Článek
Když se v české politice objeví spor, který je současně banální i přefouknutý, můžeme si být jisti, že se brzy objeví i někdo, kdo jej vysvětlí tak, aby byl ještě jednodušší, než ve skutečnosti je. V tomto případě se této role ujal Václav Kovařík.
Jeho text o Jindřichu Rajchlovi je fascinující především tím, jak odhodlaně bojuje proti argumentu, který si sám vytvořil. Rajchl prý „nerozumí právu“, protože požaduje omluvu za trestní oznámení, které skončilo odložením. To zní přesvědčivě – dokud si neuvědomíme, že spor nikdy nebyl jen o právu.
Ano, každý občan, tedy i Petr Pavel, může podat trestní oznámení. To je tak objevné zjištění, že by zasloužilo vlastní kapitolu v učebnicích základní školy. Problém je, že Kovařík z této banality dělá hlavní argument, čímž elegantně obchází otázku, zda bylo moudré, přiměřené a politicky odpovědné tento nástroj použít.
Protože právě o to jde.
Celá kauza kolem Petra Macinky nebyla právní detektivkou, ale politickým gestem. Prezident nevolal policii proto, že by náhle objevil vášeň pro trestní právo, ale proto, že chtěl vyslat signál. To ostatně Kovařík sám nepřímo přiznává, když mluví o „důstojnosti úřadu“.
Jenže jakmile připustíme, že šlo o signál, přestává být celá věc právní a stává se politickou. A politická rozhodnutí se hodnotí – světe div se – politicky.
Rajchl tedy možná nepředvedl dokonalou právní argumentaci. Ale Kovařík nepředvedl žádnou skutečnou argumentaci vůbec. Místo toho nabídl školení z občanské nauky a pocit morální převahy.
Vrchol textu přichází ve chvíli, kdy autor začne hodnotit Rajchlovy kvality jako politika. To už se totiž nacházíme zcela mimo původní téma. Z debaty o SMS zprávách se stává charakterový rozbor, který má s právem asi tolik společného jako fotbalová diskuse v hospodě.
Ironií celé situace je, že Kovařík brání důstojnost prezidentského úřadu tím, že ji redukuje na něco, co je třeba chránit před „nevhodnými SMS“. Jako by síla instituce spočívala v tom, že ji nelze rozčílit.
Ve skutečnosti platí pravý opak: silný úřad nepotřebuje policejní oznámení, aby přežil zprávu, která se mu nelíbí.
A pokud jde o onu slavnou otázku omluvy? Ta možná skutečně není právní nutností. Ale to ještě neznamená, že nemůže být politicky na místě. Jenže to bychom museli připustit, že politika není jen o tom, kdo má pravdu podle paragrafu, ale také o tom, kdo jedná přiměřeně.
A to je úvaha, která se do Kovaříkova textu už nevešla.
Snad na úplný závěr. Policejní epizoda mezi prezidentem a Macinkou možná skutečně nemá vítěze ani poraženého – pokud ji budeme hodnotit optikou trestního práva. Jakmile se na ni ale podíváme jako na politický krok, vítěze i poražené najednou najít lze. A překvapivě to nejsou ti, na které Kovařík ukazuje. Pokud totiž někdo vyjde z celé věci oslaben, pak je to představa, že politické spory mají být řešeny především prostřednictvím státní moci namísto politické argumentace. A pokud někdo riskuje, že bude působit dětinsky, pak to není ten, kdo poslal nevhodnou zprávu, ale ten, kdo z ní vytvořil policejní případ.
