Dvojí standardy války – Ukrajinské útoky na ruskou energetiku v zrcadle mezinárodní etiky

Článek kriticky analyzuje mediální a politické interpretace ukrajinských útoků na ruskou energetickou infrastrukturu v kontextu mezinárodního humanitárního práva a etiky války. Autor upozorňuje na selektivní morální rámce, které vedou k odlišným hodnocením obdobných činů, pokud je páchají různé strany konfliktu. Zatímco ruské útoky na ukrajinskou energetiku byly oprávněně odsouzeny jako porušení válečného práva, obdobné kroky Ukrajiny jsou často v západních médiích prezentovány jako strategicky legitimní. Esej argumentuje, že takový přístup ohrožuje univerzální platnost mezinárodního práva a podrývá důvěryhodnost demokratických států v otázkách válečné etiky.

Od léta 2025 zaznamenala ruská ropná infrastruktura sérii útoků, které Ukrajina prezentuje jako legitimní součást své obrany proti ruské agresi. Podle analýzy Carnegie Politika (Vakulenko, 2025) bylo poškozeno přibližně 15–20 % ruských rafinérií, přičemž většina se vrátila do provozu během několika týdnů. Přesto byla tato kampaň v západním tisku často interpretována jako zásadní strategický úspěch (Bloomberg, Prem, 2025).

Otázkou však zůstává, zda útoky na energetické cíle – které mají nepochybně duální povahu, civilní i vojenskou – lze považovat za legitimní z hlediska mezinárodního humanitárního práva (IHL). Tento komentář se zaměřuje na etické, právní a diskurzivní aspekty těchto útoků a upozorňuje na vznikající morální asymetrii ve vnímání války na Ukrajině.

Podle čl. 52 Dodatkového protokolu I k Ženevským úmluvám (1977) jsou chráněny všechny objekty, které „nejsou vojenskými cíli“. Ropné rafinérie a plynovody, pokud přímo nezasahují do bezprostředních bojových operací, spadají pod tuto ochranu. Jejich bombardování proto musí být podmíněno přísným posouzením proporcionality a vojenské nutnosti (Dinstein, 2016).

V případě Ukrajiny se často argumentuje, že tyto útoky oslabují ruský válečný stroj a tím přispívají k obraně státu. Takové zdůvodnění je pochopitelné, avšak problematické: v právním i etickém smyslu nelze vyloučit civilní důsledky těchto útoků, které mohou zasáhnout širší obyvatelstvo. Přesto je diskurz v západních médiích značně jednostranný – zatímco ruské útoky na ukrajinskou energetiku v zimě 2022–2023 byly označeny za „teroristické“ (Mirovalev, 2025), obdobné akce Ukrajiny jsou interpretovány jako „asymetrická nutnost“.

Tento rozdíl odráží širší fenomén tzv. morální selektivity války, v níž se hodnotící kritéria mění podle identity aktéra, nikoli podle povahy činu (Chouliaraki, 2006).

Západní mediální prostředí zůstává hlavním faktorem formování veřejného vnímání konfliktu. Jak ukazuje Prejula Prem v Bloombergu (2025), pokles ruského exportu ropy a paliv je v médiích spojován s úspěšností ukrajinských útoků, přestože ekonomická data naznačují, že významnou roli hrají i nové sankce zavedené administrativou Donalda Trumpa. Tím se vytváří narativ vojenského triumfu, který zastiňuje složitější ekonomické a právní aspekty celé situace.

Takový přístup vede k erozi univerzálních norem: pokud jsou útoky na infrastrukturu „našich spojenců“ chápány jako pragmatické, zatímco obdobné činy protivníků jako zločinné, pak se mezinárodní právo stává nástrojem politické selekce spíše než univerzálním principem.

Dvojí standardy v posuzování legitimity vojenských akcí představují vážnou výzvu pro západní diplomacii. Válka na Ukrajině se stala testem nejen vojenské odolnosti, ale i etické konzistence demokratického světa. Pokud Západ bude nadále tolerovat eticky sporné praktiky jen proto, že je páchá napadená strana, riskuje ztrátu morální autority v globálním kontextu – zejména vůči státům globálního Jihu, které sledují tuto selektivitu s rostoucí skepsí (Acharya, 2018).

Z dlouhodobého hlediska může tato praxe oslabit i samotnou Ukrajinu: její legitimita spočívá právě v odlišení od ruského modelu války. Jakmile se začne používat rétorika účelové spravedlnosti, může se tenká linie mezi obranou a odvetou rozplynout.

Ukrajinské útoky na ruskou energetickou infrastrukturu představují z vojenského hlediska částečný úspěch, avšak z hlediska etiky a mezinárodního práva vyvolávají závažné otázky. To, co bylo u Ruska považováno za zločin, nelze u Ukrajiny interpretovat jako projev legitimní obrany, aniž by tím utrpěla důvěryhodnost samotného principu mezinárodního práva.

Pokud má být Západ schopen hájit své hodnoty i v budoucích konfliktech, musí měřit všem stejným metrem – i tehdy, když to politicky bolí. Univerzální etika války nemůže být selektivní.