Výpověď bez udání důvodu: Kdo (ne)přežije v nové éře „Vyhodím tě, protože můžu“

Přemýšlím nad tím, co se děje kolem nás, a nemůžu se zbavit dojmu, že se českému pracovnímu trhu blýská na časy, které bychom možná raději viděli jen ve špatném filmu. Po přečtení návrhu, který má umožnit zaměstnavatelům vyhazovat lidi bez udání důvodu, mám pocit, jako bychom se ocitli ve světě, kde je jediným pravidlem „všechno je dovoleno“, pokud to prospívá zaměstnavateli a tedy nejčastěji i zisku. A já si nemůžu pomoct, ale přijde mi to jako scénář napsaný někým, kdo má smysl pro humor temnější, než je čokoláda s 90% obsahem kakaa.

Začněme třeba u těch, kteří si už pomalu balí kufry do důchodového ráje, jen aby zjistili, že most za nimi někdo podpálil. Představa, že by starší zaměstnanci mohli být vyhozeni jen tak, „pro zábavu“, mi přijde jako špatný vtip. Vždyť najít novou práci v téhle věkové kategorii je jako sázet v kasinu – šance na výhru jsou takřka nulové. A já věřím, že každý si zaslouží jistotu, ne jen tikající časovanou bombu pod židlí.

Obzvlášť problematické se mi to jeví kvůli věkové diskriminaci a předsudkům na trhu práce. To by mohlo vést k prodloužení období nezaměstnanosti mezi staršími pracovníky. Vzhledem k plánům vlády týkajících se prodlužování věku odchodu do důchodu a zvyšování minimálního počtu let potřebných pro získání plného důchodu by propouštění starších zaměstnanců bez udání důvodu mohlo navíc značně ztížit splnění těchto požadavků.

A co matky s malými dětmi? Ty se nyní ocitají v roli nechtěných hostů na večírku pracovního trhu. „Promiň, ale potřebujeme někoho, kdo nám nebude utíkat na ošetřovačku za každým kýcháním svého potomka,“ jako by nám říkal tento návrh. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi to jako způsob, jak říct: „Tvoje reprodukční schopnosti nás stojí peníze, takže díky, ale nechceme tě tady.“ Ano, děje se to i teď, ale s možností vyhození bez udání důvodu bude takovéto chování firem výrazně snažší.

A pak jsou tu ti, co se příliš často potýkají s nemocí nebo mají například vleklou nebo těžce léčitelnou nemoc. V novém světě, kde je výpověď bez důvodu normou, se z nich stávají zaměstnanci jednorožci – všichni o nich mluví, ale nikdo je v kanclu nechce. Je to jako hrát si na boha s lidskými osudy, kde jediným rozhodujícím faktorem je „kolikrát jsi letos chytil chřipku?“

A nezapomeňme na vysoce výkonné zaměstnance, kteří by mohli být vyhozeni, protože… no, proč ne? Vždyť kdo by chtěl, aby firma prosperovala díky špičkovým talentům, když můžeme mít střední průměr za poloviční cenu, že? Zvlášť, když jsou drazí. Nebo jsou trnem v oku nadřízenému jako nevítaná konkurence. To mi přijde jako ekonomická strategie inspirovaná metodou „zavři oči a doufej v to nejlepší“.

Vidím to tak, že naše pracovní světy by se mohly změnit v divočinu, kde je zkušenost a moudrost na ústupu. Přijde mi, jako bychom se chystali otevřít dveře do éry, kde jsou zaměstnanci s vyššími mzdami – ti zkušení, kteří celý život budovali své dovednosti – najednou viděni jako přebyteční. A to jen proto, že někde na obzoru číhá levnější alternativa. Je to jako kdyby se rozhodlo, že moudrost je příliš drahá záležitost a je čas ji vyřadit ze hry. Mně to přijde jako cesta do ztracena, kde nakonec zbyde jen oceán lidí, co sice mohou stát méně, ale kde se ztratí každý kousek toho, co dělá z práce umění.

A co těhotné ženy? Tady se plížíme na tenký led sociální spravedlnosti. Vyhazov těhotných žen do světa plného nejistoty mi přijde jako scénář z nejhoršího dystopického románu, kde je každý za sebe a společná podpora je jen vzpomínka. Věřím, že bychom měli stavět mosty, ne je pálit za bílého dne. Šance? Reálná. Proč by měl zaměstnavatel někomu držet přes tři roky pracovní místo, když se ho může včas zbavit? Problém? Bez ochranné doby žádná mateřská, šup jen na rodičovskou, další pokles příjmu mladých rodin. Nejistota, do jaké práce po umístění dítěte do školky. Trochu paradox, když vláda chce, aby děti chodily do školy co nejdříve a ukazují nám to například zkrácením doby výplaty rodičovského příspěvku.

S příchodem této novinky věřím, že by mnozí mohli začít uvažovat o životě na volné noze jako o bezpečnějším přístavu. Mnozí dobře vydělávající v mém okolí si současné jistoty „dokud dobře makám, tak mě jen tak nevyhoděj“ vážej natolik, že se nevydají cestou OSVČ. I když by mohli. A káplo by jim z toho (výrazně) víc. Ačkoliv je samostatná výdělečná činnost cesta plná svobody, přináší to s sebou otázku – co se stane s našimi sociálními a zdravotními systémy, když všichni skočí z lodi zaměstnaneckých vztahů? Přijde mi to jako rychlokurz „Jak způsobit ekonomickou a sociální katastrofu“. Protože jak všichni, kdo umí počítat, vědí, český rozpočet spoléhá na příjmové straně až moc na zdanění zaměstnanců. Stejně vydělávající OSVČ odvádí výrazně nižší odvody. A švarc systém je sice oficiálně zakázán, ale setkáváme se s ním dnes a denně, takže nebudu naivní a myslet si, že se v tomto směru něco změní.

A aby toho nebylo málo, tu máme ještě sexuální obtěžování a diskriminaci. Zvlášť to první vidím v ČR i teď, v roce 2024, jako reálný problém. Možnost vyhazovu bez udání důvodu může otevřít Pandořinu skříňku, kde jsou hranice mezi správným a špatným ještě méně zřejmé. Je to jako bychom všem řekli: „Víte co, od teď je vše na vás, pravidla jsme zrušili.“ A já věřím, že v takovém světě, kde se etika a právo stávají volitelnými, jsme na velmi kluzké ledě.

Myslím, že by i dost reálně hrozil odliv kvalitní pracovní síly do zahraničí. Protože kdo by nechtěl opustit zemi, kde je pracovní právo inspirované Divokým západem, že? A kde s důchodem stejně nejde moc počítat. Věřím, že každý chce pracovat v prostředí, kde nejsou pravidla jen prázdným slovem a kde je respektována nejen práce, ale i pracovníci sami. Hola, hola, Německo volá!

Zaměstnavatelé by také mohli začít preferovat levnější pracovní sílu ze zahraničí (Indie, Ukrajina apod.). Přijde mi to jako další kapka do moře absurdit. Jako bychom se přes noc ocitli v bizardním světě, kde jsou české mzdy a pracovní podmínky jen otravným detail, který je potřeba „optimalizovat“.

A když k tomu přidáte kulturu (nejen) konzultantských firem „o pozici výše nebo pryč z firmy“, kde by tak každý den v práci byl jako finále reality show, kde nikdo neví, kdo bude příští, koho pošlou domů, přijde mi, že chtějí z pracovního trhu udělat reality show, kde je hlavní cenou jen to, že přežijete další den. Věřím, že bychom měli budovat prostředí, kde si vzájemně pomáháme růst, ne kde se snažíme jeden druhého vyšachovat za cenu vlastního klidu a bezpečí.

A když už jsme u toho, co všechno se může pokazit, nemůžu opomenout regionální rozdíly. Už teď je Česká republika jako ta patchworková deka, na které má každý kousek látky má jinou barvu a strukturu, ale myslím, že by mohlo po zavedení nových pravidel ještě hůře. Zaměstnavatelé v regionech, kde už teď lidé stojí fronty, aby měli slušnou práci, by získali větší moc a byli by z nich jakýsi novodobí feudální páni. A já si nemůžu pomoct, ale přijde mi to, jako bychom se vraceli o pár století zpět.

Věřím, že bychom měli směřovat k tomu, aby byla Česká republika zemí rovných příležitostí, kde nezáleží na tom, jestli jste z Prahy, Ostravy, nebo třeba z Ústeckého kraje.

Nezačne náš pracovní svět připomínat džungli, kde jsme všichni jen křehkými gazelami v očích neviditelných korporátních lvů? A teď, když má přijít novinka ve stylu „propustit kohokoli, kdykoli“, nemůžu se zbavit pocitu, že bychom místo bezpečného úkrytu měli dostat jen iluzi krátkodobého přístřeší.

Zamyslete se nad tím, jak by tohle všechno mohlo vzít vítr z plachet těm, kdo plují na lodi samoty (samoživitele) nebo mají na palubě celou posádku rodiny (jen jeden rodič pracující). Je to jako by někdo zavřel všechny východy z bludiště a pak nás tam vypustil hrát hru na schovávanou. A já si myslím, že bychom si zasloužili hrát podle férových pravidel, kde je psychická pohoda kapitánem lodi.

Představa, že by náš každodenní pochod do práce mohl připomínat vstup do arény, kde se každý bojí neviditelného gladiátora jménem „výpověď bez důvodu“, mi přijde jako scénář způsobující více mrazení v zádech než poslední horor, který jsem viděla. A co je na tom nejhorší? Že tento strach promění kreativní dílny, tedy naše firmy, v bojiště plné paranoidních válečníků. Místo brainstormingu a vzájemné inspirace si budeme připadat, jako bychom si měli hlídat záda.

Takto toxické prostředí je jako plevel v zahradě inovace – rozrůstá se rychle a dusí vše dobré, co se snažíme vypěstovat. A já si nemůžu pomoct, ale přijde mi to strašně kontraproduktivní. Vždyť tím ztratíme schopnost pracovat jako tým. Věřím, že firmám, které chtějí růst a rozkvétat, se vyplatí sázet spíše na důvěru a spolupráci, než na strach a nedůvěru.

Tak jo, možná jsem trochu přehnala s těmi obrazy pracovního apokalypsy a korporátních džunglí, kde se každý bojí svého stínu. A přiznávám, že ta představa o všech nás, jak se schováváme za svými monitory, aby nás nezachytil radar „výpovědi bez důvodu“, může znít jako scéna z nějaké sci-fi komedie, která se snaží o Oscara za nejabsurdnější scénář.

Ale vážně, i když některé z těchto budoucích scénářů mohou znít trochu jako z filmu, myslím si, že je důležité o těchto věcech mluvit. A proč to nedělat i trochu zábavně? Když už musíme čelit myšlence, že by náš pracovní svět mohl být o kousek méně jistý, proč si aspoň trochu nepolevit uzdu fantazie?

Takže ano, některé z těchto obrazů jsou možná přehnané, ale v jádru toho všeho je upřímná obava o to, jaké prostředí vytváříme pro sebe a pro budoucí generace. Důležité je najít způsob, jak naše pracoviště učinit místem růstu, spolupráce a bezpečí, a ne arénou neustálé nejistoty.

A když už o tom mluvíme, proč nezkusit trochu humoru? Vždyť smích může být nejen lékem, ale i způsobem, jak otevřít důležitou diskusi. Takže pojďme hledat cesty, jak si zachovat smysl pro humor (a lidskost) i v těch nejdivočejších korporátních džunglích. Protože ať už budoucnost přinese cokoliv, společně to zvládneme – a možná se přitom i zasmějeme.