Článek
Když jsem dočetl článek Yeseničáka o „zfanatizovaných vlastencích“, kteří údajně kvůli nenávisti k Ukrajině útočí na české historické symboly, napadla mě jediná věc: jak neuvěřitelně snadné musí být komentování světa z pohodlné mediální bubliny.
Stačí najít pár kuriózních případů, přidat obligátního Okamuru, několikrát použít slova jako „fanatici“, „Pavlovovi psi“ a „nenávist“ a je hotovo. Diagnóza společnosti byla stanovena. Lidé jsou hloupí, zmanipulovaní a za všechno může populismus.
Jenže co když je skutečnost mnohem méně pohodlná?
Co když lidé nereagují na Ukrajinu proto, že je někdo zhypnotizoval, ale proto, že jim byla čtyři roky servírována prakticky na každém kroku?
Když máte kladivo, všechno vypadá jako hřebík
Poslední roky české politiky se nesly v duchu jediné mantry: Ukrajina.
Otevřeli jste televizi? Ukrajina.
Zapnuli rozhlas? Ukrajina.
Podívali se na sociální sítě ministerstev? Ukrajina.
Projev premiéra? Ukrajina.
Zahraniční politika? Prakticky výhradně Ukrajina.
Člověk měl občas pocit, že česká vláda spravuje oblastní úřad v Kyjevě a Česká republika je vedlejší projekt provozovaný po pracovní době.
Samozřejmě, válka na Ukrajině je zásadní událost. Nikdo soudný to nezpochybňuje. Jenže existuje hranice, za kterou se z legitimní podpory stává politická posedlost.
A právě tuto hranici předchozí vláda dávno překročila.
Ano, i dobré věci se dají přehnat
To je možná něco, co si část komentátorů odmítá připustit.
Lidé nezačali být alergičtí na modrožluté barvy proto, že by se jednoho rána probudili jako extremisté.
Začali je vnímat proto, že jim byly několik let doslova všudypřítomně připomínány.
Když společnost vystavíte nepřetržité kampani jakéhokoliv typu, začne být část veřejnosti dříve či později unavená.
To není důkaz nenávisti.
To je normální lidská reakce.
Jenže místo snahy pochopit příčiny se objevují komentátoři typu Yeseničáka, kteří každého kritika okamžitě zařadí do kolonky „zfanatizovaný vlastenec“.
Jak pohodlné.
A jak intelektuálně líné.
Největší problém? Arogance
Na celém článku není nejzajímavější příběh o Questenbercích.
Nejzajímavější je tón.
Ten známý tón části českých médií, podle kterého jsou občané v zásadě nesvéprávné bytosti. Pokud nesouhlasí s preferovaným názorem redakce, musí být zmanipulovaní. Pokud kritizují vládu, podlehli propagandě. Pokud jim vadí jednostrannost veřejné debaty, stali se obětí populistů.
Nikdy není možné, že by prostě měli vlastní názor.
Nikdy není možné, že by si všimli něčeho, co mediální elity přehlížejí.
Nikdy není možné, že by měli oprávněný pocit, že se potřeby českých občanů dostaly na vedlejší kolej.
Ne. Vždy za tím musí být nějaký temný manipulátor.
To je mimochodem přesně ten přístup, který pomohl populistům vyrůst.
Ne jejich kritici.
Jejich odpůrci.
Účet za politiku symbolů
Pokud dnes někdo automaticky spojuje modrou a žlutou s Ukrajinou, není to především vizitka opozice.
Je to vizitka těch, kteří z Ukrajiny udělali dominantní symbol celé jedné politické éry.
Kdo roky stavěl svou identitu na ukrajinských vlajkách, ukrajinských gestech a ukrajinských symbolech, nemůže být překvapen, že si je lidé s Ukrajinou začnou spojovat automaticky.
To není selhání veřejnosti.
To je logický důsledek.
A místo nekonečného moralizování by si možná měli někteří komentátoři položit nepříjemnou otázku:
Opravdu za všechno může populismus?
Nebo sklízíme důsledky let, během nichž česká politika i část médií přesvědčovaly občany, že existuje jediné správné téma, jediný správný postoj a jediný správný způsob, jak o něm mluvit?
Pokud platí druhá možnost, pak nejsou případy z Bečova ani z Písku důkazem fanatismu.
Jsou důkazem přesycení.
A také připomínkou, že žádná politická agenda, byť vedená dobrými úmysly, nemůže donekonečna vytlačovat všechno ostatní, aniž by nakonec narazila na odpor.
