Článek
Vtipně, avšak důstojně a objektivně. To je heslo mého blogu. Jasně, že když napíšu něco veřejně na internet, počítám s tím, že dostanu solidní kritiku. Ovšem opravdu se musím smát, když se o sobě dozvídám, že bagatelizuju zločiny fašistů a zároveň mě platí Kreml. Tak hele, neplatí mě nikdo. A to je (pro některé) problém!
Buď jsi s námi, nebo jsi proti nám!
Přijde mi, že obzvláště po příchodu covidu a války na Ukrajině se lidstvo začalo neskutečným způsobem polarizovat. Což je nebezpečné, zcela otevřeně si přiznejme, že radikalizovaná společnost je zárodkem občanských válek a hraje do karet totalitám. Kdo jiný se řídil heslem „Buď jsi s námi, nebo jsi proti nám!“ než největší diktátoři?!
Zamysleme se nad tím, jak Hitler přesvědčil masy lidí, aby bezhlavě tleskaly genocidě. Zkrátka vytvořil umělého nepřítele a začal vyprávět pohádky o tom, jak Židé ovládnou svět. A lidé tupě věřili.
V případě druhé světové války lze uznat, že nebyl internet a že dostat se k jiným než oficiálním (dez)informacím nebylo jednoduché. O to horší je fakt, že dnes, kdy se na nás valí tuna zpráv, stejně přivykáme určitému proudu. A běda, jak se objeví někdo, kdo odmítne vybrat si nějaký z předpřipravených názorových balíčků, které namíru ušily politické strany.
Možná to v nás zanechala studená válka, anebo se inspirujeme z Ameriky, kde se silně hraje na republikány a demokraty.
Objektivita se nenosí, onálepkuj se, nebo tě onálepkuju já!
Kdykoliv se kdekoliv objeví nějaká zpráva, takřka vždycky mě nahlodá skepse. Nevěřím ničemu, dokud si to neověřím z vícero zdrojů, a zároveň si dávám pozor na to, odkud informace pochází. Jsem brouzdal s „vépéenkou“ a neváhám si pročítat úplně všechno, od takzvaně „mainstreamových“ médií, přes zahraniční reportáže, až po sociální sítě a různá „sporná“ zákoutí webu. U některých témat jsem schopná projet si i dokumenty jako bakalářské práce a vědecké zprávy, jsou-li veřejně dostupné. Prostě mě zajímají všechny možné úhly pohledu a z toho si pak vyvodím závěr.
Rozumím, tohle asi mnoho lidí nedělá. Ono je totiž přeci jednodušší kouknout na „fejbzuk“, přečíst si, co píše kámoška Helenka z Horní Dolní ještě s kocovinou po bujaré vesnické grilovačce, vždyť ona přeci studovala na VŠ Života, takže má vždycky pravdu. No a jakmile někdo tvrdí něco jiného než Helča, tak je to kolaborant placený druhou stranou barikády. To se netýká jen války, ale i třeba situace kolem Gatesovy jedovaté žabičky.
Vrátím-li se ke svému článku s Banderovci a diskuzi pod ním, je krásně vidět ta neukojitelná touha najít něco, díky čemuž bude moct daný čtenář, říkejme mu třeba Pepek, jasně určit, za který tým kopu. A když nekopu ani za jeden, naskočí v hlavičce Pepka errorová hláška jak ve Windows XP.
Co pak takový Pepek může dělat? Inu, začne polemizovat nad každým slovem, které jsem napsala. A jakmile najde cokoliv napadnutelného, už sype moudra do diskuze. Když nenajde ani maličkatou dírku, tak si stejně neodpustí nějaký ten chytrý komentář o „hloupých levicových ženách patřících do kuchyně,“ nebo naopak „kremelských agentech.“ Na konec ještě nezapomene doporučit unikátní léčebnou a převýchovnou terapii jménem „povinná vojenská služba.“
Můj masový vrah byl lepší, než ten tvůj
Ne, že by mě tihle Pepíkové nějak rozhodili. Ani náhodou. Jak říkám, počítám s tím. Ovšem nejlepší je, když se Pepíci a Helenky začnou hádat mezi sebou. To pak lítají takové věci, že mi v určitých chvílích až bylo zle. Ne, vážně.
V onom kontroverzním článku jsem jasně psala, že nehraju za žádný manšaft. „Stalin, Hitler, Bandera…Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet,“ vzpomínáte? A pak se dočítám, že je to vlastně neobjektivní, protože někteří masoví vrazi mají nakoupené odpustky tím, že Helenko-Pepikovští Ultras sympatizují s jejich ideologií.
Tak jsem se dozvídala o tom, že Stěpan Bandera byl vlastně úplně prima týpek, co si to jako dovoluju o něm psát, že vraždil Poláky i Čechy, kteří si za to, dle jeho fanklubu, vlastně mohli sami, následně se na mě vrhne FC Stalingrad, jenž zase provolává slávu bolševikům a ze mě udělá falšovatele historie, co se snaží bagatelizovat zločiny Banderovců.
Kampak se podělo svědomí?
Tak jo, Helenky a Pepíkové. Myslete si, co chcete. Ale zaráží mě, že většina z vás jsou lidi, co zažili totalitu a vědí, jak funguje propaganda. I když, taky jsem kdysi dávno hájila jisté ideologie, avšak přestože jsem ještě mládě, už jsem z toho vyrostla. Ovšem chápu, ne nadarmo se říká: „Chytrému napověz, hloupého kopni.“ Jen bych ráda ujasnila jednu věc.
Tvrdá data se absolutně nezajímají o to, jestli jste fanoušky Slávie nebo Sparty. Co se týče mých osobních názorů, nikoho nenutím s nimi souhlasit. Zároveň si vážím veškeré konstruktivní kritiky, alespoň vím, co příště „vychytat,“ abych zamezila vzniku nesrovnalostí a ustála nálet všech těch podivných příznivců fotbalu z Ústavu odhalování tajných agentů Vysoké školy života.
Mám-li to opět aplikovat na svůj poslední článek, na nějž se tu celou dobu odvolávám, tak si plně stojím za tím, co říkám. Historie prostě není černobílá a nemá tvar fotbalového míče, kterým si Helenky s Pepíky kopou při svém militaristickém tělocviku. Taky je rozmanitá, takže se vše nevmáčkne do článku, který už tak měl tisíc slov. Jednoduše a prostě, když to tedy chcete „natvrdo jak na dědině,“ osobně Banderovce (a kterékoliv jiné fašisty) považuju za zločince, stavím se proti jakémukoliv jejich oslavování a rozhodně by se po nich neměly pojmenovávat ulice. Zároveň mě vytáčí ty xenofobní výkřiky typu „Všichni Ukrajinci…“ a podobně. Kdyby u nás začala válka, taky by se vám nelíbilo, že by ji někdo takto obhajoval. Dějiny nám nadále také říkají, že Sovětský svaz nás osvobodil, ale pak tu máme rok 1968. Nic z toho nejde zapomínat nebo zlehčovat. Minulost je třeba nezaujatě připomínat, protože kdo se nepoučí z historie, je odsouzen ji opakovat.
Ale to asi někteří chtějí, když mi píšou, že bych měla zažít válku. Sáhněte si do svědomí, Pepíkové, kdo z vás, kromě povinné vojenské služby (fuj to věc) prožil válku? Nikdo. Možná z vyprávění rodičů, prarodičů. Všichni vedeme žabomyší boje od počítače. A ještě jsme tak drzí, že si nevážíme toho, co máme.
Na Donbase už deset let umírají každý den nevinní lidé. Děti nechodí do školy a schovávají se ve sklepeních. Základní potřeby jako pitná voda jsou darem z nebes. Kdybych měla tu možnost jim nějak pomoct, klidně bych tam i jela. A vy, internetoví pisálkové? Jeli byste se mnou a řekli těm lidem do očí ty nechutnosti, které píšete na sociálních sítích? Asi ne, co?
Na závěr zbývá říci jediné: Milé Helenky, milí Pepíkové, za ty moje kecy mě vskutku nikdo neplatí. Ani Ukrajina, ani Rusko a dokonce ani separatisté, Antifa, Amnesty International, Rainforest Alliance nebo špagetové monstrum usilující o legalizaci chovu jedovatých rosniček na kulaté Zemi. Jediný, kdo to celé financuje, je moje svědomí a láska k psaní. Zkrátka si budete muset připustit, že jsem „anarcho-pacifistický levičácký nok“ ve zvonových džínách poslouchající Johna Lennona, kterého do žádné vojenské uniformy nedostanete, i kdyby z nebe padaly znojemské okurky.
No nic, pozdravuji všechny rozumné lidi, kteří za každé situace dokážou zůstat nad věcí, a doufám, že o mě nějaký ten Pepík s patentem na rozum nezačne znovu psát dizertační práci.
