Článek
Od našeho prvního rozhovoru uběhlo několik let. (Přečíst si můžete zde.) Mluvila jste mimo jiné o tom, že věštění je podvod a že lidé si chodí kupovat duchovno na způsob fetu. Je teď něco, co vnímáte jinak a co byste třeba vzala zpátky?
Já si pamatuju ty vášně, který mnou tehdy zmítaly. A ty byly moje, z těch nelze vinit nikoho a nic. Asi bych nebyla hrdá na to, jak jsem se vyjadřovala o klientech a o lidech z branže. Vždycky jsem v sobě měla nějakou formu nenávisti a nespokojenosti, ale to nevypovídá nic o nikom. Jen o mně. Byla jsem plná temnoty, kterou jsem si tehdy neuměla pojmenovat.
Jak dlouho vám vydrželo to, o čem jsme spolu mluvily v předchozím rozhovoru? Tedy to, že si dáváte odstup?
Já jsem měla pauzu necelé tři roky. Ty jsem věnovala fotografii a produkci díla fotografa Petra Jedináka. Jemu na konci roku 2018 došly peníze a byl nucen Prahu opustit. Za to, co mu zbývalo, si koupil dům někde u Strakonic. A když jsem já ten dům viděla, tak představa, že bych si měla natáhnout montérky a makat na baráku, to už na mě bylo moc. Tak jsme se definitivně rozešli a to hlavně proto, že on se podle mě vrátil k alkoholu. Z jeho strany to byla naprostá sebesabotáž. Všechno, co se vybudovalo, se prostě pohřbilo. Nebo když byla jeho výstava, tak tam nebylo jediné nové dílo, prostě se dostal do tvůrčí krize. Rozešli jsme se ve zlým a nikdy jsme se neusmířili. Ale i když tenhle náš příběh skončil špatně, pro mě špatnej nebyl. Díky tomu jsem i já začala dělat modeling, tohle intermezzo zapadlo do těch ostatních věcí a později dalo smysl. Ale v době, kdy jsme se rozešli, jsem potřebovala řešit, co mě bude živit.
Vy jste se k čarodějnictví vrátila. Bylo to tedy proto, že jste nic jiného neuměla?
Ano. I z existenčních důvodů jsem se k tomu rozhodla vrátit. Ono po těch dvou třech letech hladového umění s Petrem Jedinákem, se člověku ty hodnoty poněkud přerovnají v hlavě. K mému velkému šoku je ten svět současného umění zkorumpovanější než spiritualita a okultismus. Ten návrat do mého původního světa byl nevyhnutelný. Protože já jsem jinou profesi nikdy nedělala. Ale poté, co všechno jsem viděla ve světě umění, jsem to všechno začala vnímat jinak. Začala jsem v tom vidět i něco pozitivního.
Zmínila jste, že svět umění je zkorumpovaný, co tím myslíte?
V tomhle světě umění jsem viděla obrovskou korupci. Peníze z grantů Evropské unie, ukradená díla za desítky milionů, kdy politici dostávají malou domů, všechno je to domluvené předem. Že manželka politika si založí galerii, aby tam on mohl přijímat úplatky. Jí se to nelíbí, chce z toho utéct, on ji mlátí, nechce jí pustit. Prostě jsem viděla věci, co mě dost znechutily a nějak to ve mně obnovilo moji bazální víru v kapitalismus. Že když si lidi za peníze vyměňují nějaké produkty a služby jako rovný s rovným, tak je to nějak spravedlivější, než když je celý ten obor založený na kradení. A celé naše fungování s Petrem bylo založeno na tom, že jsme se museli někomu snažit lézt do zadku. Nebo se přisát na nějaký penězovod státu. Nebo granty. Někdo je dostane a vyprodukuje festival, ale přitom je to večírek pro ně a pár známých a to rozhodně není správně.
Teď zmíním jednu větu z toho předchozího rozhovoru, kdy jste o věštění tvrdila: „Já bych dokonce řekla, že to všechno je podvod. Stejně tak, jako třeba v sektách nebo na burze.“ Takže po vašem návratu už jste to nevnímala jako podvod?
No. Potom, co jsem viděla v tom světě umění, tak jsem došla k závěru, že každý obor, když se dostanete pod pokličku, tak celá ta společnost je podvod. Když jsem se vrátila v roce 2019 do své branže, neměla jsem už o nikom a o ničem žádné iluze. A v tom já vidím ten rozdíl. Jako mladší jsem totiž měla spasitelský komplex a myslela jsem si, že můžu a musím pomoct úplně všem. No a pak u mě nastala krize víry a ta konfrontace s realitou byla dost neúnosná. Já jsem tehdy přestala věřit v to, co dělám, pochopila jsem, že spousta lidí ve skutečnosti vlastně žádnou pomoc nechce. Zjistíte, že toho zákazníka máte vlastně spíš nějak bavit. A i to byl důvod, proč jsem se tehdy měla potřebu tak vyhraňovat. Teď jsem zpátky, ale bez iluzí. Jsem zpátky, mám pověst, mám zkušenosti a jsem v tom dobrá. Taky jsem drasticky snížila ceny, oproti té době, kdy jsem byla na věšteckém vrcholu.
To jste mi říkala, že jste tehdy brala až tři tisíce za konzultaci.
Ano. Možná paní Kludská si brala víc, kolem pěti tisíc, ale já už opravdu byla v té nejvyšší cenové hladině u nás. Ale i tak mě to prostě prudilo natolik, že už jsem nechtěla nikoho vidět, slyšet. A já jsem ty ceny drasticky snížila a nějak se to pro mě stalo lepší. Protože ty vysoké ceny vzbuzují příslib něčeho velkolepého, co nejde úplně naplnit. A myslím, že to na obou stranách vytváří určitej nepokoj. Ve mně to vzbuzovalo otázku, jestli to, co dělám, má opravdu takovou cenu a u těch klientů to vzbuzovalo představu nerealistickou. Já jsem pak nadobro opustila to, co jsem dělala, v roce 2021, když jsem se rozhodla emigrovat uprostřed těch lockdownů. A přesně v té době jsme si my věštci byli nuceni přiznat, že ten Klondike už není a nebude. Stát lidem zakázal cestovat, sdružovat se, ubytovávat se a my jsme museli makat načerno za nižší ceny. Tam jsem si uvědomila, že už to nikdy nebude jako dřív. A já potom emigrovala do USA a tam došlo k naprostý deziluzi ohledně systému.
Anima Noira
Poznala jsem hodně lidí, co ze západního světa uteklo za svobodou. Celé rodiny, co utíkaly před tyranií pseudosvobody.
Teď pořád jste v Americe. Co přesně je váš zdroj příjmů?
Pořád dělám duchovní konzultace a výklady, píšu o okultismu, natáčím videa. Konzultace jsou online a po telefonu. A protože vytvářím obsah, tak fanoušci mi posílají podporu.
Když někdo přijde fyzicky pro výklad, tak ho přijmete?
Určitě by byli, ale já jsem se kvůli okolnostem tady často stěhovala, takže moje práce je online.
Jste přesně kde?
V Las Vegas.
Teď jste tedy spokojená s tím, jaký vám to generuje příjem?
Ano. A je to trochu zázrak, jsem překvapená, že to takhle klaplo. Zvedla jsem se poté, co mě můj americký manžel vyhodil na ulici bez peněz, bez auta, bez všeho. Nikdy jsem nezískala ani pracovní povolení.
K tomu se určitě dostaneme. Já vás sledovala na Facebooku, věděla jsem, že jste s Petrem, pak chvíli nic a potom Amerika. Co vás tam táhlo, proč jste se tam rozhodla vydat?
Já měla v Americe několik svých fatálních vztahů. Už v roce 2014 jsem tam měla manžela, ale to rychle zkrachovalo. Nějakým způsobem jsem tou zemí byla přitahovaná. I těmi lidmi tam, hlavně těmi, co se zabývají stejnou formou okultismu jako já. Což je taková menšinová záležitost. Evropa je úplně jiná. V Čechách se čarodějnictví považuje za zženštělou záležitost, která je nedůstojná muže. Ale tady je to jiný. Vždycky mě Amerika fascinovala a protože jsem tady v minulosti měla nějaké romance, tak jsem jela. Nejdřív jsem se rozhodla emigrovat do Mexika. Sama. Vždycky jsem chtěla cestovat, tak jsem to začala realizovat. V Mexiku to bylo hodně zajímavý, fajn, poznala jsem hodně lidí, co ze západního světa uteklo za svobodou. Celé rodiny, co utíkaly před tyranií pseudosvobody. Jenže v Mexiku jsem těžko dávala to počasí, bylo mi hodně špatně a měla jsem tam velký deprese. Měla jsem pocit, že ta země mě odmítá a když jsem viděla, že peníze utrácím rychleji, než jsem očekávala, musela jsem mít plán B.
A ten byl?
Já si asi rok dopisovala s nějakým mužem z Oregonu. Posílali jsme si dárky, hodně knihy. A po měsíci v Mexiku jsem si řekla, že bych ho mohla navštívit. A letěla jsem za ním s tím, že tam zůstanu. Buď u něj, nebo někde jinde. Turistické vízum jsem měla na 90 dní, ale říkala jsem si, že to stejně dopadne nějak celé jinak.
Vy jste si toho muže poměrně rychle vzala. To byl účelový sňatek?
On mě prostě nějak přesvědčil, že je to dobrý nápad a ano, hrál tam roli i ten tlak okolností. Jenže nastala naprostá noční můra, kterou jsem si v životě neuměla přestavit.
Vstoupím do toho, promiňte, co znamená tlak okolností? Vízum?
Tlak okolností znamená, že v podstatě pokud se rozhodnete nechat turistické vízum vypršet a zůstat v té zemi, tak jste tam nelegálně. Takže se to celé hezky sešlo a říkala jsem si, že tohle je moje cesta, jak se usadit a navázat na kořeny. A v tu chvíli mě najednou začala zajímat slovanská božstva a slovanské pohádky, jako by člověk začal ten svůj původ oceňovat až ve chvíli, když odejde. Všechno, co jako dítě považujete za samozřejmé, tak když odejdete někam jinam, začnete to přehodnocovat. Nicméně ten americký sen se stal noční můrou. To manželství zkrachovalo po velmi krátké době, manžel mě začal vydírat, celou svou rodinu obrátil proti mně a já a moje dva kufry jsme museli z domu. Byla jsem sama v obrovském Oregonu a tím začala temná fáze příběhu. Snažila jsem se najít cestu a přežít. A to, čím se živím teď, vzniklo jako zázračná improvizace. Přežila jsem díky podpoře fanoušků z Youtube, ale ten kanál mi loni na podzim Youtube celý smazal a nemám žádné odvolání.
Anima Noira
Téma okultismu a satanismu je tady velké tabu a pro některé lidi je to doslova erotický fetiš.
Takže vám teď podpora od fanoušků chodí jak přesně?
Anima-noira.art a Patreon.
Dívám se na váš web, vy fotíte a prodáváte i erotické fotky?
Ano ano, to je něco, čemu jsem se začala věnovat tady. V Čechách mě fotil Petr Jedinák, ale když jsem se vrátila k věštění, tak jsem to utlumila. V Čechách je většina klientely ženská. A když jsou to konzervativní ženy, tak jsem se takhle moc realizovat nemohla. Na to nejsou zvědavé. Tady je většina mých posluchačů muži. Starší, než já, takže to je úplně jiný. A tady jsem mohla tuhle svoji osobnost propojit s osobností čarodějnice a s osobností spisovatelky. Já ráda píšu o svých osobních temných vášních a v Čechách tyhle osobnosti musely existovat pod jinými jmény. Nemohly se realizovat dohromady a tím jsem roky trpěla. Ale tady jsem Anima Noira celá dohromady a všechny moje talenty tady fungují. Taky jsem dělala tanečnici ve striptýzovém baru, protože by mi jinou práci nedali. Já jsem nikdy nedostala pracovní povolení.
Jak to? Měla jste sňatek s americkým občanem, manželé jste formálně pořád, rozvedeni nejste, kde je chyba?
Celý můj imigrační případ byl ztracen. Já požádala o zelenou kartu na základě sňatku s občanem a oni se mě nikdy neozvali zpět. Ani po dvou letech. Takže já jsem zanikla v útrobách Babylonu. Zelenou kartu nemám, nemám žádný status, nemám nic. Ani pas, ani rodný list, těch dokladů jsem se zbavila, když jsem pochopila, jak to tady funguje. Tudíž jsem tady nelegálně a žiju mimo systém.
Takže kdybyste chtěla jít k doktorovi, tak co?
Tak zdravotní pojištění tady funguje jinak. Hodně lidí ho nemá, ta zdravotní péče je…. Jsou i kliniky, kde pracují dobrovolníci, ale za všechno se platí a o zdraví si člověk musí dbát sám. Veřejné zdravotní pojištění tady nefunguje tak, jako v Čechách.
Říkala jste, že většinu vaší klientely tvoří muži. Nabízíte věštění, ale i své erotické fotky. Nenarážíte na to, že ti zákazníci nemají úplně vyjasněnou službu a očekávají nějakou přidanou hodnotu?
No určitě, určitě. Je to tak, že téma okultismu a satanismu je tady velké tabu a pro některé lidi je to doslova erotický fetiš. Když vám někdo napíše, že chce pakt s démony, tak to nemyslí nijak vážně jako duchovní službu, ale je to nějaký fetiš, tabu, o kterém si chce povídat. Takže já je směřuju na ty svoje stránky, kde si můžou užívat moje fotografie. Ale pro mě se erotično a spirituálno prostě prolíná, už si nemyslím, že to jde nějak oddělovat.
Anima Noira
Uzavírání paktu s démony je naprostá klasika.
Když se vám změnila klientela a už to nejsou dámy, kterým byste měla přičarovat muže, ale jsou to starší pánové, co ti chtějí? Co je nejčastější problém a dotaz?
To jsou lidi, co praktikují nějakou radikální spiritualitu a chtějí se svěřit s nějakými svými zážitky, aniž by byli odsuzování. To jsou věci, co by laikovi přišly naprosto bizarní. Třeba to uzavírání paktu s démony je naprostá klasika. To není něco, o čem se můžete bavit s kýmkoli. A ani ty věštkyně se o tom většinou bavit nechtějí. Takže moji posluchači jsou okultisté, kteří se zabývají okrajovou temnou formou spirituality a jsou z celého světa. Třeba hodně mých posluchačů je v Africe.
Jsem tedy váš klient, který se vám ozve proto, že chce uzavřít pakt s démony a chce s tím poradit a nějak to zkonzultovat. Jak vy se k tomu postavíte?
Já se k tomu nestavím nijak ideologicky, ale vždycky individuálně. Pokud vidím a cítím, že by se ten člověk jen přivedl na scestí, tak to odmítnu, případně se mu to snažím vymluvit. Ale když vidím a vycítím, že je s tím nějak v souladu a ví, co dělá, tak mu s tím pomůžu.
Pomůžete mu uzavřít pakt s démony?
Jejich prospěch a blaho je pro mě na prvním místě. Takže ano. Je to nějaká forma kněžství, něco jako spiritual ministry. A kolik mi za to dají, je jen na nich. Nemám ceník, přijímám dary a ty dary můžou poslat klidně až poté. Takže já žiju z darů fanoušků.
To znamená, že od té doby, co jste opustila Prahu, jste ceny úplně zrušila?
Úplně. Já nemám žádný ceny. Já přijímám dary. Jasně, mám několik českých klientů, kde to ještě zůstalo, ale drtivou většinu svého příjmu mám v dolarech a je to tak, že lidi pošlou příspěvek za to, že se přihlásili na seminář online, nebo proto, že se jim líbilo nějaký moje vysílání, nebo přispějí za moje fotky, nebo taky nepošlou nic a naserou se na mě. Já to nevyžaduju striktně. Je to určitá forma jógy, radikální duchovní askeze, já nechci dělat byznys pro peníze. Chci dělat uměleckou spirituální činnost tak, jak to cítím, bez nutnosti vytahat z lidí, co můžu. Ale beru to tak, že když člověk koná to, k čemu je předurčen, tak je o něj postaráno. A takhle žije velmi málo lidí. Ti skuteční kněží, ti radikální, ti žijí z darů od věřících. A to jsem já.
Největší část těch darů jsou za konzultace? Nebo za nahé fotky?
Ne, to se takhle nedá říct. To jsou prostě lidi, co oceňují mojí práci jako celek. Ty největší dary nejsou za něco jako segment, ale za to, že „líbí se mi, co děláš, pokračuj“.
Anima Noira
Nemůžu se nezeptat. Necítíte v tom trochu pokrytectví, že jste nadávala na ezo svět a pak z čistě existenčních důvodů jste se do něj vrátila a teď vás dobře živí?
Pokrytectví. No. Tak všichni jsme asi nějakým způsobem pokrytci. Asi bych to formulovala trochu jinak. Ve chvíli, kdy si za něco začnete brát peníze, tak se všechno změní. A ten vztah mezi spiritualitou a hmotným světem, to je nějaký to pnutí. To vždycky bylo a vždycky bude a mně se to podařilo vyřešit tak, že mě to vůbec netlačí. Mně už je dnes jedno, jestli to, co teď řeknu, někoho potěší, nebo ne. Jsem smířená s tím, že dar dostanu, nebo ne. Jsem v klidu. Buď proti mně zahájí nenávistnou kampaň, což už se stalo, nebo mě podpoří velmi štědře. Nevěnuju se podnikání, ale duchovní službě a tak tyhle otázky už nemusím řešit.
Vy teď žijete z darů, ale jak to tam vypadá s konkurencí na poli věštců a věštkyň v USA?
To tady je, všude, zejména na turistických místech. Ale já se s nimi neměřím, nechci. Oni mají licenci, já ne, já přijímám dary. Klasické kartářky jsou tady vyhledávané zhruba tak, jako v Čechách. Jsou tady i krámky, kam si klienti chodí pro věštbu, ale zrovna taky ve Vegas je to skoro na úrovni, že jdete jako turista ze zvědavosti. Instantní věštby ve Vegas. A proto já ty lidi nechci vídat osobně. Já nechci toho být součástí, fakt netahám králíky z klobouku.
Využíváte teď karty, kouli, nebo co přesně?
Jen mariášové karty. Dědictví mých předků.
Co vy byste tímhle rozhovorem chtěla sdělit a říct?
To P. S. by mělo být prostě vyřčeno. Protože tehdy ten můj příběh hodně lidí zasáhnul a já jsem našla odpověď na to, jak být v souladu jako duchovní člověk s materiálnem. A našla jsem to tady, nečekaně. I ten můj život úplně změnil svoje kontury, protože já jsem žila život v komfortu a tady jsem někdo úplně jiný. Všechno jsem musela přehodnotit a třeba v tom někdo může najít inspiraci.
Cítíte se spokojená a šťastná?
Určitě jsem našla nějakou spokojenost a smíření. Možná bych to nazvala třeba až vykoupení.
Plánujete se vrátit do Čech?
Mám svůj příjem, jsem soběstačná, dokážu fungovat. Je to forma zasvěcovací poutě. Toho skutečného zasvěcení nelze dosáhnout tak, že člověk zůstane celý život ve své komfortní zóně. Já měla pocit, že v Praze zahnívám a degeneruju, že chodím do drahých kaváren, kde popíjím kafíčko a jím Sacher dort, ale to pak nemůžete usilovat o nějaké spirituální probuzení, když žijete život v komfortu. Tady to dobrodružství se strašně zvrtlo. Po dvou letech kočování po Americe jsem pochopila, že jsem cestovatelka, pracuju s tím, mluvím o tom a našla jsem v tom velkou moudrost. Já jsem nikdy neměla třeba nábytek. Mám dva kufry a ve chvíli, kdy nemáte majetek, tak ta zkušenost vás úplně změní. Je to dobrodružství, které si užívám a jestli ho přeruším, to nevím.
