Cukrovka jako prokletí. Mamce sebrala život, mně zrak, nám s bráchou nohy. Měla jsem glykémii 48,7

Pojďme to vzít od začátku. Jaká byla vaše motivace k tomu, jít studovat právě na floristickou školu?

Určitě to byla láska ke květinám, protože jsem vyrůstala na vesnici a měli jsme obrovskou zahradu. A pamatuju si, že už tenkrát jsme s taťkou různě pěstovali, přepichovali, trhali květiny, takže ta péče a láska k těm květinám začala v dětství. A když mi v mých 11 letech zemřela maminka, no tak jsem měla potřebuju trhat všechno, co kvete a dávat to do vázičky, kde jsme měli takovej vzpomínkovej kout. A už tam jsem to skládala k sobě. Absolutně jsem samozřejmě nevěděla, jak to má vypadat a neznala zákonitosti, ale ty květiny pro mě tenkrát znamenaly spojení s maminkou. Takže ta láska k nim se ve mně probudila naplno. A na tu zahradnickou školu jsem šla z naší třídy na základce jako jediná.

V 11 letech přijít o maminku. Neumím si představit, co jste musela prožívat. Bylo to tedy tak, že jste měla pocit, že skrze květiny jste k ní zase blíž, že spolu třeba nějak komunikujete?

Pro mě je hrozně zajímavý to vidět zpětně, jak vlastně v 11 letech to dítě přemejšlí. Pamatuju si, že jsem chodila s tím pugetem, kterej jsem pro ní dělala, po tý zahradě, po tom našem obrovským dvorku a dívala jsem se vážně nahoru na ty mráčky a vlastně jsem jí hledala v mracích. A mluvila jsem k ní. No a pak jsem šla domů do obýváku, kde jsme měli takovou poličku. Tam byla její fotka, svíčka a vždycky vázička s kytičkou. Takže prostě ať rostlo, co rostlo, tak nebyl týden, aby tam mamka ve vázičce něco neměla. Určitě jsem to jako dítě vnímala, že s ní mám nějakej kontakt. Že jí tím já můžu něco vyjádřit. Takhle jsem to vnímala jako jedenáctiletá holka.

Vaše maminka zemřela na cukrovku. Ale tahle nemoc nad vaší rodinou visí jako strašák a zasáhla nejen ji.. Je to tak?

Maminka zemřela na cukrovku neléčenou, což jsme se dozvěděli samozřejmě až poté.
Protože ona měla cukrovku od svých 19 let a zemřela, když jí bylo 42 let. A neléčila se celou dobu. Samozřejmě cukr v těle je prostě jed, takže začalo ucpávání tepen, kornatění tepen, cév. Ona tenkrát i odmítala léčbu, takže jí vlastně čekala i transplantace srdce, že už vlastně nic jinýho nešlo dělat. A bohužel se jí nedožila. Ale je pravda, že cukrovku máme potvrzenou geneticky. Tenkrát k nám přijela spousta doktorů, odebírali nám krev, testovali celou blízkou rodinu a tenkrát se to odesílalo až do Kanady. A tam zjistili, že to máme genetický. A mám to teda já, cukrovku má můj o 2 roky starší bratr, taky moje sestřenice, která je o rok starší a všichni tři máme módy 1, což je typ diabetu. Bohužel se vlastně moc neví, co to je za typ, protože jak si pícháme inzulín čtyřikrát denně, tak máme i léky, což je pro normální typ diabetu neslučitelný. A já jsem v roce 2014 prodělala otravu. Můj bratr měl totéž, v roce 2012. Vlastně máte tak vysoký cukr, že vám až defacto kvasí orgány. Já jsem byla v bezvědomí, měla jsem glykémii, myslím 48,7, což mi pan doktor řekl, že to je neslučitelné se životem. A měli jsme to oba s bráchou. On byl také v bezvědomí. A přežili jsme to. Samozřejmě. Jako dobrý, byla to obrovská zkušenost. Doufám teda, že to v životě už nezažijem. A u mě se ta cukrovka podepsala na očích, mi v šestadvaceti sebrala zrak, ale myslím si, že pro mě je to to nejmenší. Protože já kvůli cukrovce vlastně roky nemohla pořádně chodit, protože se mi neprokrvovaly nohy, mám ucpaný tepny, mám neuropatii, takže nohy po kolena vlastně necítím. Tedy necítila jsem, u pravé nohy už museli lékaři přistoupit k amputaci. Jsem po dvou bypassech, mám zúžený a taky zkornatělý tepny, no a teď se bude bojuje se srdíčkem. Ale i přes to všechno já věřím, že tohle všechno bude dobrý, doktoři jsou machři a věřím, že to prostě nějak společně zvládneme.

Zmínila jste, že jste vy i bratr prošli otravou, můžete být konkrétnější, jak to probíhalo?

To je tak, že se vám prostě udělá špatně. Myslíte si, že to je nějaká viróza. Nebo střevní
chřipka. Prostě běháte na toaletu a vůbec vás v tu chvíli nenapadne, že by to mohlo bejt od cukrovky. Já jsem to měla tak, že jsem třeba od 10 hodin dopoledne, asi do dvou hodin do rána, jenom zvracela. A když už mě přepadla panika, že nemůžu dýchat, no tak jsme frčeli do nemocnice a pan doktor řekl, že to bylo za minutu dvanáct. Bráchovi amputovali jednu nohu před pěti lety, druhou loni. Mě jednu nohu amputovali loni.

Je neskutečné, kolik toho máte naloženo a vy se pořád usmíváte, vtipkujete, jste optimistická. Jak moc důležitou roli hrají květiny v tom, aby se vám tohle všechno lépe zvládalo?

Obrovskou. Vlastně květiny, ta jejich křehkost, ta vůně a prostě úplně všechno kolem toho, to mě vždycky postavilo na nohy. A teď na nohu, abych byla úplně přesná. Já jsem povahou hrozný střelec a ať se děje cokoli, říkám, že všechno bude dobrý. I když jsem oslepla, tak jsem si to říkala. Ano, tam jsem si zažila to dno, ale ty květiny mě z toho vytáhly. Květiny jsou můj osud. To je láska až do konce života, květiny mě drží nad vodou. Už od toho dětství, kdy jsem je trhala mamince. Když jsem byla ve škole, tak mi taťka vybudoval takovou dílničku. Ono se to nedá moc popsat, byl to nějakej bejvalej botník, ale už jsem měla ten svůj kout. Už jsem měla ten stůl, u kterýho jsem se zavřela a mohla se vyřádit emočně a pocitama na těch květinových dekoracích. A i když jsem viděla, i když teď nevidím, tak ty moje emoce se odráží do toho, jak ta květina nakonec vypadá. Taky jsem přišla na to, že když mám špatnou náladu, tak netvořím. Protože jako si vybíjet vztek na květinách? To si ani ty květiny nezaslouží.

Vy jste přišla o zrak ve 26 letech. To už jste měla dávno po škole, pracovala jste v oboru. Po ztrátě zraku jste profesi změnila?

Nikdy. Já jsem udělala obor květinářské a aranžérské práce, tam jsme se věnovali vazbě květin a pěstování, ale mně to nedalo a potřebovala jsem si dodělat ještě zahradníka, takže roubování, očkování, stříhání ovocných stromů. Tudíž mám tyhle dva obory. A jsem za to strašně moc vděčná, protože ty zkušenosti zůstanou.

Tudíž jste po škole zůstala celou dobu věrná tomu, co jste se vyučila.

Jo. Já neumím nic jinýho, než se pohybovat mezi květinami. Moje první zaměstnání bylo na Kladně v květinářství, kde jsem si to moc užívala. A pak jsme se odstěhovali, takže
jsem z práce odešla, protože Kladno už pro mě bylo daleko. Nějakou dobu jsem i strávila v květinářství v obchodním centru. No a pak jsem zavítala do velkoměsta Prahy a tam se mi otevřely samozřejmě dveře. Pořád jsem se chtěla zdokonalovat, jezdila jsem na kurzy, sledovala trendy. Nedokážu si představit něco dělat jinýho.

Přišla jste o zrak v dospělosti. Jak dlouho vám trvalo, než jste si to v hlavě srovnala a řekla si, že prostě budete žít dál, jenom budete žít jinak?

Trvalo to rok. A můžu vám říct, že mi před oslepnutím špatně určili diagnózu a když jsem se teda dostala na to správné místo, tak už bylo pozdě.

Spletli co?

Řekli mi, že jsem dostala oční infarkt a já přitom měla stržené sítnice. Takže místo toho,
aby začala okamžitá léčba stržených sítnic, tak se léčil oční infarkt úplně zbytečně.

Tam by ještě tedy byla šance oči zachránit?

Když jsem se dostala na to správné místo, tak mi řekl pan primář, že kdybych přišla o týden dřív, že by se s tím dalo něco dělat. Tejden? Tejden??! Předtím mě ta paní doktorka plácala po ramenou, říkala - paní Lískovcová to bude dobrý, nemáte tam nádor a nemáte stržený sítnice. No a šup, o týden později verdikt, že je stržený mám. Ocitla jsem se ve vodě a musela jsem plavat. V životě by mě nenapadlo, že se něco takového stane. Já neznám nikoho s očním handicapem, tedy tehdy jsem neznala. Nevěděla jsem o tom vůbec nic. Půl roku jsem nespala, brečela jsem do rána na vaně, abych tím nikoho nerušila - no samozřejmě, že rušila, to je jasný. A dostala jsem se na váhu asi 42 kilo. Měla jsem neskutečný deprese a já jsem nevěděla, jestli přežiju další den. Já se svojí buldočí povahou jsem nevěděla, jestli přežiju další den. Všechno na mě padalo a nevěděla jsem, co já budu na tomhle světě dělat. Pro mě ten svět skončil. Vždyť já jsem byla zvyklá jezdit autem, lítat tam a zpátky, uvařit, uklidit, do práce. Prostě najednou nic. Najednou jsem se vzbudila v 6 hodin ráno a ne v 8 a pro mě ty 2 hodiny navíc v tý tmě byly nepředstavitelný. Potom mi zjistili trombózu v noze a hospitalizovali mě v nemocnici. Tak tam jsem se zhroutila jako domeček z karet, kdy to člověk vidí třeba v nějakých filmech v televizi, jak se tam ty lidi válí po zemi a jsou úplně mimo. Tak ano, prosím, ono to tak vážně je. Člověk volá o pomoc a je úplně mimo. Nasadili mi tenkrát nějaký sedativa, že jsem byla úplně mimo zbytek hospitalizace. Nasadili mi 6 antidepresiv a půl roku jsem jenom spala a dostávala se z toho. A jsem měla na sebe hroznej vztek, že mě nebaví sedět v jedné místnosti. Ptala jsem se, co bude dál? Proč já? Jenže potom se pomaličku skrze tu sebelítost a vztek začalo dostavovat smíření. A tak jsem si řekla. Jo, jsi slepá. No tak to buď přijmi, nebo si to běž hodit, ale nehraj tady něco mezi tím. Vezmi šanci za pačesy a začni žít.

Když přišlo smíření, opustil vás vztek?

Byl to velkej zlom. Ocházení toho vzteku jsem cítila doslova hmatatelně. Došlo mi, že jsou na tom lidi stokrát hůř. Že já prostě jenom nevidím. Mluvím, slyším, chodím,
používám ruce. Takže to byl ten obrovskej skok. Pak už jsem začala přemýšlet o tom, co vlastně budu dělat. Nic jiného, než vázat květiny, jsem v životě neuměla. A protože už jsem měla telefon pro nevidomé, začala jsem si objednávat věci po internetu. A když mi přišel první obří balík, já byla jak Alenka v říši divů, seděla jsem na zemi a okolo ty balíčky. To byl prostě úžasnej pocit. No a dostala jsem hroznou sílu a energii a začala jsem tvořit. Všechny prsty mi zůstaly, takže jsem brzy zjistila, že mi to jde a vypadá to k světu.

Když jste se odhodlala k tomu, že zase budete tvořit. Narážela jste v okolí i na nějaké „nejde to“ lidi? Tedy na někoho, kdo vás od toho zrazoval, protože přece „nevidíte a proto nemůžete udělat hezkou vazbu?“

Jo. Jako já jim to nemám za zlý, ale právě ani rodina mi v tom moc nevěřila. Nevidíš a chceš dělat nějaký kytky? Romano, co blázníš, nedávej tady pět tisíc za logo. Založila jsem si Facebookovou stránku, kde bych svou tvorbu mohla ukazovat. Moc lidí mi řeklo, ať jdu od toho pryč, ať hlavně nezveřejňuju to, že jsem nevidomá. A já říkám: „Ale vždyť právě o tom to je. Vždyť to prostě dělá nevidomej člověk. Nevidomej člověk má radost, že dělá radost.“  Děkuju Pánu Bohu, že se tohle všechno povedlo, ale nebejt mého přítele Pavla, tak si myslím, že moje dekorování zhasne. Díky němu jsem měla tu sílu a motivaci to rozjet naplno.

Jak poznáváte, jaké barvy k sobě kombinujete? Popište mi tu praktickou stránku tvorbu.

Tak mně přijde, že pracuju úplně stejně, jako dřív. Pořád koukám na to, co mám v ruce.
Je to samozřejmě o hmatu. A tím, že jsem dřív viděla, tak vím, jak vypadají barvy. Dokážu si jednotlivé věci představit, jak sušené, tak živé, což je obrovská výhoda. Znám zákonitosti, studovala jsem to, takže vím, co k sobě ladí, co vůbec k sobě dát nemůžu. Když sáhnete na růži, třeba na živou řezanou růži, tak podle hmatu poznáte i to, jak je čerstvá. U karafiátů se to třeba pozná, že má bejt pružnej stonek. A když už si objednávám věci z internetu, tak já vím, že jsem si objednala žlutou růži nebo červenou saténovou stuhu, která má 50 metrů a má šíři dva a půl centimetru. A navíc mi pomáhá telefon, ten mi úplně všechno řekne, takže já si objednám to, co se mi líbí. Je neskutečný, kolik toho na trhu je. Vím, kam sáhnout, protože všechno má svoje místo. Mám tady přírodní klacky vinné révy, vím, že pod tím mám krabici, kde jsou stuhy. Mám jich asi milion a teď jak poznám jaká je to barva? Samozřejmě, když mám přítele doma, je to úplně nejjednodušší. Zlato, vyndej mi, prosím, žlutou stuhu. Když jsem doma sama, tak mám telefon, kde je aplikace a ta vám tu barvu poví. Namíříte foťák na to, co potřebujete a telefon vám anglicky řekne, jaká je to barva. To je úžasná věc, ještě, že tyhle pomůcky jsou.

Jsou ale i další praktické věci, nůžky, tavná pistole, nože. Jak s tím pracujete? Někde
jsem četla, že jste se snad nikdy neřízla, je to tak?

Ano, musím zaklepat. Neřízla. To, že se pistolí popálíte, to se stane i vidícímu člověku, to bolí, ale prostě stane se. Prostě se občas popálím. Když něco potřebuju uříznout, tak
vezmu nůž a nebojím se toho. Jedu tou řeznou plochou po prstech, jako když krájím v kuchyni okurku. Mě prostě přijde, že na to vidím. Prostě já nevím ani, jak to dělám. Já mám úžasnou výhodu, že ve snech vidím. Panebože, to je takovej dar nádhernej, že prostě vidím a vidím úplně všechno i to, co by člověka v životě nenapadlo. To je úžasná věc a ve snu chodím i nakupovat do květinářství. Tuhle jsem byla v Holandsku, já se tak dostanu do takovejch míst, kam by se člověk ani nedostal.

Nemáte pocit, že paradoxně můžete bez zraku žít více plnohodnotný život, než předtím?

Ano. Kdyby teď někdo přišel a zeptal se mě, jestli chci vidět, tak řeknu ne. Já už jsem si
prošla tím dnem, ale teď už si myslím, že je to dar. Pro mě nevidět je dar. Ano, je to všechno pomalejší. Ano, potřebuju sem tam s něčím pomoct. Nemůžu si tady skočit do auta a jet nakoupit. Ale mám okolo sebe tak úžasný lidi, že pro ně nic není překážka. Já jsem strávila strašnou dobu sama se sebou. Což byla úžasná terapie. Srovnat si to v tý hlavě, přehodnotit životní priority, co je důležitý, co ne. Já jsem pořád střelec a pořád stejný střevo, jako v sedmnácti. A tak moc jsem se uvnitř změnila, že mě samotnou to baví. Baví mě se na to podívat zpětně, jaká jsem byla předtím a všechno to srovnávat a zjišťovat. Já chci strašně moc ukazovat lidem, že ať si jdou za tím, že můžou dělat to, co předtím, že překážky tam jsou, ale dají se překonávat. Plnit si cíle a sny.

Už jsme zmínili, že jste musela podstoupit podkolenní amputaci pravé nohy. To se stalo na podzim roku 2023..

My jsme jednou jeli s partnerem do radia, na rozhovor, do Prahy. A já jsem zakopla. Byl to květen, vůbec jsem se nad tím nepozastavila, šli jsme prostě dál. Jenže za pár dní mi začal natýkat palec. A protože nad tím nemám zrakovou kontrolu a palec nebolel, tak nic. A tehdy jsem měla naplánovanou besedu s nevidomými seniory, až v Novém Jičíně. A pro mě to bylo strašně důležitý. Když to teď vezmu zpětně, tak jsem celou cestu i tu besedu absolvovala propocená, v teplotách. Přijela jsem domů s tím, že si odpočinu a druhý den půjdeme do nemocnice, ať to zkontrolují. V nemocnici si mě už nechali a protože jsem v nohách měla kvůli cukrovce hodně dalších problémů, o kterých jsem mluvila na začátku, skončilo to tak, jak to skončilo, no.

Byla jste připravená na to, že tahle situace může nastat?

Byla, ale nepřipouštěla jsem si to. Když mě poprvé hospitalizovali, tak jsem se psychicky zhroutila. Plakala jsem v ordinaci, říkala jsem, že to tam nezvládnu, ale věděla jsem, že musím. Nejdřív mi vzali jeden článek palce, za 5 dní mě pustili domů a týden to vypadalo dobře. Ale pak se tam začala tvořit nekróza a šla jsem během měsíce na odštípnutí kloubu a pak mě zase pustili domů. A pořád to pokračovalo, dělaly se záněty, pořád jsem byla v nemocnici, koukal mi kus kosti, až mi nakonec vzaly celý palec. Bohužel jsem diabetik, takže to hojení je problém, ale oni museli brát dál. Za pár měsíců už mi zbyly jen dva prsty na noze. Taky jsem měla selhání srdce, mám asi pět stentů, prodělala jsem infarkt, taky jsem musela do Motola na bypass nohy. Dokonce mi nasadili drahou terapii larvami, larvy to vydlabaly nádherně, dorůžova, měla jsem ohromnou radost, ale bohužel to nestačilo. Pak mi vzali i zbývající dva prsty, takže jsem měla pahýl, ale to mi nevadilo. Jenže za pár měsíců přišla sepse, další selhání srdce. Noha vypadala šíleně a já prosila doktory, ať mi tu nohu vezmou. A když konečně řekli ano, tak mě se strašně ulevilo. Teploty zmizely a já myslela, že tím to pro mě končí. To bylo v srpnu minulého roku. A teď máme březen a já zase bojuju o život. Stehy to neudržely, mám tam díru velikou jako dlaň a dělají se tam záněty a píštěle.

Říkala jste, že to pro vás bylo vysvobození. Jak jste zvládla pohyb doma?

Na židličce, tu jsem si objednala ještě z nemocnice. Vyndaly se prahy, takže po bytě jezdím jak drak, toaleta, hygiena, všechno zvládám sama. Hodně jsem padala, spadnout na pahýl, to nepřeju nikomu. Bydlíme v prvním patře, takže já slejzám a vylejzám po zadku a stejně jsem dole rychleji, než přítel. Těším se na protézu, až u dělám nějakej krok. Mám sice berle, ale berle a nevidomost je smrtelná kombinace. Pro mě to další velkej handicap není. Asi jsem blázen, ale takhle to vnímám. Kdyby mi vzali zdravou nohu ze dne na den, tak je to jinak, ale já měla dlouhou přípravu, bolesti trvaly tak dlouho, že jsem si na to prostě mohla zvyknout. Neberu to jako nějakej další velkej handicap, hlavně, že žiju a jsem soběstačná. Ruce mám, hlavu mám, takže se to zvládne.

Tenhle rozhovor jsme měly z části připravený, ale zbytek doděláváme přes hlasové zprávy, protože jste bohužel zase v nemocnici, na JIP. Co se stalo? A jak se cítíte?

Je to těžký. Můžu vám říct, že tentokrát to bylo… Uf. Sepse a selhání srdce a já nevím, co všechno. Ještě mám trochu problém s dechem, to srdíčko dostalo velkej záhul, ale jinak už se zdá, že je všechno na dobré cestě. Musím odsud rychle domů, protože mám v bytě předělanou dílnu, nakoupila jsem nové kytičky a chci co nejdřív zase něco navázat, aby to šlo do světa.

Za čím vy si teď jdete, co je vaše vize, kterou byste chtěla realizovat?

Já jsem nakoupila hodně stabilizovaných květin. To jsou kytky, které vydrží i pět až sedm let. Chtěla bych tím oslovit hlavně nevěsty, to by bylo přece skvělý mít svatební kytici na památku, ne? Zkoušíme i sami stabilizovat, opřeli jsme se do toho a bum, nemocnice. Ale to zvládnu. Jinak můj obrovskej sen a cíl je floristická dílna, na kterou se hledají prostory tady na Mělníku, protože teď je moje „dílna“ v té nejmenší místnosti v našem panelákovém bytě. Sním si o velké dílně, ve které bude obrovskej stůl a budeme tam dělat věci na zakázku. Věci pro radost. Dílna, ve které nás bude sedět víc. S jakýmkoli handicapem. Takže můj cíl je oslovit lidi, kterým se líbí květiny a chtěli by s tím nějakým způsobem pracovat. A takovej ten pokec nad hromadou kytek u sklenky vína nebo u kafča, to je to nejkrásnější, co si můžeme přát a pokud budeme mít klientelu, tak tu radost budeme rozdávat dál. To je můj sen, ale je to ještě běh na dlouho trať.

Edit: Romanu 5.4.2024 postihla srdeční zastáva a od té doby byla na přístrojích. Již se ji nepodařilo zachránit. Zemřela 26.4.2024 v Neratovicích. Vzpomínkový rozhovor s jejím partnerem si můžete přečíst zde.