Článek
Těžké dětství
Petrovi bude brzy patnáct. Žije v dětském domově a se svými spolužáky je v kolektivu od třetí třídy. Otec byl dlouho ve vězení a je to narkoman, matce byl odebrán, zanedbání péče, detaily neznáme. Má povolené návštěvy, ale za chlapcem nechodí. Ten na ni neúnavně čeká a pravidelně před každými Vánoci a letními prázdninami učitelům a spolužákům hlásí, že letos si pro něj máma přijede a vezme si ho k sobě. Nevezme. Víme to všichni, i on sám, ale dál hrajeme tuhle hru.
Zvyšující se agrese
Agresivní chování se u něj začalo naplno projevovat kolem desátého roku. Většinou to bylo zvladatelné, přece jen se jednalo o drobné dítě. Dětský domov i škola velmi úzce spolupracující - proběhlo šetření v poradně (hlavně je třeba ho chválit), pracuje s ním školní metodik prevence i výchovný poradce, jezdí do střediska výchovné péče, navštěvuje psychiatra, je medikován. Stav se nelepší. Naopak. Petr má dneska skoro dva metry a sto kilo. Je to kus chlapa. Jenže uprostřed toho obrovského těla je duše malého ublíženého kluka a nutno zmínit také částečnou mentální zaostalost. Taky se občas dostane k cigaretám, k marihuaně, no on stačí i obyčejný energetický nápoj. A to je v kombinaci s léky jeden velký průšvih. A tak občas létají vulgarity, někdy i židle, učebnice, prostě co je po ruce. Z toho občas se v posledních dvou letech stává minimálně jednou týdně. Ve škole. Pravidelnou intenzivní péči nemá (pouze medikaci), nejsou termíny, nejsou lidi. Nikdo neví, co s ním. Ani on sám.
Dala byste k agresivnímu dítěti do třídy své dítě?
Takových dětí jsou v českých školách desítky. Nešťastných duší, které neumí svůj strach a bezmoc projevit jinak než agresí a útokem. Je to v podstatě jejich jediná obrana. Můžeme to chápat, můžeme se snažit pomoci, nastavovat individuální plány. Dokud se nás to netýká. Když jsem si nedávno před pracovnicí neziskové organizace povzdechla, že by jemu i nám bylo lépe, kdyby byl někde jinde, kde by dostal intenzivní péči specialistů (psychologů, speciálních pedagogů, etopedů a podobně), dostala jsem přednášku, co jsem to za člověka, že ho chci obrat o možnost vzdělání na klasické základní škole. A tak jsem se zeptala: „Dala byste své dítě do třídy s Petrem?“ Odpověď jsem nedostala, tedy dostala, jen ne na přímou otázku.
Obdivuhodný kolektiv
Petr má přesto velké štěstí. Všichni jsme se naučili společně fungovat. Často dokáže poznat, že nemá dobrý den a včas to řekne, je ze třídy odebrán a stráví část dne se sociální pracovnicí nebo metodikem prevence. Vnímavější učitel to pozná od první chvíle v hodině a maximálně se snaží předejít konfliktu, který ale může vyvolat cokoliv, nevhodně položená otázka, pohled, pohyb. Všichni víme, že nesmí dojít k jakémukoliv zvýšení hlasu nebo náznaku výsměchu. Ani tak to nejsme schopni uhlídat, a tak prostě občas létají hodně sprostá slova nebo předměty. I jeho spolužáci se k tomu umí postavit. Nikdo nic nekomentuje, nikdo neprovokuje, nesměje se a v případě afektu vyklidí prostor. Petr se nakonec rozpláče a někdo z nás si ho vyzvedne, psychicky ošetří, obejme, nechá ho vymluvit a jedeme dál. Po návratu do třídy ho tu jedna spolužačka obejme, druhá mu položí na stůl kus svačiny, kluci ho vezmou mezi sebou a jede se dál. Nikdo mu nic nevyčítá, nepřipomíná. Občas s dětmi mluvím, když u toho Petr není, a vždycky se dozvím, že ho mají rádi, že ví, že jim neublíží. Mám vůči těm dětem obrovský respekt.
Rádi ho máme i my i jeho vychovatelé v dětském domově. Jen je nám občas trochu úzko, když jdeme do jeho třídy a nevíme, jaký bude mít den, a když se modlíme, aby to nepřekročilo hranice a aby se nikomu nic nestalo. A s tím, že nikomu v afektu neublíží, si také nejsme jisti.
Co bude za rok, za dva?
U nás je Petr spoustu let, stejně jako v domově. Všichni ho znají, všichni s ním umíme pracovat. Umíme situacím předcházet, přesto se stanou. Ale za pár měsíců odejde ze základní školy, za pár let z dětského domova. Půjde do běžného života, bude zodpovědný sám za sebe. Chci se mýlit, ale nedopadne to nejspíš dobře.
O tom, že se zvyšuje agrese ve školách, se mluví spoustu let, o tom, že je nedostatek péče taktéž. Miliardy se nalévají do výzkumů, studií a návrhů řešení. Jen to řešení tady pořád není. Možná je třeba přestat mluvit, ale opravdu něco udělat. A řešením není alibistické - Uvolníme peníze a každá škola může psychologa. Nemůže, nejsou, stejně jako nejsou psychiatři, pediatři, etopedi a mnoho dalších. Anebo pojďme naopak nahlas mluvit o tom, že tady tyhle příběhy jsou. Ne všeobecně, ale konkrétně.
Příběh na závěr
Asi před měsícem si pro Petra přišla Městská policie. Přišli tři a jeden z nich šel pro chlapce do třídy. Ten s ním jít odmítl. Během dvou minut museli zasahovat všichni tři a k tomu dva učitelé, Petr by je jinak napadl. A tak ho můžu mít ráda, jakkoliv a můžu si opakovat, že má právo vzdělávat se v klasické škole. Ale toho chlapce nezvládli tři policisté. Jsou opravdu ostatní děti a učitel, který je ve třídě s nimi sám v bezpečí?
