EU, malý stát a suverenita: Institucionální omezení autonomie v komparativní perspektivě

Tento článek analyzuje rozsah omezení státní suverenity v Evropské unii se zaměřením na malé členské státy a komparací s historickými modely ekonomické integrace ve střední Evropě. Studie argumentuje, že současný systém právně závazných nadnárodních regulací, mechanismů kvalifikované většiny a asymetrického tržního vlivu (Brussels Effect) vytváří hlubší a strukturálnější omezení autonomie než ekonomická spolupráce v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Článek nevkládá do analýzy analogii s autoritářským politickým systémem, nýbrž s ekonomicko-institucionální architekturou. Výsledky ukazují, že současný právní rámec EU vytváří asymetrickou závislost, která se vyznačuje nadstátní právní závazností, regulační extraterritorialitou a omezenými možnostmi malých států prosadit alternativní politické preference.

Debata o státní suverenitě malých států v rámci Evropské unie se tradičně pohybuje mezi dvěma póly: politickou kritikou, která tvrdí, že EU „nahrazuje domácí rozhodování“, a obhajobou, podle níž mají malé státy v EU „nečekaně silný hlas“ a podílejí se na každém rozhodnutí. Cílem tohoto článku je nabídnout analytickou perspektivu, která překračuje toto dichotomické rámování. Prostřednictvím institucionální analýzy ukazujeme, že EU představuje formu post-národní právní suverenity (Walker 2003)[1], která má odlišnou povahu než dřívější ekonomické integrační projekty, zejména RVHP.

Studie kombinuje:

Primárním cílem není hodnotící soud, ale analýza mechanismů, které determinují míru autonomie členských států.

Zatímco federální systémy (např. USA) obsahují jasné rozdělení pravomocí, EU vykazuje formu tzv. incomplete contracts (Bickerton, Hodson & Puetter 2015)[2], v níž se rozsah pravomocí dynamicky rozšiřuje v reakci na krize. Tento „expanzivní mandát“ vede k tomu, že legislativa EU zasahuje do oblastí původně považovaných za jádro národní politiky.

Data z Rady EU ukazují, že v období 2009–2019 byly malé státy přehlasovány disproporčně častěji než státy velké (Hagemann, Høyland & Hobolt 2017)[3]. Vliv malých států je silný při jednomyslnosti, nikoliv však u kvalifikované většiny, jež se stala dominantním rozhodovacím režimem v klíčových oblastech (Green Deal, digitální regulace, migrační politika).

Tvorba legislativy neprobíhá při samotném hlasování, ale ve fázi agenda-setting, kde mají velké státy a Komise zásadní vliv (Nugent & Rhinard 2016)[4]. Empirické studie ukazují, že malé státy — včetně ČR — často vstupují do procesu až ve stadiu, kdy je návrh již prakticky politicky zafixován (Kassim et al. 2013)[5].

EU bývá popsána jako regulatory state (Majone 1994)[6], tedy entita, jejíž moc spočívá nikoliv v přímé politické dominanci, ale v produkci závazných technických regulací. Tento model moci se vyznačuje:

Anu Bradford ve své zásadní studii (2020)[7] ukazuje, že EU má největší regulační dopad na svět v dějinách, přičemž jej vykonává skrze exteritoriální závaznost tržních pravidel. Pro malé státy to znamená, že i hypotetickým vystoupením z EU se nevymaní z její regulační sféry. Tento efekt neměl žádný precedent v evropských integračních strukturách 20. století.

Evropský semestr, fiskální doporučení či klimatické závazky představují tzv. soft law, které však v praxi vede ke „tvrdým účinkům“ na rozpočtové nebo strukturálně-politické možnosti vlád (Borras & Radaelli 2011)[8].

Tato studie nepodporuje paralelu EU s autoritářským systémem SSSR. Zatímco RVHP fungovala v kontextu centralizované diktatury, EU funguje v rámci pluralitních demokracií. Nicméně:

Z hlediska právní autonomie tedy představuje EU hlubší zásah než RVHP, byť v rámci demokratického kontextu.

Energetické kvóty a plánování v RVHP byly koordinovány, nikoli právně závazné. Naproti tomu dnešní politika EU (např. ETS, emisní limity, průmyslové standardy) je vynutitelná právem EU a podléhá sankcím (Scott & Van Calster 2021)[9].

Zatímco ekonomická závislost v RVHP byla politická, dnešní závislost na EU je právní a tržní. To znamená, že odstoupení je ekonomicky nákladnější a politicky obtížnější (Vollaard 2014)[10].

Analýza ukazuje, že EU není autoritářský režim, ale představuje hlubokou institucionální strukturu, která kombinuje:

Z těchto důvodů lze tvrdit, že rozsah omezení suverenity je hlubší a strukturálnější než ekonomické závazky v RVHP — nikoli proto, že by šlo o politickou hegemonii, ale proto, že Evropská unie operuje prostřednictvím právních a tržních mechanismů, které mají výrazně vyšší míru vynutitelnosti a trvalosti.

Budoucí debata o evropské integraci v České republice by měla reflektovat právě tuto dimenzi: nikoli emotivní paralely, ale institucionální realitu přenesené právní suverenity.

[1] Walker, Neil. Late Sovereignty in the European Union. In: Walker, N. (ed.) Sovereignty in Transition. Hart Publishing, 2003.

[2] Bickerton, Christopher J., Hodson, Dermot & Puetter, Uwe. „The New Intergovernmentalism.“ Journal of Common Market Studies, 53(4), 2015.

[3] Hagemann, Sara; Høyland, Bjørn; Hobolt, Sara B. „Decision Making in the Council of the European Union.“ Political Science Research and Methods, 2017.

[4] Nugent, Neill; Rhinard, Mark. „Is the European Commission really in decline?“ Journal of Common Market Studies, 54(5), 2016.

[5] Kassim, Hussein et al. The European Commission of the Twenty-First Century. Oxford University Press, 2013.

[6] Majone, Giandomenico. „The Rise of the Regulatory State in Europe.“ West European Politics, 17(3), 1994.

[7] Bradford, Anu. The Brussels Effect: How the European Union Rules the World. Oxford University Press, 2020.

[8] Borras, Susana; Radaelli, Claudio M. „Open Method of Coordination.“ In: Wiener & Diez, European Integration Theory. Oxford University Press, 2011.

[9] Scott, Joanne; Van Calster, Geert. „Climate Law and EU Competence.“ Yearbook of European Law, 2021.

[10] Vollaard, Hans. „Explaining European Disintegration.“ Journal of Common Market Studies, 52(5), 2014.