Chce Fico Česku vnutit ideu mostu mezi Východem a Západem jako Slovensku?

„Na zdvižený prst z pražské kavárny není na Slovensku téměř nikdo zvědavý,“ prohlásil Karel Havlíček z ANO, které paralelou 90. let můžeme nyní vnímat jako opoziční hlas proti přerušování (tehdy rozpadu federace) vztahů se Slovenskem, tedy slovenskou vládou.

V té větě je řečena pravda, kterou si v Česku neuvědomujeme. Praha je v očích běžných občanů Slovenska už od vzniku Československa vnímána jako elitářský klub, který občas přijede na Slovensko na výlet. Ale vůbec mu nerozumí a porozumět nechce.

A svým způsobem je i v očích opozičních voličů tím elitářem český premiér Petr Fiala a koalice Spolu, neboli ODS a KDU-ČSL s TOP 09. Kdybychom to paralelou spojili s roky 1990 až 1992, tak to kopíruje tehdejší ODS , KDU-ČSL a ODA. Paralelu najdeme i mezi tehdejší ODA a dnešní TOP 09. Karel Havlíček a potažmo Andrej Babiš jsou Milošem Zemanem v 90. letech.

Robert Fico je Vladimírem Mečiarem a Jánem Čarnogurským na začátku 90. let minulého století. A Petr Fiala je Václavem Klausem z 90. let.

Pro pochopení současného stavu vztahů mezi vládou Petra Fialy a vládou Roberta Fica se vraťme do roku 1990.

Prezidentem byl Václav Havel a stát měl federativní uspořádání. Jmenoval se Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR). A to od 23. 4. 1990 až do 31. 12. 1992.

Vše bylo výsledkem tzv. „pomlčkové války“, kdy bylo nutné změnit název z Československé socialistické republiky (ČSSR), avšak kvůli slovenské straně nebylo možné vypustit jen slovo „socialistická“ a bylo nutné více zvýraznit existenci Slovenska. Navíc i oficiální název schválený ústavním zákonem federálního shromáždění byl v obou jazycích (v češtině i slovenštině) pravopisně nesprávný.

Demokratizující politický proces v Československu zvýraznil rozpory v obou částech federace. Přestože po reformě kvůli bouřlivému roku 1968 se Československo stalo federativní republikou, v názvu ani prakticky se to až do roku 1990 nerealizovalo. Obě republiky měly své vlády i národní rady, ale centralistický socialistický stát existoval stále.

To se začalo měnit na sklonku zániku Československa. Obě politické reprezentace v obou republikách měly totiž jiné představy o dalším vývoji země.

Už v roce 1990 se objevila na stole otázka vztahu Čechů a Slováků ve společném státě. Česká společnost byla zaskočena přístupem slovenské společnosti, která se emancipovala natolik, že v Praze na to nebyli připraveni.

Ovšem byly dva přístupy: společenský a politický. V prvním případě slovenská veřejnost usilovala o rovnoprávné postavení, v tom druhém ale šlo o radikalizaci a o hru podle svých pravidel. Slovenští politici toužili mít své politické hřiště a svá pravidla hry. Federace je najednou svazovala.

Přestože každá z republik měla svou vládu i premiéry a poslance, Československo zastupovala federální vláda. A i když byla složena jak z českých, tak i slovenských ministrů, zejména na Slovensku ji začali torpédovat tamní politici.

A jak byla slovenská pozice radikálnější, tak česká byla agresivnější. Češi měli pocit, že Slováci nemají vděk za uplynulá desetiletí, kdy docházelo k ekonomickým transferům z České republiky do Slovenské republiky. Naopak Slováci měli pocit, že jsou podřízeni a že bez Čechů by se naopak měli ještě lépe.

Václav Havel v únoru 1991 připouštěl, že rozpad Československa skutečně může konat. Ale nevěřil tomu. „Prožíváme velmi těžké období, kdy dva národy spojené – přes svou rozdílnou historii a rozdílné podmínky vývoje – v jednom státě hledají základ a formu společného soužití,“ řekl pro tištěný Respekt v roce 1991 československý prezident.

Prezidentem zůstal do července 1992, kdy červnové volby toho roku ukázaly, že Československo míří k rozdělení.

Ve společnosti panovala – a trvá to prakticky dodnes – atmosféra hledání viníka rozpadu federace. Jisté je, že Slováci Václava Havla za prezidenta nechtěli. Vždyť v prosinci 1989 byl druhým kandidátem Alexander Dubček. Václav Havel byl kandidátem Občanského fóra (OF), které v Česku hrálo významnou roli v polistopadové politice.

„Pocit, že jsem pohřbil Masarykovu republiku, rozhodně nemám. Já dělal naopak vše, co jsem uměl, aby vydržela. Možná jsem to mohl dělat lépe,“ komentoval to později pro Respekt. A věřil, že pokud vzniknou dvě demokratické republiky, nemusí být rozpad fatální.

Po prvotním šoku převládla i v České republice atmosféra smiřování s rozpadem Československa a po volbách z června 1992, kdy zvítězila Občanská demokratická strana (ODS) Václava Klause a na Slovensku Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) Vladimíra Mečiara, bylo už zřejmé, že v následujících měsících se bude rozhodovat, jak federaci „rozpustit“.

Volbami v roce 1992 definitivně skončila éra hnutí typu českého Občanského fóra a slovenské Veřejnosti proti násilí (VPN), když ODS se odtrhla (vznik duben 1991) od OF a HZDS (vznik duben 1991) od VPN. Vznikla stranická politika.

V roce 1991 a 1992 země žila především politickými kauzami, avšak veřejnost už požadovala nějakou ekonomickou transformaci, resp. aby se už konečně měla lépe. Bylo nutné naplnit představy revoluce v Listopadu 89, přestože prakticky nikdo nevěděl, co si pod tím představit.

Původně šlo o svobodu vyjadřování, o konec represí komunistického režimu. Zároveň v Československu stále byla přítomna vojska Varšavské smlouvy (odchod červen 1991), resp. už jen Sovětského svazu, který se samotný zmítal v problémech (zánik SSSR v prosinci 1991).

Do čela OF a potažmo do federální vlády se prosadil Václav Klaus. Lídr Občanského fóra Václav Havel už byl prezidentem a do „hradního křídla“ se přesunula podstatná část spolupracovníků Havla i část tzv. chartistů.

Federálním předsedou vlády do voleb roku 1992 byl Slovák Marian Čalfa. Václav Klaus federálním ministrem financí. Naopak v české vládě byl premiérem Petr Pithart a ve slovenské nejprve Vladimír Mečiar (do roku 1991) a poté Ján Čarnogurský do roku 1992.

Jak Klaus, tak Mečiar už odmítali jít po červnových volbách 1992 do federální vlády a každý se stal předsedou vlády své země, tedy České republiky a Slovenské republiky. Federálním premiérem byl jmenován Jan Stráský z ODS a úkolem federální vlády bylo v podstatě jen Československo uřídit do zániku.

Hlavní otěže politické moci měli Klaus a Mečiar. Československo od července 1992 bylo už bez prezidenta. Václav Havel abdikoval na základě vývoje po volbách.

Václav Klaus jako federální ministr financí začal připravovat ekonomickou reformu. A právě i na ní ztroskotal další osud Československa. Klaus prosazoval transformaci postavenou na privatizaci státního majetku a plné deregulaci trhu. Pro veřejnost to byl šok. Mluvilo se o „utahování opasků“ či „o léčbě šokem a Klausem“.

Do toho se rozpadl trh RVHP (zánik červen 1991), neboli ekonomický blok východní Evropy navázaný na Sovětský svaz. Vznikl jako reakce na západní EHS, z kterého později vznikla Evropská unie.

Česká média už před volbami 1992 začala připravovat veřejnost na rozpad Československa a mnohá z nich navázaná na tehdejší ideový proud ODS a pravice obecně už počítala se zánikem federace. Což se projevovalo zejména v názorové části médií a rezonovalo to i v tehdejší Československé televizi i v Československém rozhlasu. V té době ještě moc soukromých médií nebylo (ani rádia, ani televize).

Novináři rozpad Československa přirovnávali k historickým událostem (což určitě bylo) a hledali paralely v české historii. Nebylo tak divu, že někteří autoři si vypomáhali Mnichovem či Bílou horou. A jedním dechem orodovali, aby oba národy v samostatných státech k sobě co nejrychleji našly cestu.

Přestože nebylo bezprostřední nebezpečí, že by na území Československa vypukla občanská válka, západní Evropa s ohledem na události na území bývalého Sovětského svazu i bývalé Jugoslávie byla obezřetná. Válku ve středu Evropy blízko Německa a Rakouska si nikdo nepřál.

Jak v jednom z posledních rozhovorů po letech poslední federální premiér Jan Stráský přiznal, zejména Velká Británie se obávala válečného konfliktu.

„Anglický premiér si mě pozval, abych mu řekl, jestli už bude válka. Evropa z nás byla po zkušenosti z Jugoslávie zděšená a nevěřila, že to dokážeme bez boje. Byl to spíš boj o to, aby boj nebyl,“ řekl v roce 2018 v rozhovoru pro e15.cz Jan Stráský.

Jan Stráský v podstatě řekl, co si o rozdělení myslela Velká Británie a v roce 2012 to v rozhovoru pro TASR ze svého pohledu řekl i Vladimír Mečiar, který prozradil, že německá vláda spolkového kancléře Helmuta Kohla nechtěla uznat samostatné Slovensko. Rozpad Československa si nepřálo ani Polsko.

Animozita mezi ním a Kohlem už byla v roce 1992, tedy v době rozdělování Československa. Mečiar uvedl, že mu Kohl mezi čtyřma očima řekl, že Německo samostatné Slovensko neuzná. Jedním z argumentů Kohla prý bylo, že Německo se znovusjednotilo a že rozdělení Československa neuzná.

Německý kancléř Helmut Kohl (byl kancléřem do roku 1998) měl své představy o rozšíření Evropské unie směrem na Východ, a to o země Polsko, Maďarsko a Česko (Československo). Když se Slovensko osamostatnilo, Helmut Kohl v roce 1994 Slovensko nezmínil mezi možné adepty vstupu do EU.

„Odkaz Ludovíta Štúra a obraz Ruska, od kterého se očekává zázrak, podvědomě stále ovlivňuje uvažování mnohých lidí na Slovensku. Stačí si přečíst to, co se děti učí o štúrovcích,“ řekl v rozhovoru pro Slovenské literární centrum analytik Alexander Duleba.

„Rusofilství Slováků má víc historických důvodů. Tím prvním je jednoznačně odkaz Štúra v jeho knize Slovanstvo a svět budoucnosti, že garantem národní svobody Slováků je Rusko. Tvrdil, že čím víc Ruska ve střední Evropě, tím lépe pro Slováky. Doporučoval, aby Slováci přešli na ruštinu a pravoslaví. Byl to jeho testament v roce 1853, když se nenaplnil politický program vytvořené autonomie v rámci monarchie, s kterým přišli štúrovci. Zajímavostí je, že to napsal německy,“ vysvětlil Alexander Duleba.

„Říkám tomu: my jsme si vymysleli Rusko, vlastně, slovenské Rusko, které nikdy reálně neexistovalo, ale my jsme tomu obrazu uvěřili. Je to naše slovenská diagnóza. Politici jako Mečiar a Fico očekávali, že s Ruskem budeme mít velké plány, které Slovensko spasí. Ještě Matovič chtěl spasit Slovensko vakcínami Sputnik. Tehdy řekl: stal se zázrak. Když Slováci vytvořenému obrazu Ruska uvěřili, čekají od Ruska zázrak, který Slovensko spasí. Je to součást identity, která funguje v povědomí slovenské společnosti. Nazval bych to slovenský panslavismus,“ dále uvedl Alexander Duleba.

Instalace Gustáva Husáka na prezidenta Československa po srpnu 1968 byl podle Alexandra Duleby strategický krok Moskvy.

„Československo byl unitární stát, federací se stalo v roce 1969. Sověti dosadili Husáka (od roku 1975) a Československu vládli slovenští komunisté. Rusové využili slovenský nacionalismus, aby rozdělili Československo a hráli slovenskou kartu.“

Edvard Beneš byl „žákem“ T.G. Masaryka, který koncipoval Československo tak, aby nebylo obklopeno jen Německem, Rakouskem, Polskem a Maďarskem (z tehdejšího pohledu „nepřátelsky“ naladěné státy vůči ČSR). Cílem Masaryka prostřednictvím Podkarpatské Rusi bylo mít společnou hranici s Rumunskem.

Se Stalinem podepsal už v roce 1943 Smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR s SSSR. Tato smlouva se stala předmětem silné kritiky, zda neposouvá ČSR příliš do sovětské sféry vlivu. Smlouva byla výrazem nové zahraničněpolitické orientace československé zahraniční vlády na SSSR.

Když Helmut Kohl „blokoval“ přijetí Slovenska do Evropské unie, Vladimír Mečiar se obrátil k Moskvě. Pro Bratislavu to bylo velké ponížení. Vladimír Mečiar, jak uvádí německý časopis Der Spiegel v roce 1996, tento akt ostře kritizoval a byl označen za „syndrom uzurpace“ a výsledek „silných hospodářských zájmů Západu v zemi“. Následně Mečiar pošilhával po Rusku.

Obdobně nyní mluví Robert Fico, jehož členové vlády obnovují vazby s Moskvou, zatímco Slovensko je ukotveno v EU a v NATO. Hraje roli „nezávislého“, který se bude setkávat s kým chce. Jak na Západě, tak na Východě.

Opět hledejme paralelu v minulosti, konkrétně s rokem 1948.

Po roce 1948 idea „mostu mezi Východem a Západem“, jakési balancování a vyvažování mezi dvěma bloky, vzalo v Československu za své. To samé platí i o možnosti vzniku autonomie pro Slovensko v rámci Československa. Naopak to se stalo prostřednictvím Prahy přímo propojené s Moskvou snadno centralisticky řízené na pokyny Kremlu.

„Právě tady skončila koncepce, která fungovala na konci války a chvíli po ní. Řada našich představitelů se snažila přisoudit Československu roli mostu mezi Východem a Západem. Bojím se, aby se toto myšlení nevrátilo. Malému státu tato role nesvědčí. Zvlášť pokud se nachází mezi silnými, a ne vždy si rozumějícími velmocemi, jako je to v případě střední Evropy. Rusko na jedné straně a Německo na druhé,“ uvedl v roce 2020 v pořadu Jak to vidí… Českého rozhlasu spisovatel a historik Pavel Kosatík.

Vláda Petra Fialy se rozhodla měnit zahraniční směřování Česka. Idea mostu mezi Východem a Západem nemá být jakousi doktrínou pro Prahu. Na té stavěl bývalý prezident Miloš Zeman podporující vztahy Prahy s Moskvou i Pekingem. Bývalý premiér Andrej Babiš zase prostřednictvím Viktora Orbána utužoval vztahy s Budapeští a Visegrádskou čtyřkou.

Petr Fiala tyto vztahy vnímá jako dědictví, které chce ukončit. Nyní se rozhodl zpřetrhávat vazby i s Bratislavou, neboť premiérem se stal Robert Fico. Opoziční ANO to komentuje slovy: „Česko-slovenské vztahy narušil Matovič, Fiala je teď ničí úplně. Tohle je mezinárodní politika, ne dětské hřiště. Tam možná platí, že chová-li se někdo špatně, přestanete se s ním bavit. Vláda se ale nemá chovat jako malé dítě,“ uvedl Andrej Babiš.

Vláda Petra Fialy rýsuje nové spojenectví s Paříží. Francouzský prezident Emmanuel Macron začíná realizovat to, co měl přichystáno s Andrejem Babišem, který měl být pro něj partner v Praze. Tuto roli přebírá prezident Petr Pavel a Petr Fiala i celá ODS.

Spojníkem je především jádro a jaderná energie. Jenže Macronovi jde o mnohem širší hru, ve které Praha hraje ústřední roli. Rozehrává hru, kterou chce posílit vliv Francie v Evropě a nebýt ve stínu Německa. Zároveň střední Evropa byla pro Francii nezajímavá a tento region přenechávala Berlínu. Nyní Paříž se hlásí o slovo a chce být ve střední Evropě více vidět.

Praha má tomuto plánu pomoci. A Fiala se už nebrání. I za cenu, že nadstandardní vztahy se Slovenskem míří do nejhlubší krize z let 1990-1992…