Kačabův text není analýzou, ale manifestem dvojího metru

Existují komentáře, které čtenáře nutí přemýšlet. A pak existují texty, jejichž hlavním cílem je přesvědčit čtenáře, že politický protivník není jen špatný politik, ale téměř zosobněné zlo. Přesně do druhé kategorie spadá článek Matěje Kačaby. Namísto argumentů nabízí záplavu urážek, emocí a osobních soudů. Výsledkem není politická analýza, ale manifest člověka, který si spletl publicistiku s osobní vendetou.

Nejzajímavější pasáž článku není ani kritika Petra Macinky. Tou je věta, že Motoristé získali „pouze 6,77 % hlasů“, a proto je jejich vliv údajně téměř absurdní.

To je ovšem argument, který by při důsledném použití smetl polovinu české polistopadové politiky.

Jestli někdo v České republice dokázal desetiletí proměňovat několik málo procent hlasů v mimořádný vládní vliv, nebyli to Motoristé. Byla to KDU-ČSL.

Lidovci jsou fenoménem české politiky nikoli proto, že by vyhrávali volby. Fenoménem jsou proto, že byli téměř vždy u moci. Dokázali být součástí pravicových vlád, levicových vlád, úřednických vlád i nejrůznějších kompromisních koalic. A nezapomínejme ani na jejich působení v rámci Národní fronty za komunistického režimu, kdy jejich účast sloužila jako součást systému řízeného KSČ.

Pokud tedy autor považuje vliv strany se 6,77 % za cosi pohoršujícího, měl by začít právě u lidovců. Jenže tam jeho rozhořčení záhadně mizí.

Náhoda?

Těžko.

Ještě komičtější je mlčení o TOP 09.

Strana, která by dnes bez koaliční značky jen obtížně dokazovala svou skutečnou podporu mezi voliči, vystupuje často s rétorikou, jako by disponovala mandátem většiny národa.

Přitom realita je mnohem prozaičtější.

TOP 09 i KDU-ČSL jsou dnes marginální politické strany, jejichž skutečný vliv je výrazně větší než jejich samostatná volební síla. Není na tom nic nedemokratického – tak fungují koalice. Ale právě proto působí autorova výtka vůči Motoristům jako ukázkový příklad účelového metru.

Když malá strana zastává názory, které autor sdílí, je její vliv legitimní.

Když zastává názory opačné, stává se z několika procent téměř ohrožení demokracie.

Je až překvapivé, kolik prostoru autor věnuje urážkám.

Politický komentář se mění ve slovník expresivních označení. Čtenář se dozví, kdo je údajně tajtrlík, kdo škodí, kdo je arogantní, kdo je nebezpečný. Zato mnohem méně se dozví, proč jsou konkrétní politické kroky špatné.

Silná slova totiž argumenty nenahradí.

Ve chvíli, kdy autor začne nahrazovat fakta emocionálními nálepkami, přestává přesvědčovat a začíná agitovat.

Na celém článku je nejvýraznější právě selektivní přístup.

Malá strana ve vládě? Skandál.

Malé strany KDU-ČSL nebo TOP 09 s mimořádným vlivem na státní správu? Naprosté ticho.

Politický tlak ze strany protivníků? Pobouření.

Stejně tvrdá rétorika vlastních spojenců? Přijatelná součást demokracie.

Takto nevypadá nezávislá publicistika.

Takto vypadá fanouškovský komentář.

Demokracie není založena na tom, kdo se komu líbí.

Je založena na tom, že vládu vytváří většina poslanců. Někdy ji tvoří velké strany, jindy malé. To není žádná deformace systému. To je podstata parlamentní demokracie.

Kritizovat lze každého ministra, každého premiéra i každou vládu.

Ale pokud někdo tvrdí, že několik procent hlasů automaticky zpochybňuje legitimitu výkonu moci, pak by měl stejnou optikou posuzovat všechny. Tedy i KDU-ČSL, která byla po desetiletí symbolem politického pragmatismu, a TOP 09, jejíž význam dnes dalece převyšuje její samostatnou volební váhu.

Jinak nejde o princip.

Jde jen o politické preference převlečené za morální rozhořčení.

A právě proto se článek Matěje Kačaby nezařadí mezi nejlepší ukázky české politické publicistiky. Spíše bude připomínkou toho, jak snadno může komentář sklouznout od argumentace k ideologickému pamfletu.