Článek
Nejen v naší kotlině můžeme často pozorovat tendence řady lidí reagovat na jakýkoliv problém stylem „státe, vyřeš to.“ Částečně se to dá ještě pochopit u situací, do kterých se člověk nedostal vlastní vinou, jako když onemocní, nebo když mu dům vyplaví voda. Dalo by se namítat, že člověk s infarktem možná prostě neměl jíst tolik tučného a člověk s vytopeným domem možná neměl stavět v záplavové oblasti, ale budiž.
Opravdový problém nastává, když tento přístup používáme v každé nepříjemné situaci, do které jsme se kolikrát dostali sami, a když po něm lidé ihned sahají jako po prvním řešení, ba když ho dokonce považují za automatické.
„Mám nízký plat, státe, vyřeš to.“ Pane, už se nepíše rok sedmdesát, pracujete u soukromé firmy. Dobrovolně jste vstoupil do kontraktu se společností, podmínky byly známy a přijal jste je. Je to vztah mezi vámi dvěma, proč by vám do něj měl stát koukat přes rameno?
„Muži mají vyšší plat než ženy!“ křičí paní o kousek vedle. Pokud bych měl chuť s další takovou osobou diskutovat, a to nemám, začal bych stejně jako o odstavec výše. Při náboru se vás písemnou formou ptali „vstupujete do tohoto svazku dobrovolně?“ a vy jste podpisem stvrdila „ano“. Pakliže byla nabídka v dokumentu horší, než by přijal onen hypotetický průměrný zlý patriarcha, zatímco vy jste přijala, tedy kdo za to může, milá Maruško?
A navzdory výkřikům o moderním otroctví nežijeme ani v éře, kdy vám stojí za zády zlá vrchnost a bičem vás nutí v neuspokojivé činnosti pokračovat. Pokud se situace na pracovišti vyvinula ne nutně ve váš prospěch, abych parafrázoval japonského císaře Hirohita na konci druhé světové války, můžete mu dát sbohem.
„V dnešní době drahých nájmů a hypoték?!“ kontruje rozčilený bojovník za sociální rovnost. Ano, i v ní. Lidé se neustále sami omezují svými vlastními nesmyslnými přesvědčeními. Pokud se mi nedaří nalézt práci, jakou bych si představoval, v okolí svého bydliště, lze se přestěhovat: do jiného města, regionu i země (zejména v Česku stále v mnohých kruzích heretická myšlenka).
„Ale já neumím cizí jazyk!“ Tak se ho nauč, v dnešní době internetové o výukové zdroje (čehokoliv) zdarma opravdu není nouze, a nepotřebujete na to nic jiného než vytrvalost. Jako učitel angličtiny bych toto přesvědčení možná neměl veřejně šířit, ale školy, kurzy a učebnice jsou často co se vzdělávání týče ne‑li úplně, pak skoro na nic. Prostě musíte jít hlavou proti zdi a tisíc hodin jazyk zatvrzele používat, ať už v knize, ve hře, na Netflixu nebo v zahraničí. Stejným způsobem se naučíte i téměř každou další dovednost (pokud aspirujete na neurochirurga či šéfa Temelínu, doufám, že máte lepší zdroje, než je tento článek).
„Technologie/přistěhovalec/nezájem dnešní generace zlikvidoval můj obor!“ Už asi víte, co přijde. Změň obor, milý Lojzo, změň obor. Také jsem chtěl být překladatelem, a realita trhu brzy řekla „ne.“ Můžu nad tím hořekovat, dožadovat se spravedlnosti či dokonce chtít zákaz AI a příliv dotací pro český literární sektor, nebo se prostě můžu přizpůsobit realitě a naučit se něco nového.
Hysterie pravidelně zachvacuje debaty kolem státního zdravotnictví, školství, nebo typicky třeba důchodů. Jsa ještě relativně mlád, patřím do věkové skupiny lidí, která všeobecně nevěří, že někdy nějaký smysluplný důchod dostane. Je to nespravedlivé, vzhledem k tomu, že i my dnes platíme odvody na současné důchody? Ano. Mohu s tím něco (kromě hlasování ve volbách) dělat? Ne. Tak zavřu pusu a přizpůsobím se. Naučil jsem se investovat, přestože vrchol finanční gramotnosti v naší rodině představovalo porcelánové prasátko na drobné, a vycházím z předpokladu, že se o sebe budu muset postarat sám.
Do běla mě potom spolehlivě rozžhaví asertivní prohlášení o tom, jak by se všichni měli mít stejně, jak ti zlí podnikatelé všechno nakradli, nebo nedej bohům, jak to za komunistů bylo lepší. Ano, nezačínáme na stejné startovní čáře, ale nakonec každý o svém osudu (s výjimkou nezaviněné nemoci či úrazu) rozhoduje sám. Pokud jsem pět let studoval, abych dostal alespoň mírně nadprůměrně placenou práci, nemá mě co kritizovat člověk, kterého už od patnácti zajímalo místo vzdělávání hlavně to, kolik se toho dá za víkend vypít. Pokud někdo patnáct let šetřil a zakoupil byt, který vám teď pronajímá, opravdu to není zlý vykořisťovatel. Místo nadávání se radši zvedněte a zkuste to udělat taky.
Hezky se o tom píše v americké Deklaraci nezávislosti: každý má právo usilovat o štěstí. Jak jeho úsilí dopadne je ve hvězdách (věříte‑li tedy na astrologii; pozn. – nevěřte). Nemusíte ale odevzdaně čekat a doufat, že vás někdo zachrání. Jsme dospělí lidé, chovejme se podle toho a bojujme o své štěstí sami.
Domluvil jsem.
