Článek
Člověk by po přečtení článku paní Jelizavety Jelen nabyl dojmu, že celé Československo trávilo léto v přetíženém Trabantu, na dece o velikosti kapesníku, s tranzistorákem Tesla na plné pecky, řízkem mezi chleby a paštikou jako vrcholem gastronomie.
Jenže pak se ozvou lidé, kteří tu dobu skutečně zažili. A ti si dovolí nepříjemnou věc – vzpomínat jinak.
Neříkám, že popisované dovolené neexistovaly. Samozřejmě existovaly. Stejně jako dnes existují lidé, kteří tráví dovolenou v pětihvězdičkovém resortu na Maledivách, a jiní celý týden pod stanem u Sázavy. Jen je zvláštní vydávat jednu zkušenost za univerzální pravdu.
Já si totiž své dětství pamatuji poněkud odlišně.
Zima? Jeseníky. Ale žádná socialistická ruina.
Každou zimu jsme jezdili na podnikovou chatu v Jeseníkách.
Ne, nebyla to rozvrzaná bouda z prken, kde se topilo mokrým uhlím a záchod stál někde za smrkem.
Naopak.
Chatu vlastními silami zrekonstruovali zaměstnanci podniku při brigádách. Dnes by se tomu říkalo teambuilding s nulovým rozpočtem. Výsledek ale stál za to. Na tehdejší dobu moderní zařízení, útulné pokoje, společenská místnost, výborná kuchyně.
A hlavně spousta lidí, kteří tam jezdili opakovaně. Děti se znaly, rodiče se znali a vznikala přátelství na dlouhé roky.
Léto nebylo jen o koupání
Rodiče měli jednu zvláštní úchylku.
Tvrdili, že když už jedeme na dovolenou, měli bychom se také něco dozvědět.
Takže kromě koupání následovaly hrady, zámky, muzea, historická centra, technické památky a všechno možné.
Jako dítě jsem to samozřejmě nesnášel.
Dnes jsem za to rád.
Protože místo vzpomínky na deset stejných pláží si pamatuji desítky míst, která bych jinak nikdy neviděl.
A kde jsou ty paštiky?
Pořád čekám, kdy se mi vybaví ony legendární řízky mezi chleby.
Marně.
Stejně tak paštiky.
Ani vajíčka natvrdo zabalená v novinách.
Naše dovolené totiž probíhaly v hotelech.
Ano, byly to hotely.
Se snídaněmi.
S obědy.
S večeřemi.
Pravda, nebyly to dnešní bufety, kde si člověk naloží tolik jídla, že by tím nakrmil menší vesnici.
Jídlo bylo normálně servírované.
Představte si tu hrůzu.
Člověk si sedl ke stolu a číšník mu donesl oběd.
Dnes by to někteří influenceři označili za nepřijatelné omezování svobody výběru.
Hotel Myslivna a Zemplínská Šírava
Dodnes si vybavuji hotel Myslivna v Nedvědici.
Nevím proč právě ten.
Možná proto, že jako dítě člověku některá místa zůstanou v hlavě navždy.
Stejně jako tehdy velmi moderní bungalovy na Zemplínské Šíravě v Kamenci.
Na svou dobu to bylo něco, co nám připadalo skoro světové.
A svět jsme nakonec opravdu viděli.
NDR nebyla jen tranzitní země
Naší věrnou Škodovkou jsme procestovali Německou demokratickou republiku snad křížem krážem.
Alt Töplitz u řeky Havoly.
Berlín.
Drážďany.
Lipsko.
Karl-Marx-Stadt.
Rostock.
Dodnes si pamatuji dlouhé cesty autem, nekonečné písničky z kazet a otázku, kterou zná každé dítě na světě:
„Už tam budem?“
Táta tradičně odpověděl:
„Za chvíli.“
Ta chvíle podle dnešních výpočtů trvala přibližně tři a půl hodiny.
Největší šok? Ředitel seděl vedle uklízečky.
Na podnikových rekreacích jsem zažil něco, co by dnes některým sociologům způsobilo krátkodobý kolaps.
Vedle sebe seděl ředitel závodu.
Mistr.
Skladnice.
Uklízečka.
Technolog.
Účetní.
Nikdo neřešil, kdo má jakou funkci.
Přes den spolu chodili na výlety.
Večer seděli u piva.
Děti si hrály společně.
Nikdo neřešil, kdo má služební auto a kdo služební vizitku na LinkedInu.
Ne, svět nebyl ideální.
Ale lidé k sobě měli často blíž než dnes.
Operace Záclona
Největší rodinnou legendou ovšem zůstává návrat z NDR.
Máma totiž objevila nádherné záclony.
Tak nádherné, že bylo naprosto jasné, že musí domů.
A protože tehdejší celníci bývali zvědavější než dnešní finanční poradci, proběhla tajná operace.
Záclony byly ukryty tak důmyslně, že by je nenašel ani dnešní archeolog.
Máma pak absolvovala celou celní kontrolu ve stavu, který by dnešní psychologové popsali jako „totální panika“.
Když jsme konečně projeli celnicí, všichni si oddechli.
Jenže máma v tom stresu zapomněla zavřít dveře spolujezdce.
Táta se rozjel.
První zatáčka.
A najednou se dveře otevřely dokořán.
Máma visela jednou rukou za madlo, druhou objímala opěrku sedadla a výrazem připomínala horolezce zdolávajícího severní stěnu Eigeru.
Táta klidně prohlásil:
„Tak vidíš. Kvůli těm záclonám málem zůstaneš v Německu.“
Naštěstí nezůstala.
Ani ona.
Ani záclony.
A sloužily doma ještě tolik let, že by si zasloužily vlastní občanský průkaz.
A ještě jedna drobnost…
Když dnes čtu, že socialistická dovolená byla jen paštika, řízek a tranzistorák, připadá mi to podobné, jako kdyby někdo za padesát let napsal:
„Dovolená v roce 2026? Především fronta na letišti, čtyřhodinové zpoždění letu, boj o lehátka u bazénu v šest ráno, děti řvoucí u animačního programu a Češi, kteří si do all inclusive schovávají banány na pokoj.“
Takové dovolené samozřejmě existují.
Ale stejně jako tehdy nepopisují všechny.
Historie bývá vždycky pestřejší než články, které potřebují především hodně kliknutí.
