Miška Japončik šéfoval podsvětí v Oděse. Pak se dal k Rudé armádě a ta ho zastřelila

Miška Japončik, vlastním jménem Mojsej Vinnickij, se narodil do židovské rodiny v Oděse v roce 1891. Přezdívku Japončik (malý Japonec) dostal podle tvaru očí, které měl prý lehce zešikmené.

Vyrůstal v Moldavance, chudé dělnické čtvrti, která byla centrem židovské Oděsy. Pracovat musel od dětství, už v deseti letech nastoupil do učení v dílně na matrace.

V roce 1905 propukl v Oděse, která v té době náležela k carskému Rusku, brutální protižidovský pogrom. Třináctiletý Miška se přidal k dělnické sebeobraně, která chránila své lidi.

Tato zkušenost ho radikalizovala. K matracím už se nevrátil a přidal se k anarchistům, kteří chtěli svrhnout cara. Aby pro svou skupinu získal peníze, začal páchat loupeže. V roce 1908, to mu nebylo ještě ani sedmnáct let, ho vojenský soud poslal na deset let do vězení.

Na svobodu se vrátil až po revoluci v roce 1917, kdy padl starý režim, země se propadla do občanské války a Oděsu se snažily ovládnout různé kriminální skupiny. Japončik ostatní gangy porazil a sjednotil je pod své vedení. Ukrajinský historik I. M. Šklajev o něm dokonce píše jako o hlavě celého oděského mafiánského syndikátu.

Japončik s oblibou tvrdil, že má pod sebou deset tisíc ozbrojenců. Jiný historik, Viktor Savčenko, si ale myslí, že přeháněl a reálně jich měl zhruba třetinu. I to však byla na jedno město obrovská síla.

Do Oděsy v té době utíkali bohatí lidé z celého Ruska, protože doufali, že tam budou v bezpečí. Japončikův gang na ně pořádal hon – přepadal je a okrádal v bankách, restauracích i kasinech, kde trávili čas. Zdálo se, že gangsteři jsou prostě všude.

Japončik zároveň nezapomněl na své levicové anarchistické kořeny. Tajně pomáhal bolševikům a velmi levně jim dodával revolvery a granáty, tolik potřebné k revolučnímu boji.

Jakou má Japončikův gang sílu, se ukázalo 12. prosince 1918. V Oděse propukly nepokoje a rozzuření dělníci se vydali osvobodit své druhy z vězení. Japončik vycítil příležitost. Poslal jim na pomoc 400 svých po zuby ozbrojených mužů a společně pak věznici dobyli granáty. Jenže zatímco dělníci osvobozovali politické vězně, Japončik pustil na svobodu obyčejné zločince, kteří pak posílili jeho vlastní gang.

V obrovském chaosu občanské války se Japončik snažil politicky vyjednávat s oběma stranami – jak s bílými, kteří se snažili zachovat staré pořádky, tak s rudými, tedy bolševiky.

Když Oděsu na přelomu let 1918 a 1919 na čas ovládli bílí, poslal jim Japončik vzkaz, který zněl zhruba takto: „Nejsme vaši političtí nepřátelé, my jsme prostě zloději. Nechte nás krást a my nebudeme bojovat proti vaší armádě.“ Tak to alespoň později vyprávěl Vasilij Šulgin, ruský nacionalista a ideolog bílých. Nabídka byla odmítnuta a Japončik vyhlásil bílým otevřenou válku.

Na jaře 1919 se vrátili bolševici a v Oděse se rozšířila fáma, že tajemníkem zdejší tajné bolševické policie Čeka, která likvidovala nepřátele režimu, je sám Japončik. Pro novou vládu to byla obrovská ostuda, protože to vypadalo, že stát neřídí politici, ale gangsteři. Čeka proto v novinách vydala oficiální prohlášení, že její tajemník je poctivý komunista a se zločincem Japončikem nemá nic společného.

Japončik odpověděl vlastním dopisem, podepsaným přezdívkou, jak připomněl kyjevský novinář Arkadij Kravec. V dopisu napsal, že prostí lidé od jeho gangu nikdy žádnou křivdu neutrpěli: „To jen buržoazie, zvyklá okrádat chudé, ze mě udělala lupiče, který okrádá ji.“

Možná kvůli vylepšení své pověsti pak přišel Japončik do štábu bolševické Rudé armády s kuriózní nabídkou. S loupením prý skončí, muže i zbraně má, potřebuje jen povolení postavit vlastní oddíl a zapojit se do občanské války. Dostal ho.

Popis toho, jak jeho „vojsko“ táhlo Oděsou, zní jako scéna z komedie. Japončik jel v čele na koni, za ním šly dva židovské orchestry z Moldavanky. Pěšáci měli široké bílé kalhoty a pruhovaná námořnická trička. Na hlavách nosili, co kdo našel: cylindry, slamáky, plstěné klobouky i čepice. Vypadali prostě spíše jako cirkus než legitimní armáda.

Oddíl dostal označení 54. pluk. Na rozloučenou před odchodem do války uspořádali Japončikovi vojáci v hladovějící Oděse okázalou hostinu. Jenže mnoha bývalým lupičům se ve skutečnosti bojovat nechtělo – začali dezertovat už v Oděse a do vlaků je naložili až na třetí pokus.

Na frontu dorazilo jen asi sedm set mužů. První střet s ukrajinskými vojsky vyhráli. Do další bitvy už se ale nehrnuli, nasedli na vlaky a vyrazili zpátky do Oděsy.

Osud Mišky Japončika byl zpečetěn, protože dezerce z fronty se trestala okamžitým zastřelením bez soudu. Rudá armáda zastavila vlak s Japončikem a jeho osobní stráží (116 mužů) 4. srpna 1919 ve Voznesensku, zhruba 130 kilometrů severně od Oděsy.

Vojenský komisař Nikifor Ursulov Japončika, kterému bylo sedmadvacet let, osobně zastřelil. V hlášení stálo, že zemřel při pokusu o útěk. Všech 116 mužů z Japončikova osobního doprovodu zatkli a poslali pracovat, údajně okopávat zeleninu. Ursulov obdržel za celou úspěšnou akci Řád rudého praporu.

Slávu Japončikovi nakonec zajistil spisovatel Isaak Babel, který v roce 1921 vydal oceňovanou povídku „Král“ o banditovi Beňovi Krikovi. Časopis LEF o tři roky později prozradil, že předlohou byl právě Miška Japončik.

Nakonec tak zbyli dva králové. Beňa Krik z Babelových povídek a skutečný Miška Japončik, kterého úřední hlášení odbylo jako muže zastřeleného při útěku.

Baví vás příběhy z gangsterského podsvětí? Potěší nás, když začnete sledovat profil Příběhy mafie, aby vám neunikl žádný další článek o legendárních zločincích. Potěší i like nebo komentář.

Použité zdroje:

Wikipedia: Mishka Yaponchik: https://en.wikipedia.org/wiki/Mishka_Yaponchik

Wikipedia: Moldavanka: https://en.wikipedia.org/wiki/Moldavanka

Wikipedia: Benya Krik: https://en.wikipedia.org/wiki/Benya_Krik

I. M. Šklajev: Mišhko Japončyk. Ukrajinskyj istoryčnyj žurnal: https://nasu-periodicals.org.ua/index.php/uhj/article/download/20624/19640/38388

Arkadij Kravec: Korol Moldavanki. Zerkalo nedeli: https://zn.ua/SOCIUM/korol_moldavanki.html

Viktor Savčenko: Avantjuristy graždanskoj vojny