Partnerka je v umělém spánku, domů se nevrátí a já trpím. Myslím, že kdyby mohla, zvolí eutanazii

Rozhovor vede Silvie Dymáková.

Pavle, je mi moc líto, co se stalo. Romana se dostala do povědomí veřejnosti jako jediná česká nevidomá floristka. Ještě nedávno jsem s ní zveřejnila rozhovor, probíraly jsme spolu její neskutečně silný příběh. Její život už roky ničila silná cukrovka, která byla prokletím pro celou rodinu. Mluvila o tom, že se její zdravotní stav zhoršuje, ale měla naději, plány, chuť bojovat. Teď leží v nemocnici, její srdíčko funguje jen díky tomu, že je napojené na přístroje. Co se stalo?

Už je to zhruba tři týdny, kdy Romanka upadla do bezvědomí. Dostala náhlou srdeční smrt. Stalo se to pozdě večer, hodinu před půlnocí. Ten den byl jeden z těch hezčích. Ráno jsem šel do práce, ona zůstala doma, přišla jí na návštěvu kamarádka. Od Vánoc byla dvakrát v nemocnici, pokaždé na dva týdny, takže byla často unavená, ale ten den se cítila dobře. A  ten den, kdy se to stalo, měla jednu zakázku, vázala květinu. Pohřební. Strašně se jí povedla. Já jsem přišel z práce, vyvenčil jsem našeho psa a šli jsme kytici odvézt, byla to kytice pro jejího nevlastního dědečka. Pak jsme jeli domů, cestou jsme si dali kebab, smáli jsme se, Romanka snědla celý ten kebab s obrovskou chutí. Ptala se mě, jestli ji miluju, omlouvala se, že je poslední dobou pořád unavená, byla hodně přítulná, bylo to celé moc fajn. A večer v jedenáct hodin jsem šel na toaletu. A zaslechl jsem chrčení. Nejdřív jsem si myslel, že je to pes, ale nebyl. Běžel jsem do obýváku, viděl jsem tam Romanku sedět s otevřenými ústy, oči v sloup a nedýchala.

Věděl jste, co máte dělat?

Nejdřív asi vteřinu vůbec ne. Pak jsem se ale vzpamatoval, zkusil jsem ji profackovat zleva zprava, protože to už znám, mohlo to souviset s glykémií. Ale tohle bylo něco jiného. Takže jsem okamžitě volal záchranku a podle jejich pokynů jsem Romanku oživoval. Záchranka u nás byla za pár minut, nahazovali ji 12 minut, k tomu ještě ten čas, kdy jsem ji oživoval já, plus potom ještě zkolabovala v sanitce, takže mozek byl minimálně dvacet minut bez kyslíku. Možná dvacet pět. Takže Romanka tady je a není. A poslední kytice, kterou uvázala, byla pohřební.

Byla to náhlá srdeční smrt. Selhání srdíčka. To znamená, že se srdíčko zastavilo a nedávalo kyslík do mozku. Teď je Romanka v nemocnici, je v umělém spánku, na plicní ventilaci. Je to hrozné, ale ona tady je a není. Je to smutné, ale tohle už jsem jednou zažil. Před pětadvaceti lety. A to vás nesmírně poznamená. Protože to je nesmírně těžké. Vím, že život jde nahoru a dolů, člověk nemůže být pořád šťastný, to je jasné, ale tam nahoře je prostoru spousta. Romanka měla ráda život. Měla ráda veselí, měla ráda smích. Když šla na nějakou akci, třeba s dětmi, kde ukazovala, jak žijí nevidomí lidé, nebo jak váže květiny, tak to byla šťastná.

Nevadilo by vám upřesnit, co myslíte tím, že už jste to jednou zažil?

No, o tom se nerad bavím. Je to už přes dvacet let. Tenkrát jsem chodil s krásnou a velmi nadanou dívkou, Klárkou Hájkovou. A stalo se to, že Klárka s rodiči se vracela z koncertu, autem. A jejich auto rozstřelil bavorák, který řídil zdrogovaný řidič pod vlivem alkoholu. Rodiče zemřeli na místě, Klárka to přežila. Ale prudký náraz do hlavy se podepsal na tom, že oslepla. To jsme ale spolu zvládali velmi dobře, aspoň jsem si to myslel. Klárka se spoustu věcí naučila. Chodila s hůlkou, začala se v tom temném světě orientovat. Ale pak přišel nějaký zkrat a ona to udělala. Neunesla to. Odešla sama, poslala se nahoru. Já se tenkrát zhroutil a následky si nesu doteď. Je to pro mě stále živé, myslím na to pořád.

To mě moc mrzí, opravdu. Chtěla jsem se zeptat, jestli jste neměl u vztahu s Romankou obavu, jak bude vypadat život s nevidomým člověkem, ale netušila jsem, že už tu zkušenost máte.

Je to tak, věděl jsem, do čeho jdu. Já jsem to postižení nebral jako postižení, v tom je ten základ. Když žijete s postiženým člověkem, nesmíte vnímat odlišnosti. Specifika ano, ale je to prostě úplně normální život a já jsem se toho opravdu nebál. Znal jsem zásady toho sžívání se s nevidomou ženou. Ta domácnost musí být v absolutním řádu. Všechno na svém místě, žádné změny, hlídáte otevření - zavření oken a dveří, musíte hlídat ostré předměty, aby se nezranila. Navíc, s nevidomými lidmi jsem pracoval i v pražské ZOO a věděl jsem, co všechno dokáží. Takže já neměl strach z toho, že se o ni budu starat. Nebál jsem se, protože jsem věděl, do čeho jdu a že mi to přinese obohacení v tom vztahu. A že to obohacení bude oboustranné. Ano, spousta lidí v práci mi říkala - Pavle, prosím tě, tohle a tohle děláte jak? A já jim prostě říkal - všechno děláme úplně normálně. Navíc já jsem pořádkumilovný člověk, mám rád pořádek, takže mě to problém nedělalo, jen na to pořád musíte myslet. To je základ.

Jak jste se s Romankou vlastně seznámili?

Přes sociální síť. Já jsem od smrti Klárky měl tendenci hodně pracovat pro nevidomé. Měl jsem projekt, kdy jsem jim chtěl předávat znalosti o přírodě a chodit s nimi ven. Dostal jsem se tudíž do komunity nevidomých a viděl jsem na fotce z nějakého workshopu slečnu, která tam vázala květiny. To mě zaujalo. Ale v tu chvíli jsem ještě netušil, že nevidí, ono to nebylo poznat, bylo tam hodně lidí. Líbila se mi, potom jsem jí napsal, psali jsme si dál a naše první schůzka byla v Kostelci nad Labem a vyrazili jsme k lesu, protože tam mi je dobře. Takže takhle jsme se seznámili. Řekl jsem jí, že mně slepota nevadí, že to není překážkou a vztah byl na světě.

Klárka, vaše láska z mládí, se nevidomá nenarodila, ale vyrovnat se se ztrátou zraku nedokázala. U Romany je to vlastně stejné, i ona se narodila s funkčním zrakem, ale vnímám tam obří rozdíl v tom, jak se s celou situací dokázala poprat a vyrovnat. Je právě tohle to, co ji podle vás činí výjimečnou?

Romanka také získala slepotu až během života, ano. Získala ji ve svých 26 letech, což je pro mnoho lidí teprve začátek bytí. A to, jak se s tím vyrovnala, a to, co od té doby dokázala, to je neuvěřitelné. Ona nevyhledala žádnou psychologickou pomoc, všechno se naučila sama. Sama se naučila žít, sama se jako slepá začala věnovat květinám, protože po roce psychického vypětí a srovnávání se, se vzepřela osudu a začala je vázat. Šla si za svým cílem, jenom ji brzdily nemoci. A to jsem si na ní považoval asi úplně nejvíc. Že dokázala vlastně v takhle mladém věku to, co dokázala. Byla schopná připravit květinové vazby klidně na celou svatbu. Jsem na ni pyšný i za to, že se dokázala během chvíle sama obhospodařit. Znám několik nevidomých, o které se pořád musí někdo starat, všechno jim vyndat, připravit. Což u Romanky nehrozilo. Protože její člověčí jádro bylo silné a výjimečné. Ne každý tohle dokáže. Někdo ztratí zrak a ani po deseti letech si neumí udělat čaj. Ona poslepu absolvovala Flower Academy, soukromou školu floristiky.

Kdo z vás doma fungoval jako větší tahoun?

Romanka, ona byla živel. Měla v sobě půl romské krve, tatínek byl Čech, maminka Romka, takže ten temperament měla. Ona byla akční tahoun, do všeho se vrhala po hlavě a já jsem takový ten přemýšlející, co potřebuje čas. Romanka jednala impulsivně. Ona se perfektně naučila objednávat věci z internetu a byla strašně moc akční, chtěla vyrážet na výlety, měla chuť žít. Dokázala vymýšlet spoustu věcí, kdyby byla zdravá, tak určitě má svoje květinářství. Nakupovala online jídlo, květiny, dekorace. Lítala sem a tam, pořád chtěla něco dělat. Já zase mám touhu chodit do lesa, bral jsem ji tam, aby seděla mezi stromy a jen nasávala tu energii a trochu se uzemnila.

Před šesti lety přišla kvůli silné cukrovce o zrak, bohužel komplikace se přidávaly a během posledního roku musela podstoupit i amputaci nohy. Jak se s tím zvládala vypořádat?

Romanka se s tím prala statečně. Ona věděla, že ta cukrovka, tím spíš ta agresivní forma, kterou měli v rodině, tak věděla, že to může přijít. Že to přijde. Diabetika vždycky zlobí zrak a nohy, případně játra a ledviny. Ale pořád doufala, že by to zrakem mohlo skončit. Její brácha přišel nejdřív o jednu nohu, nedávno o druhou nohu. Romanka o zrak a pak taky o nohu. Její maminka na cukrovku zemřela. Říkala si, že má vybráno, ale vybráno neměla. Když jsme šli z jednoho rozhovoru z radia, tak zakopla, nakopla si palec a tím to začalo. Začalo to modrat, černat a už to jelo salámovou metodou, pořád se to víc a víc odřezávalo. A skončilo to amputací pod kolenem, o kterou už doktory prosila. Protože se to nehojilo. Tohle jí úplně odrovnalo. Nohu jí amputovali v polovině srpna a už se to nedokázalo zhojit. Neodrovnala ji tedy ztráta končetiny, ale to, že se to nehojilo. Svým způsobem se těšila i na protézu, ale pořád byly převazy, pořád to mokvalo, nic nepomáhalo, a to jí tu psychiku sráželo.

Romana nemá děti, děti nemá ani její bratr Martin. Bylo to jejich racionální rozhodnutí?

Ano, bylo. U obou dvou. Oni oba si jsou a byli vědomi toho, co v sobě nosí a nechtěli to předávat dál. Bylo by velice pravděpodobné, že by tuhle agresivní cukrovku předali svým dětem, takže ač Romanka děti milovala, vlastní nechtěla přesně z těchto důvodů.

Mluvili jste někdy spolu o tom, že její čas bude bohužel možná kratší, než by měl být? Bylo právě tohle důvodem toho, proč žila na max?

Nějak skrytě jsme s tím počítali. Mně je padesát, Romance 33 a já si říkal, že umřeme společně. Protože mezi námi byl větší věkový rozdíl a já jsem doufal, že se to vyrovná. Já, že odejdu na stáří a ji vyprovodí cukrovka a nějak odejdeme společně. Dokonce jsme to počítali. V její rodině se nikdo nedožil vyššího věku, než 45 let. Takže jsme doufali, že nám ještě těch deset dvanáct patnáct let bude přáno. Nebylo. Takhle brzy jsme to nečekali.

Co se vám honilo hlavou pár chvil po jejím kolapsu, když ji odvážela sanitka?

Když se tohle stalo, uvažoval jsem racionálně a řekl jsem si - tohle už je konec. Věděl jsem už, že to není normální záchvat, že ji nedokážu naládovat sladkým a nahodit. Ona se hodně bála toho, že jí selže srdíčko. Jinak se moc nebála, ale srdíčka ano. Její maminku taky skolilo srdce, které nezvládlo tu agresivní cukrovku, takže jsem podvědomě tušil, že už jí doma neuvidím.

Musí to být pro vás teď nepředstavitelně těžké, jak se vám s tím daří vyrovnávat? Jde to vůbec?

Je to těžké. Protože na sobě mám pořád tu zátěž s Klárkou, když odešla. A po dvaceti pětadvaceti letech je to tady znova. A strašně mě to sebralo. V padesáti začínat nový život je velmi těžké. Nepředstavitelné. Je to tím horší, že tam mám tu zátěž z minulosti. Klárka sice odešla vlastní rukou, ale je to ve mně neustále a tohle, co se děje s Romankou, vyvolává a otevírá vzpomínky na ten první vztah a připadám si, že jsem teď hodně křehčí a labilnější člověk a přestávám to dávat.

Do nemocnice za ní chodíte pravidelně, jak ta setkání probíhají?

Podívám si s ní. Úplně normálně. Já nevím, jestli vnímá nebo nevnímá. Říkám jí, co jsem zažil, koho jsem potkal, co dělá Mája - náš pejsek, všechno jí povídám úplně normálně. A chcete říct něco tajnýho? Zašeptám jí, že byla vždycky krásná a byla živel. A že ji miluju a že to jednou ještě roztočíme.

Je nějaká naděje, že se Romanka vrátí domů?

Ne. Není naděje. I kdyby se probrala, bude ležák, který se ani nenají, nenapije, neumyje. Je to nepředstavitelné. Nevíme, jak to může trvat dlouho. Ale bude převezena na paliativní péči do Neratovic, kde se bude bohužel doslova čekat na to, až selže nějaký orgán a Romanka odejde. Tohle by si nepřála, ona se strašně bála toho, aby ji tohle nepostihlo. Ona se netrápí, nic ji nebolí, ale je to nedůstojný a tady narážíme na eutanazii, tu bych si pro ni přál a přála by si ji i ona. Je škoda, že to u nás není možné. Všichni vědí, že ten její stav je beznadějný, tak vás musí nechat pomalu umírat a čekat, až něco selže. Romanka nás možná vnímá, možná ne, to nikdo neví. Přišlo to v době, kdy si myslíte, že bude líp. Že se karta obrátí a bude lépe. A já už nevěřím na to, že může být lépe, protože pokaždé, když začalo být lépe, tak se vždycky něco stalo. Já vím, že život osciluje nahoru dolů, jste nahoře, jste dole, ale..... ne. Domů se nevrátí.

Čím obohatila váš život?

Asi mě naučila dívat se na svět spontánníma očima a moc nepřemýšlet. Já jsem člověk, co hodně přemýšlí a trvá mu, než něco udělá. Ona něco udělala a ono to nějak dopadlo. Obohatila můj život tím, že mi ukázala, že moje nářky někdy nebyly na místě. Dala mi lásku, dala mi pocit, že tady pro někoho jsem a pocit, že se o někoho můžu starat. Ukázala mi, že když si myslíme, že něco nejde, tak to nějakým způsobem jde.

Co by chtěla, aby tady po ní zůstalo a jak by chtěla, aby na ní lidi vzpomínali?

Aby na ní mysleli v dobrém. Aby mysleli na to, že byla smíšek. Aby zůstalo takové to její „jééééééééééé“ a „jojo, jojo“. Ona by chtěla, aby se pořád vědělo, že byla živel. Její kamarádka Šárka vymýšlí, jestli Dekoroposlepu nemá dál žít. To by si Romanka přála. Ale muselo by to být něco, co by spojovalo květiny s nevidomými lidmi. Chtěla by dát sílu těm, co oslepnou během života, aby věděli, že to jde. Chtěla by, aby měli veselost, smích, radost. Chtěla by, aby všichni věděli, jak skvělé dámy jsou v květinářství Horoměřice, Naďa a Kristýna, k nim jezdila Romanka často vázat. A já chci poprosit, uchovejte si ji tak, jak si ji pamatujete. To, v jakém je teď stavu, to mi zůstane v paměti hodně dlouho a vy ostatní si ji zapamatujte s úsměvem na rtech a dobrou náladou, protože to by si moc přála.

Edit: Romana opustila tento svět v pátek 26.4. v 18:00. Toto je poslední vzkaz od jejího partnera Pavla:

Šla do květinového ráje, kde je jí dobře a nic jí netrápí.

Sbohem Kopretinko…

Tvůj Zahradník.

Miloval jsem Tě moc…