Rozčarování z Pavla. Prezidentský úřad Masaryk postavil na étosu monarchie

Z pohledu 3 359 151 hlasů v přímé volbě se to jeví jako silný mandát. Petr Pavel získal více než ve dvou předchozích volbách (2013, 2018) předchůdce Miloš Zeman. Ten naplno využil toho, že byl zvolen občany a nikoliv jen poslanci a senátory. A po celou dobu dvou volebních období se pokoušel z prezidentského úřadu vytvořit třetí mocenské centrum, po vládě a parlamentu.

Miloš Zeman se snažil parlamentní systém, který vznikl novou českou ústavou přijatou 16. prosince 1992, posouvat k poloprezidentskému systému. V něm je prezident důležitým politickým hráčem, a nikoliv jen „automatem na podpisy“ či „kladečem věnců“.

Petr Pavel to chtěl změnit, neboť to chtěli jeho voliči a podporující politické strany od koalice Spolu po Piráty a Starosty. Společně se obávali, že pokud by zvítězil Andrej Babiš, choval by se podobně jako Miloš Zeman.

Avšak po roce ve funkci Petr Pavel spíše zklamal i část svých voličů, kteří v jeho osobě viděli druhého Václava Havla či T. G. Masaryka, neboť není ani náznakem ani Havel, ani Masaryk.

Pomineme-li aspekt politického marketingu současné doby, to, jak vnímáme roli českého prezidenta, máme obsaženo v mýtu, narativu, symbolice, která byla vytvořena v 90. letech 20. století, ve kterých prezident byl vnímán jako hlavní politická figura s vlastní vizí. Tu prosazuje tvrdými politickými střety v parlamentu či projevy, ale také v zahraniční a domácí politice.

Tento mýtus z 90. let 20. století navazoval na období vzniku Československa, což bylo „dítě“ T. G. Masaryka. Ten původně nastavoval úřad prezidenta v samostatné republice podle americké tradice.

Traduje se, že když Masaryk v prosinci 1918 překročil poprvé hranice samostatného Československa, ještě ve vlaku mu zástupci pražské vlády předložili návrh nové ústavy. Podíval se na prezidentské pravomoce a pravil: „Tož to ne!“ Český prezident má od počátku vlastně jen omezené pravomoce, ale velký neformální vliv. A jak se ukazuje i v dobách přímé volby, také sama společnost spíše hledí hlavně na to, co všechno prezident mimo své ústavní pravomoce pro ni zařídí, dosáhne, dojedná.

Když 21. prosince 1918 přijel do Prahy, na hlavním nádraží byl vítán už jako 1. prezident Československa. Formálně byl zvolen už 14. listopadu 1918, kdy předtím od 14. října 1918 vykonával funkci prozatimního předsedy vlády Republiky Československé.

„Byla to hlavní postava zahraničního odboje, kterému Československo vděčilo za svůj vznik, takže o jeho zvolení nebylo pochyb,“ popsala historička Jana Čechurová z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

„Volba proběhla aklamací, všichni mu provolávali slávu a hlasy se vůbec nepočítaly.“

Václav Havel byl zvolen prezidentem Československé socialistické republiky (ČSSR) 29. prosince 1989 a jako poslední prezident Československa abdikoval 20. července 1992.

Zatímco Masaryk byl tím, kdo se zasloužil o vznik Československa, Havel byl tím, kdo chtěl Československo začlenit „zpátky do Evropy“. Jinými slovy začlenit vznikající demokratické Československo do severoatlantických struktur a Evropské unie.

Pokud se podíváme na prezidentskou funkci z pohledu meziválečného i komunistického Československa, svým způsobem šlo o kult osobnosti. Přestože za T. G. Masaryka bylo funkční období sedmileté s možným druhým opakováním (maximálně 14 let), tak Masaryk nakonec vládl 17 let. Už tedy za první republiky ve prospěch Masaryka došlo k „porušení“ toho, co si nový československý stát dal do ústavy. Jak k tomu došlo?

Masaryk vládl nejprve v letech 1918 - 1920 v rámci Prozatímní ústavy. Dále ve dvou sedmiletých obdobích 1920 - 1927, 1927 - 1934. A ve čtvrtém období v roce 1934, kdy už byl nemocný a abdikoval 14. prosince 1935.

Přestože už za první republiky platilo, že kandidovat na prezidentský úřad je možné pouze dvakrát po sobě, Masaryk měl podle slov historičky Jany Čechurové výjimku.

Osobu T. G. Masaryka širší veřejnost vnímá (díky vytvořenému mýtu v 90. letech) zejména s první republikou, přestože Masaryk byl politikem už v éře Rakouska-Uherska, byl poslancem tři funkční období v Říšské radě Předlitavska (v letech 1891 - 1893 a 1907 - 1917). Byl aktivní v publikační činnosti, zvláště pokud jde o filozofickou realizaci jeho díla knižně, literární časopiseckou činnost.

Masaryk byl označen za „Prezidenta Osvoboditele“ (oficiální titul zákonem č. 232/1935 Sb. z. a n., z 21. prosince 1935). Ještě za jeho života a prezidentování, k jeho osmdesátým narozeninám 7. března 1930, se národní shromáždění usneslo na zákoně „Masaryk se zasloužil o stát“ (Lex Masaryk).

Po abdikaci T. G. Masaryka v roce 1935 poprvé vyvstala vážná otázka, kdo by prezidentem mohl být po 17 letech existence Československa. A to v době, kde v sousedním Německu už byla vláda nacionálního socialismu. Po obtížných jednáních byl 18. prosince 1935 zvolen Edvard Beneš, který abdikoval 5. října 1938 a odletěl do Londýna, kde působil v exilu. Následně byl ustanoven Emil Hácha, který byl protektorátním prezidentem do dubna 1945. Po válce se prezidentem znovu stal Edvard Beneš, zvolen byl 19. června 1946.

Po Únoru 1948 komunisté v Československu vytvářeli nový kult osobnosti spjatý s Klementem Gottwaldem. Ten byl ve funkci prezidenta od 14. června 1948 do 14. března 1953.

Stejně jako Masaryk, a poté Edvard Beneš, byl i Gottwald zvolen do funkce prezidenta „za zásluhy“ jako zakončení politické kariéry. Přestože funkce prezidenta měla silnou symboliku, už za první republiky moc výkonnou měl parlament a vláda v čele s předsedou vlády. Tu sestavil v rámci koalic po volbách, kterých se účastnily politické strany.

Takto to bylo koncipováno i pro volby 1946, avšak komunisté po Únoru 1948 vše změnili a politická soutěž skončila.

Klement Gottwald (generálním tajemníkem KSČ v letech 1926 - 1945) už byl „prodlouženou rukou“ Stalina na Pražském hradě, přestože generálním tajemníkem KSČ byl Rudolf Slánský. Když Gottwald zemřel v úřadu, národním shromážděním byl zvolen Antonín Zápotocký, který předtím Gottwalda nahradil v pozici předsedy vlády. Také Zápotocký zemřel v prezidentském úřadě.

Když nastupoval na Pražský hrad Antonín Novotný, byl prezidentem přes 10 let. V letech 1953–1968 zastával funkci prvního tajemníka KSČ. Došlo k zásadní koncentraci moci do rukou prezidenta Československé republiky. Prezident byl zároveň prvním tajemníkem KSČ, který byl nejvyšším funkcionářem. Kreml tak získal ještě pevnější vazbu na Pražský hrad, odkud se centralisticky řídilo celé Československo.

Když byl prezidentem Ludvík Svoboda (v letech 1968 - 1975), generálním tajemníkem KSČ byl v letech 1968 až 1969 Alexander Dubček. Kremlu, kde v té době vládl Leonid Iljič Brežněv, se to nelíbilo a po potlačení Pražského jara a srpnových událostí v roce 1968, nastala v KSČ změna. Generálním tajemníkem se stal Gustáv Husák, který v roce 1975 byl zvolen prezidentem ČSSR a nastartoval normalizaci. Na následujících více jak 14 let byl nejsilnějším komunistou v Československu s přímou linkou na Kreml.

V prosinci 1989 to vypadalo tak, že komunisté se ještě pokusí udržet moc tím, že Gustáv Husák abdikuje poté, co předseda federální vlády Ladislav Adamec rezignuje a na jeho místo usedne Marián Čalfa. Ladislav Adamec, kterému v té době bylo už 64 let, se nechá komunistickým parlamentem zvolit za prezidenta. S tímto scénářem prý souhlasil i Husák, neboť chtěl zabránit tomu, aby na Pražský hrad usedl Alexander Dubček.

Ovšem nakonec došlo ke změně a komunisté 29. prosince 1989 nechali zvolit za československého prezidenta Václava Havla s tím, že bude ve funkci půl roku do prvních svobodných voleb v červnu 1990. Avšak Havel byl prezidentem až do července 1992.

Když se T. G. Masaryk dozvěděl, že byl zvolen prezidentem Republiky Československo, byl v New Yorku na obědě. Ani se samotnou volbou poslanci nově vzniklého Národního shromáždění v euforických měsících po konci války příliš neváhali. Schůze začala podle stenozáznamu v 11:40 a o dvacet minut později už byl Masaryk prezidentem.

Tehdejší předseda Národního shromáždění Karel Kramář jednoduše poprosil, aby poslanci zvolili Masaryka prezidentem a vzápětí už oznamoval, že byl zvolen jednohlasně.

Od Karla Kramáře mohlo jít o politický kalkul. S Masarykem se před rokem 1918 střetával s poválečným uspořádáním, až Světová válka skončí. Kramář byl hodně orientován na Rusko a ovlivněn panslavismem. Jeho manželka byla Ruska a Kramář často pobýval i na Krymu.

Když se Masaryk 14. listopadu 1918 stal prezidentem, Karel Kramář ve stejný den předsedou československé vlády. 28. října 1918, v době vyhlášení samostatného Československa, se Kramář nacházel v Ženevě, kam 25. října odjel na setkání představitelů domácího a zahraničního odboje. Na jednání bylo dohodnuto, že stane v čele nové československé vlády. Kramář zprvu propagoval představu monarchistického zřízení samostatného státu, ale později přistoupil na myšlenku republikánské formy státu.

Masaryk chtěl republikánskou formu státu a v čele prezidenta podle amerického vzoru. Avšak Kramář připravil Prozatímní ústavu. V ní se psalo, že prezidenta republiky jako hlavu státu volí Národní shromáždění. Prezident neměl obsáhlé pravomoci. Pravomoci byly rozšířeny druhou novelou této Ústavy z roku 1919.

Vláda republiky byla volena Národním shromážděním (novela zavedla jmenování prezidentem). Byla odpovědna Národnímu shromáždění a příslušela jí moc výkonná. Prozatímní ústava ustanovila jednotu moci výkonné a zákonodárné (po vzoru Švýcarska). To se změnilo druhou novelou této Ústavy, čímž došlo k přeměně na parlamentní republiku.

Obdobné to bylo po Listopadu 1989, kdy prezidentem se stal Václav Havel. V „pomlčkové válce“, když Havel navrhl vypustit slovo „socialistická“ z názvu státu, ozvali se slovenští politici, že nechtějí název Československá republika. Přestože federálním předsedou vlády byl Marián Čalfa, slovenští politici začali odmítat federaci s tím, že co nejvíce kompetencí má mít slovenská národní rada a vláda. To bylo zejména za éry Vladimíra Mečiara, který směroval Slovensko mimo federaci.

Obdobné to bylo v České republice, kde po volbách 1992 politická jednání vedl předseda ODS Václav Klaus a v samostatném státě bez Slováků od ledna 1993 byl silným premiérem, který pokračoval v privatizaci a vedl koaliční vlády v transformačním procesu. Byl to právě Havel, který vytvářel samostatnou „hradní politiku“ a vůči Klausovi se vymezil v roce 1997 při Rudolfinském projevu.

Projev byl vyvrcholením politické krize, která byla patrná v celém roce 1997. A nebyla to pouze krize důvěryhodnosti politiků, ale i krize důvěryhodnosti celých politických stran, krize důvěry v úspěšné pokračování ekonomických reforem a v neposlední řadě i celkovou krizí ve společnosti.

Když v roce 2003 Václav Havel končil druhý mandát, mezi vážnými kandidáty na prezidenta byli dva adepti, kteří se mohli (alespoň teoreticky) spolehnout na poslance a senátory ze svých stran. Václav Klaus na ODS a Miloš Zeman na ČSSD.

Nakonec zvítězil Václav Klaus, který v premiérském křesle skončil v roce 1998, avšak Miloš Zeman mu umožnil se stát předsedou poslanecké sněmovny. Miloš Zeman dovládl v roce 2002 čtyřleté období v pozici premiéra a chtěl se stát prezidentem. To se mu nakonec povedlo o deset let později, kdy v přímé volbě porazil ve druhém kole Karla Schwarzenberga.

Až do ledna 2023 Česko a předtím Československo mělo ve funkci prezidenta politiky, kteří prošli mnoha politickými souboji a funkcemi. Avšak po zvolení Petra Pavla, jako občanského kandidáta, který není přímo navázán na konkrétní politický proud a nemá zázemí a zkušenosti s politikou, funkce prezidenta republiky prochází novou zkouškou.

A s ní i voliči i nevoliči Petra Pavla, který po roce ve funkci už oznamuje, že „jednou to stačilo.“ Přitom obě skupiny ve funkci prezidenta vidí - i díky nastavení toho, že sídlem je Pražský hrad - svým způsobem monarchii ve smyslu symbolu. I právě proto mnozí voliči odmítali za prezidenta Andreje Babiše, kterému „předhazovali“ i slovenskou národnost.