Majitelka pohřební služby: „Korupci v pohřebnictví nevymýtíme. To už je mafie“

Paní Helena o sobě říká, že svou práci dělá, na rozdíl od jiných, srdcem a s maximální úctou. Spí jen pár hodin denně, převézt nebožtíka je schopná nepřetržitě, pořád je na telefonu. Vystudovala chemickou průmyslovku, 38 let pracovala jako laborant. Je rozvedená, žije v Jaroměři, má tři děti, její syn Daniel (automechanik), jí s firmou pomáhá. U části rozhovoru byl přítomen. Helena Voňková je žena od rány, co na srdci, to na jazyku, nebojí se mluvit.

Pracujete v pohřebnictví zhruba 30 let. Je to pro vás poslání nebo práce?

Je to poslání. A když počet pohřbů některý měsíc neodpovídá tomu, aby ta firma mohla fungovat, tak se ty peníze musí sehnat jinak.

Co je při práci funebráka podle vás nejtěžší?

Práce s lidmi. Oni jsou ve chvíli, kdy jim někdo odejde, hrozně zranitelní. Mají v ten den jinou povahu, než mají běžně. Jsou někdy až zlí, arogantní, my to musíme vydržet, přetrpět. Takže funebrák musí fungovat i jako psycholog.

My jsme se poznaly ve chvíli, kdy jste chystala pohřeb, a když jste jela do nemocnice pro tělo, zjistila jste, že prostě zmizelo. Pak se dohledalo, odvezla ho jiná pohřební služba, která ho chtěla zpopelnit a tvrdila, že tak učinila na objednávku tamního městského úřadu, protože k nebožtíkovi se nikdo nehlásil. Jak velká je mezi pohřebními službami konkurence?

Veliká. Ale konkurence může být v tom, jaký kdo má ceny, jak jste milá na lidi, jakej kdo má výběr rakví. To jo. Ale ne v tom, kolik lidí uplatím.

Můžete to upřesnit?

Některý pohřebky prostě fungují tak, že to mají domluvený v nemocnici, na důchoďácích, prostě ty lidi dostanou echo a mají jistej kšeft.

Dávají se za to pracovníkům těch zařízení nějaké provize?

Daniel: Mně říkal jeden člověk, který s tím má co do činění, že se to údajně v Praze pohybuje od dvou až do pěti tisíc za zavolání. Opravdu se z toho stává takovej hnusnej byznys, kterej nemá obdoby.

Tedy třeba v domově důchodců někdo zemře a rodina pak dostane přímo na místě vizitku konkrétní pohřební služby?

Jo, někdo zemře a oni jim dají vizitku, v pondělí si to přijďte sepsat a je to. A v té bolesti a v tom všem kolem, prostě málokdo ví, co má dělat. Když jsou všichni zdraví, tak si o pohřebnictví nikdo nic nepřečte a nikdo nic neví. A když vás někdo třeba někde na oddělení v nemocnici k někomu doporučí, tak tam jdete. Stačí pouhý slovo. Když někdo v rodině umře, rodina vždycky řekne: „Tak, a co teď.“ A to je to zázračný slovo. Nenásilně dostanou informaci: „Tak si běžte k těmhle.“

Když mi zemřel děda, zemřel doma, celá rodina jsme se sešli v domě. A když doktorka přijela na ohledačku, tak přesně tohle tam zaznělo. „Tak, a co teď.“ Ona nám naštěstí vůbec nic nevnucovala, ale přesně už stačilo, aby nám dala vizitku a řekla – nejlepší jsou tihle, zavolejte sem.

Ano. Tak to bylo správně. Ale někdy už jsou tak drzí, že pohřebáky volají sami. Sami od sebe, bez rodiny! Najednou přijede pohřebák, lidi jsou rádi, že to tělo zmizí, že se s ním něco děje…

Vy sama jste se tedy přímo zkoušela někdy na spolupráci domluvit se záchrankou nebo s nějakým domovem důchodců?

Ne, já jsem se nechtěla spojit. Jen jsem jim už tady na záchrance řekla, že volají jen jednu pohřební službu. A oni mi řekli, že to není pravda, ať to dokážu a pokud to budu tvrdit, že už budou muset něco udělat. Tak říkám, tak mě zastřelte, ale vy mně dokažte, že to tak není, že já se mýlím. A to chování těch některých pohřebáků! Říkali mi i jedni lidi, že jim umřel tatínek, nějaká ta pohřební služba přijela až za tři hodiny, táhl z nich alkohol a té rodině nazvraceli do kytek.

Funebráci?

Jo. Nazvraceli do kytek, ještě málem vyklopili dědu a jeli.

To snad ne..

Vážně. A ještě té rodině vyfikli pohřeb za 35 tisíc. Takže při dalším úmrtí přišla ta rodina ke mně, já jim řekla, že budou mít pohřeb za 17 a oni se nestačili divit. Hlavně to všechno musí být etický, každý tělo musí být ustrojený. Tělo se má ustrojit, ne to oblečení jen rozervat a pak na člověka položit, což se bohužel často děje.

Bylo vám někdy v práci opravdu ouzko?

Jako že nestíhám?

Ne, jestli jste někdy přijela k nějakému případu, který se vás niterně dotknul.

Ne, to ne. Ale ouzko mi je, když nemám pohřeb už na začátku měsíce. Tak to mi je do breku, protože složenky se neptaj. Proč bych jako neměla mít pohřby, když to dělám poctivě? Znám od konkurence případ, kdy se loučila rodina s jiným chlapem nad hrobem, paní, že mu dá růženec, otevřeli rakev, ležel tam jinej.

Když někdo zemře doma, jaký je podle vašich zkušeností přístup pozůstalých k tomu mrtvému tělu?

Daniel Voňka: Dneska mi přijde, že se lidi toho svého člověka koukají rychle zbavit. Ve stylu – už pro nás není přínosem, tak se ho zbavte. Někdy podle stisku ruky, nebo toho, jak mě ten pozůstalý obejme, cítím, že to je pro něj ztráta. Ale jsou i lidi, co vás chytí jen za prst a řeknou: „Támhle to je. TÁMHLE TO JE!“ Ještě to vyjadřování, támhle TO je.

Helena: No, některý lidi si nebožtíka ustrojej, ale to je málokdo. Spíš k němu mají odstup. My tam přijedeme a naložíme nebožtíka do rakve, nebo tam, kde bychom se nevytočili, tak na to máme ušitý takový speciální lůžko s x držadly. Například jsme jeli do sedmýho poschodí, rakev jsme nechali v autě, uvnitř v domě by se s ní nedalo manipulovat.. Tak jsme sjeli se zesnulým dolů výtahem.

Ale co, když je to ten malý výtah pro tři osoby? Tam se přece nevejde.

Musí se tam vejít.

Tak po schodech?

Ne. Musí se tam vejít.

Na stojáka?

Ne. I do toho malýho výtahu se vejde, vsedě. Ta ztuhlost úplná je málokdy. A i když, tak jsou ztuhlé končetiny, ale člověk není nikdy ztuhlý natolik, aby to nešlo. Vždyť nebožtíky strojím, taky si je vždycky musím posadit. Takže i tady musí sedět. Je to mnohem opatrnější a šetrnější, než harcování po schodech, a ještě aby se s ním někde bouchlo? Takhle sjedeme, oni mě dole čekají a hezky opatrně v klidu dáme nebožtíka i s lůžkem do rakve.

Kolik váží rakev?

Třicet kilo. Ta bezobřadá. Normální má víc.

Nám ležela v hlavě jedna situace. Přijela pohřební služba, pánové dali dědu do rakve, naložili do auta. A babička pak vznesla otázku, jestli se i za tuhle manipulaci s tělem něco dává, chtěla jim dát jakýsi present, měli jsme dojem, že na to čekali. Nedali jsme jim nakonec nic, ale můj subjektivní pocit byl, že jsou na to zvyklí.

Ne, to ne. To se nesmí. To je jako, když se vám něco stane a přijede pro vás záchranka, taky jim nic nedáváte. Už tak je ten pohřeb dost drahej. Já zaplatím klukům z těch peněz, který napočítám klientům do faktury, ale brát na místě od lidí si nesměj. Jenže, kdo je sám a kdo si myslí, že něco musí dát.. Víte, jak to je. Ale ne, nedává se nic, protože pohřební služba, ke který pak jdete, tak to má v tom.

Pozůstalí nejsou povinni nechat pohřeb zorganizovat tou stejnou firmou, kterou si zavolali k odvozu těla, že ne? Tudíž pokud už dojde k tomu, že si někdo nechá pod vlivem emocí vnutit pohřební službu, kterou vlastně ani nechce, může si pak najmout firmu jinou, kterou už si vybral víc v klidu, je to tak?

No právě! To právě lidi vůbec nevědí. Můžete objednat kohokoli. Když si objednáte na převoz těla Frantu, on odveze tělo do lednice, tak když si to pak rozmyslíte, můžete nechat pohřeb zorganizovat třeba Jardu. A Franta škodnej nebude, protože jemu tu cestu pro tělo zaplatí pojišťovna.

Stává se vám někdy, že rodina za pohřeb svého příbuzného nezaplatí?

Helena: Často. Velice často. Poslední dobou ano.

Daniel: Já jsem zastánce jedné věci. Platit si pohřebné. A byl bych rád, aby se to prosadilo i ve vládě. To, že umřeme, je daný. Ke zdravotnímu pojištění by měla být nějaká cifra, která by právě pohřby měla hradit. Protože dneska se všeobecně pohřebáci dostávají do problémů, protože mají neplatiče. Lidi umírat budou a tohle nikdo neřeší! Stalo se nám, že jsme odvezli tělo ze Smiřic a z pozůstalé pak vylezlo, že je samá exekuce a že nám nic nezaplatí. Přece jí to tělo nepřivezeme zpátky domů..

Kolik vám lidi dluží na pohřbech?

Přes sto tisíc. Říkaly nám i jiné pohřebky, že jsou na tom tak, že se za chvíli dostanou do existenčních problémů. Kvůli neplatičům. Některý klienti nám to splácej třeba po pětistovce.

Pokud vás osloví zjevně sociálně slabá rodina, dokážete předem vytušit, jestli vám zaplatí, nebo ne?

Dokážu. Jenže já nemám to srdce to odmítnout. Dá se to dělat i tak, že jim řeknete – do pohřbu zaplatit. Jenže, brát si peníze v den pohřbu se mi zdá nepietní.

Kam se těla vozí?

Do lednic a ty lednice má samozřejmě každá pohřebka někde jinde, já třeba mám lednici doma na dvoře. Soukromou.

Pro kolik lidí?

Až pro šest. Okolnosti mě donutily. Tady se nemusím nikoho v noci doprošovat, aby mně uložil tělo, přijedu si v jednu ráno a mám klid. Ale byl to záhul.

Jak si ten chlaďák mám přesně představit?

Musela jsem postavit tři metry vysokou stěnu, aby to bylo protipožární. Udělat betonovou desku a na to se ten chlaďák posadil. Je to z těch velkých nákladních vozů, chladících. Tak to vypadá. Kolem dokola je to obložený dřevem, představte si to prostě jako takovej zahradní domek. Jsou dveře, tam najedeme, zapneme chlazení a ta těla jsou tam rovnou vyskládaná.

A co sousedi?

Naštěstí mám sousedy dobrý, za druhý ke mně není vidět.

Předpokládám, že to vědí, protože k tomu museli dávat souhlas.

No, to museli. Hygiena to vyžadovala. Museli dávat podpisy. Já to mám přímo ve středu dvorku a kolem dokola je zástavba, zeď kolem pozemku, takže tam není vidět.

Jak už dlouho to takhle máte?

Dlouho, přes 20 let. Jak říkám, je to praktický. To tělo si naložím a vyložím v klidu doma. Nevidím v tom vůbec nic špatnýho. Víte, já vždycky každýmu říkám. Bojte se živejch.

Bydlíte sama?

Jo, já jsem sama, protože bych asi nemohla mít mužskýho. Buď mladýho, kterej je ještě použitelnej, protože starýho člověka bych nesnesla. A nesnesla bych, aby někdo na mě hudral, proč není uvařeno a kde jsem byla tak dlouho. A kam jedeš a proč jedeš a tak. Mohl by to být třeba kamioňák, kterej je zvyklej lítat, to by mi vyhovovalo. A já bych byla ta nejvzornější ženská, která by mu za nikým necourala z nudy.

Jste vdova?

Ne, rozvedená. A s nějakým chlapem se nervovat, ještě při tomhle zaměstnání… Takhle přijdu domů, buď si namažu chleba s máslem, dám si rajče, nebo taky nic. Navíc tady mám kupu papírů, támhle mám kupu papírů, támhle urny, na stole mám papíry, pod stolem.. A nikdo mi na to nesmí sáhnout, protože vím, že v téhle kupě na prostředku je tohle a tohle. Takže když mi přijde návštěva, tak to odsunu a říkám: „Tohleto ti na kafe musí stačit.“

Jak vypadá váš běžný den?

Ani se neptejte. Vypadá hrozně. Chodím spát tak ve dvě, ve tři, papíruju, jednou za čas si taky musím uvařit, nebo i v jednu ráno zadělám na buchty, stejně je pak nesním, tak je vezu synovi. Přijedu utahaná z brigády - z úklidu, tak si chvíli sednu, koukám, že klimbu, tak se probudím, zírám jak vejr, pak jdu něco udělat a až pak si jdu lehnout. Ráno, mezi pátou a osmou, i kdyby mě odvezli tankama, tak to nevím. Budu vrnět jak kocour. Spát krátce, ale tvrdě a tím to doženu. Ale můj mozek nespí vůbec. Pořád něco pracuje, jako bych usínala s tím, že mám 87 milionů a ráno se vzbudím a mám je proinvestovaný.

A když není pohřeb, tak děláte co?

Vstanu kolem osmé, nakrmím slepice, kočku, psa, seberu okurky, rajčata, papriky, obstarám zahradu a pořád jsem na telefonu. I v posteli a na záchodě.

Kdy odpočíváte?

Kdy, jak, jako? Jo, dělám bonsaje. Natrhám si v lese malý doubky, modřínky, ostříhám kořeny, dám to do malého pucláku a pak to mám třeba 3 roky zakopaný na záhoně a pak to i s tím puclákem dám do své skály, kterou mám složenou z padesátikilových balvanů. A uprostřed mám vodopád. To mě nabíjí.

Mám chemickou průmyslovku a 38 let jsem dělala jako odbornej laborant, ve Vertexu v Hradci devět let. Mám tři děti, dvě holky a kluka. Kluk je vyučenej automechanik, a když pak přišel z vojny, byl převrat, tak říkal – mami, tak co kdybysme udělali pohřebnictví. Jenom bys mi pomohla. Takže jsme si oba udělali pohřební školu a začali jsme. V Josefově jsme měli první kancelář, otevřeli jsme a čekali, až nás lidi objeví. Jenomže, pak když to nešlo, tak musel jít makat, protože bych neuplatila sociální a zdravotní a já si za minulýho režimu nikde nenakradla. Já jsem byla poctivě vychovaná, dělala jsem pokladní v Lázních Velichovky a nesměl mi chybět ani desetník. I tuhle práci jsem dělala vždycky poctivě!

Jak mladého automechanika napadne, že chce rozjet podnikání se smrtí?

No, to nevím, jak ho to napadlo. Ale věděl, že já jsem vždycky chtěla dělat ve zdravotnictví, ale nějak to nevyšlo. I za mé profese jsem do zdravotnictví docházela třeba uklízet, tak věděl, že se mnou by v tomhle nebyl problém.

Vy jste tedy v té době pracovala kde?

Tenkrát jsem měla svojí práci laboranta a pak jsem dělala ještě u policajtů v Hradci. Uklízela jsem a dělala noční prohlídky zatčených, když v noci zabásli nějakou ženskou, třeba. To mě bavilo. Já jsem vstávala denně o půl čtvrté ráno. Do dvou jsem byla v mé práci, pak jsem jela uklidit polikliniku, pak na nákup, protože už jsem byla rozvedená a měla jsem doma tři děti. A pak jsem letěla na kriminálku a o půlnoci vlakem domů. Každej den.

Kdo vám teď pomáhá?

Není to pro mě snadný, nemám zaměstnance, ale jen pomocný síly. Vždycky musíme jezdit ve dvou, samozřejmě. Do sto kilo se dá unést v pohodě, ale pak už moc ne. Dneska je obecně populace celkově obéznější, je fyzicky náročné zvedat třeba 130 kilo plus skoro 40 rakev.

Staví Vás někdy policajti?

Ještě se mi to za ty roky nestalo. Mají na to právo, samozřejmě, ale stalo se mi to jen jednou, když hledali nějakýho nebezpečnýho pacienta, co utekl z Havlíčkova Brodu. Zastavili mě a já byla zrovna šíleně naštvaná. Zajela jsem si omylem asi 90 kilometrů, víte, co to je benzínu? A pak tady potkám nějaký šašky, co si hrajou na vojáky. Měli totiž ještě nějaký zbraně. Tak já jim říkám, ať si jdou hrát s těma kulometama někam na louku. Vzadu mám mrtvolu, jestli chcete, tak vám dám ránu a můžete ležet vedle ní. Tak jsem je tak rozkolejila, že nechtěli papíry, ani nic a pustili mě. Ale to je tak hodně let.

Kolik popelu je z jednoho těla?

Nejvíc 3 kila. Tři a půl. Z někoho třeba dvě, podle toho, jak je kdo kostnatej. Někdo je tlustej a kostru má slabou. Přece co jsme? Jenom voda. A kostra. Ale co jsme? My nejsme nic, tady na tom světě. Vůbec nic. A jak jdeme odsud? Maximálně v jedněch kalhotech, když nám je vůbec někdo dá. Na co každej hamouní? My si děláme peklo sami. Proč těm lidem v Africe stačí postel a jsou daleko šťastnější, než my? Máme televizi, internet, tohleto, támhleto, to my si sami ničíme a užíráme ten život. To není o tom, že jsou lidi nemocný z kouření. Lidi jsou nemocný z myšlení. To vás zabíjí. Psychika. Proto někdo umře na rakovinu a jinej s ní žije. Já jsem po infarktu, měla jsem tři nádory, jsem vybraná, dělala jsem s rakovinotvornejma látkama a kouřím. Cukrovku mám přes dvacet a mám tolik proto, že to mám z nervů. No a co? Já jsem spokojená.

Jste šťastná?

Jo, jsem. Mně vadí jen podrazy a ty lidi, který ubíjej člověka. Proto říkám, zlatá mrtvola. Zlatá. To už je i ten největší podrazák zticha, nemůže už nijak ublížit.

Co když v rodině nastane situace, že pozůstalí neberou vážně poslední přání zesnulého o tom, jak by chtěl být pohřben a jak by chtěl odpočívat?

To se musí, musí se to dodržet tak, jak chtěl za života. Já říkám rodině. Do rakve chci polštář, ten, co mám v posteli, fialovou noční košili, fialový povlečení a rozptýlíš mě tady na skalce, abych ji mohla hlídat. A běda, jak to bude jinak!

A když to bude jinak, tak je budete chodit strašit?

Přesně tak.

Ale vaše rodina to předpokládám respektuje, slíbili vám to..

Jasně, protože můj kluk by neudělal něco jinak, než si v tomhle přeju, je to přece můj syn a co by to bylo za syna, co by to bylo za děti, kdyby nesplnily přání matky? A když umře jeden z partnerů, je správné, aby ten, co zůstal naživu, respektoval poslední přání svého druha, který zemřel. Tak to má být. Přes to nejede vlak. Mělo by to být prostě tak, jak to člověk chce.

Je rozsypávání popela kamkoli v souladu s pohřebním zákonem? Není to jeho porušení, vysypat popel mimo vyhrazená místa?

Není. Popel můžete vysypat, kde chcete, jenom ho nesmíte převážet do zahraničí. Vysypat to samozřejmě nesmí pohřební služba, ale co si s tím udělá rodina, to už je její věc, ale mělo by to splňovat to přání zesnulého. Když vy budete mít zahradu, kde pod ní byla lavička a ten člověk tam byl nejšťastnější, tak ho tam prostě rozptýlím a tam může mít zapálenou svíčku. Ale musí s tím souhlasit majitel pozemku.

Jak se díváte na to, když se v případě neshod volí varianta – rozsypeme půlku popela tady a zbytek támhle?

Asi by se ten popel dělit neměl. Buď tam a nebo tam. Ale zase. Má to být tak, jak si přál nebožtík. Lidi to ale někdy jen těžko akceptují a dělají to podle sebe. Sobci. Půlení popela je divný, i z praktických důvodů. To budete chodit svítit svíčky na dvě místa?

Vy se při sjednávání pohřbu snažíte apelovat na klienty, aby dodržovali přání zesnulého, o způsobu pohřbu a odpočinku?

Jo, mluvíme tady o tom. Jestliže si to děda přál, tak říkám, jo, tohle nesmíme porušit. Co si přál, to bude. Nechtěl pohřeb, tak ho mít nebude. Chce být vysypanej, ne pohřbenej, tak to tak prostě bude.

Setkáváte se s hamižností rodin, myšleno tak, že se hádají o majetek chvíli po smrti, i před vámi?

To, že jsou hamižný a nechutný, to se děje. Ještě jsme tělo ani neodvezli a oni už se hádají, kdo zdědí co. Na to narážíme skoro pořád. A taky platí pravidlo, že ten, kdo se stará a dělá a zařizuje pohřeb, ten je normální. A ti, kdo se nestarali, tak ti nejvíc řeší, kdo si co odnese, odveze, kdo co bude mít a tak. Komu co děda napsal, jestli není závěť…

Obecně vzato, co by v otázce pohřebnictví lidi měli vědět?

My tu korupci v pohřebnictví nevymýtíme. To už je mafie. Ale ať si to dělají, ale lidi by měli vědět, že je to jejich pohřeb, jejich peníze, jejich nebožtík. Aby začali přemýšlet, četli si o tom, aby věděli základní věci, že když jim tělo někdo odveze, tak to neznamená, že u té stejné pohřebky musí sjednat pohřeb. Nemusí. Oni jsou ti, kdo platí a tudíž, kdo diktuje. A taky, že na každou svini se vaří voda, ale my už se toho nemusíme dožít.