Článek
Komentář Michala Strycha s titulkem „Vypadá jak z filmu Mimoni: Rajchl šikanoval Jakoba. Musela zasáhnout moderátorka“ působí na první pohled jednoznačně. Čtenář má získat dojem, že Jindřich Rajchl veřejně zesměšnil vzhled Jana Jakoba, dopustil se body shamingu a svým chováním překročil všechny meze politické kultury.
Při podrobnějším čtení se však ukazuje, že celý článek stojí na jediném předpokladu, který autor nikterak nedokládá – totiž že přirovnání k Mimoňům muselo být útokem na fyzický vzhled. Právě tento předpoklad je přitom velmi sporný.
Mimoni nejsou definováni svým vzhledem
Filmoví Mimoni patří mezi nejznámější animované postavy současnosti. Přesto si je lidé nevybavují především kvůli jejich žluté barvě nebo kulatému tělu. Jejich charakteristickým rysem je něco úplně jiného.
Jsou to bytosti, které neustále hledají nejsilnější autoritu, jíž by mohly sloužit. Jednají impulzivně, často chaoticky, bez hlubší úvahy a s bezmeznou oddaností svému vůdci. Jejich komičnost stojí právě na této slepé poslušnosti a neschopnosti samostatně vyhodnocovat situace.
Není náhodou, že anglické slovo minion, z něhož český název Mimoni vznikl, znamená přisluhovač, poskok nebo oddaný služebník.
Pokud tedy někdo řekne o politikovi, že mu připomíná Mimoně, nabízí se zcela přirozená interpretace, že komentuje jeho politické vystupování, míru samostatnosti nebo způsob, jakým působí ve vztahu ke své straně či politickému vedení. Takové přirovnání odpovídá samotné podstatě filmových postav mnohem více než tvrzení, že jde automaticky o útok na vzhled.
Autor zaměňuje svůj výklad za objektivní skutečnost
Michal Strych ve svém komentáři několikrát bez zaváhání označuje Rajchlův výrok za body shaming. Jenže nikde nepředkládá jediný důkaz, že právě fyzický vzhled byl významem daného výroku.
To není drobná nepřesnost. Je to základní kámen celé argumentace.
Článek nepřipouští jinou interpretaci, přestože existuje zcela logické vysvětlení vycházející přímo z významu samotných filmových postav. Autor tak nepolemizuje s tím, co bylo skutečně řečeno, ale s významem, který výroku sám přisoudil.
Takový postup je legitimní jako názor. Není však poctivé vydávat jej za jedinou možnou interpretaci.
Dvojí metr při posuzování metafor
Zajímavé je, že tentýž autor používá zcela jiný metr při hodnocení výroku Jana Jakoba o „hnědém Turkovi“.
Tam bez váhání vysvětluje, že nejde o útok na vzhled ani na barvu pokožky, nýbrž o politickou metaforu odkazující na historické souvislosti.
Proč stejnou možnost odmítá připustit u přirovnání k Mimoňům?
Jestliže lze jednomu výroku přiznat symbolický význam, měl by stejný princip platit i pro druhý. Jinak nejde o konzistentní argumentaci, ale o účelové posuzování podle toho, kdo je autorem výroku.
Politická satira není novým jevem
Politika nikdy nebyla sterilním prostředím. Odjakživa v ní existují přezdívky, ironie, nadsázka i ostré metafory.
Politici jsou přirovnáváni ke zvířatům, literárním postavám, filmovým hrdinům nebo historickým osobnostem. Smyslem těchto přirovnání zpravidla není popis jejich fyzické podoby, ale zdůraznění určité vlastnosti nebo způsobu jejich politického jednání.
Přirovnání k Mimoňům do této tradice bez problémů zapadá.
Lze je považovat za nevkusné. Lze je označit za příliš ostré. To je věcí názoru.
Automaticky z něj však nelze udělat body shaming.
Morální soud postavený na domněnce
Na své interpretaci pak autor staví mimořádně závažný závěr – že by měl Jindřich Rajchl odejít z Podvýboru pro ochranu lidských práv.
Takový požadavek by měl být podložen jasnými fakty, nikoliv domněnkou o významu jediné věty pronesené v televizní debatě.
Veřejná diskuse potřebuje přesnost. Potřebuje rozlišovat mezi tím, co politik skutečně řekl, a tím, co si do jeho slov dosazuje komentátor.
Veřejná debata si zaslouží více poctivosti
Lze nesouhlasit s Jindřichem Rajchlem. Lze kritizovat jeho styl vystupování nebo způsob politické komunikace.
Stejně tak by však měla platit zásada, že kritika má vycházet z toho, co bylo skutečně řečeno, nikoli z významů, které výroku dodatečně přisoudí jeho odpůrci.
Pokud autor bez důkazů označí metaforu za útok na vzhled a následně na tomto závěru vystaví rozsáhlé morální odsouzení, neposouvá veřejnou debatu kupředu. Naopak ji zatěžuje interpretacemi, které nejsou jediným možným výkladem.
Závěr
Komentář Michala Strycha nepřesvědčuje tím, že by jednoznačně prokázal body shaming. Přesvědčuje pouze o tom, že se rozhodl Rajchlův výrok vyložit tím nejhorším možným způsobem.
Přitom samotná podstata filmových Mimoňů ukazuje jiný výklad. Nejde primárně o jejich vzhled, ale o jejich charakter – slepou oddanost autoritám, nekritické následování vůdce a komické jednání, které vyplývá z nedostatku samostatného úsudku.
Právě proto je přinejmenším stejně rozumné chápat Rajchlovo přirovnání jako politickou metaforu vztahující se k veřejnému vystupování Jana Jakoba, nikoli jako komentář jeho fyzické podoby.
Ve svobodné společnosti mají být podobné výroky předmětem polemiky. Neměly by se však bez dostatečných důkazů překvalifikovávat na morální delikty jen proto, že to lépe zapadá do předem vytvořeného příběhu.
