našeho příběhu s otřeseným výrazem a bolavým krvavým nosem. Všichni rychle naskákali do auta a uháněli do nejbližší nemocnice, doufajíc v rychlou pomoc a úlevu. Ale to, co za otázky je tam čekalo, asi nečekal nikdo z nich.
Domácí poradna místo chirurgie
Ale tady se naše příběhová linka neobrací k dramatu hodného akčních filmů, nýbrž k naprosto absurdnímu komediálnímu scénáři. Když kamarádka došla na pohotovost, očekávala, že se jí doktoři hned vrhnou na nos a začnou ho rovnat. Jenže realita byla úplně jiná. Připadalo jí, že lékaři viděli něco, co ona ne – stopy po boji s tyranem?
„Signorina, opravdu vás někdo neudeřil?“ ptali se snad na tisíc způsobů a chtěli, aby její přítel alespoň na chvíli opustil místnost. Kamarádka jim italsky i anglicky trpělivě opakovala, že opravdu jen omylem narazila do dveří, ale oni byli jako Sherlock Holmes v bílém plášti – hledali stopy zločinu tam, kde nebyly.
„To musí být domácí násilí!“ říkali jeden přes druhého a kamarádka se mezitím snažila ukázat, že její nos volá po rychlé pomoci. Zkrátka, místo toho, aby se doktoři vrhli na její nos, jako kdyby to bylo mistrovské dílo od Picassa a ne zlomený chřípí, pořád řešili hypotetického domácího násilníka. Její nos se však předpokládané péče nedočkal.
Česká nemocnice: Nos zlomený
A tak se stalo, že týden po návratu do České republiky, kde se konečně dostala k normálnímu doktorovi, zjistila, že nos byl opravdu zlomený. Italští doktoři tak usilovně pátrali po nespravedlnosti, že jí úplně zapomněli spravit obličej. Nyní nos uhýbá lehce do strany jako vzpomínka na tuhle podivnou dovolenou.
Zamyšlení na závěr
Možná, že by si naše zdravotnictví mělo vzít z Italů příklad a více se zajímat o pacienty a nebrat je jen jako maso na zašití či napravení. Ale také by se nemělo zapomínat na to, proč ti pacienti vlastně přišli – občas si totiž přejí opravdu jen to, aby se jim lékaři podívali na místo na těle, které přišlo k úrazu. A ideálně toto místo řádně vyšetřili a „opravili“.
Takže, milí čtenáři, pokud máte doma skleněné dveře, nezapomeňte je pořádně označit. Ušetříte si tím nejenom bolestivou ránu a zlomený nos, ale možná i podezření z domácího násilí! Nikdo přece nechce, aby ho místo rychlého ošetření vyslýchali jako nějakého násilníka. Zkrátka, lepší je vidět dveře, než za ně dostat.
A co vy? Máte nějakou podobnou zkušenost z Čech? Pokud máte nějaký podobný zážitek, podělte se o něj v komentářích. Moc ráda si přečtu, jak to chodí u nás nebo v jiných zemích. Já se ještě s takovýmto přístupem nesetkala.
Poznámka autorky článku: Tento článek je založen na osobních zkušenostech mé kamarádky, která navštívila italskou pohotovost. Příběh je mou interpretací jejích zážitků a odráží můj pohled na celou situaci. Článek byl zveřejněn se souhlasem mé kamarádky.
