Článek
Přiznám se, že mi už delší dobu vrtá hlavou nutnost pokračovat ve vypravování. Skončili jsme velkým úspěchem při prvním dni zácviku (čtěte zde). Čekalo mne však dalších 22 hodin se zkušenějšími kolegy, z nichž každý předal kousek svých nejlepších zkušeností. Snahou naučit se od každého co nejvíc jsem se stal téměř schizofrenikem. Nakonec jsem se musel často protichůdnými doporučení trochu probrat, abych si našel „vlastní styl“.
Než se pustíme do vypravování, rád bych opět dodal, že o které evropské město šlo, si nechám pro sebe. Stejně tak plně anonymizuji jména. Mluvím plynně německy i anglicky, mohlo to tedy být kdekoli v těchto zemích, hlášky třeba překládám z původních jazyků. Nenechte se zmást přesvědčením, že se jedná o Brno či Prahu. Samozřejmě vám nechávám prostor, ať si jednotlivé situace představujete ve svém domovském městě, avšak zařazovat mé příhody někam konkrétně by mohlo vést k velkému zkreslení oproti realitě.
Začal jsem s Mirkem v úterý. Hned ve středu po učení a obědu mne čekal (řekněme) Rony. V rámci zácviku to byla první a zároveň poslední zkouška ohněm.
Učitel druhý, Rony
S Ronym si projedu několik koleček na páteřní lince, kde se s kloubovým autobusem podívám dokonce i na dálnici. Jeho styl mi mírně řečeno nevyhovuje. Hned při setkání začne vojenský styl komunikace, prudké výkřiky, úsečné věty, občas nějaké to zdravé ponižování.
Vzhledem ke své předchozí zkušenosti z vozovny, kdy jsem se s řidičským předákem v rámci zaškolení povozil asi 300 metrů s opravdovým velkým kloubovým vozidlem, vím, že je to změna, která nemusí vždy dopadnout dobře. Koneckonců Mirek mi první den řekl, že on třeba s kloubáky nejezdí. „Mně to prostě nejde. Vždycky, když jsem dostal kloubáka, někde jsem ho naboural. Na mě je to velké.“ Od řidiče s dvacetiletou praxí je to děsivé upozornění.
„Ostatní mi říkali, že až poprvé pojedu s kloubákem, mám požádat zácvikáře, ať se v klidu projedu po vozovně a naučím se to. Mohli bychom to vyzkoušet?“ ptám se.
„A co na tom chceš zkoušet? Je to prostě autobus. Čum do zrcátek, vole. Prostě budeš čumět do zrcátek a pojedeš. Teď nemáme čas, jedeme natankovat močku, ať pak můžeme večer brzo domů.“
První kolečko jede on, já mám „čumět“. Projedeme trasu tam a zase zpět, trvá to asi 2 hodiny. Ukazuje mi, jak řídí, co všechno umí s autobusem udělat, předvádí se, kam se všude nacpe, koho vytroubí a já nevím co ještě. Shrnu to tak, že se nejednalo o doporučení, která bych si chtěl upevňovat. V obratišti se střídáme, zkouška ohněm přichází. Zvykám si na úplně nový typ autobusu, o sedm metrů delší. Jedu opatrně, ale odpolední špička mi moc pohodovou jízdu neumožňuje. Shledávám, že autobus je v mnoha ohledech vlastně docela uživatelsky přívětivý. Řadí, kdy má řadit. Je z něj dobrý rozhled. Začne brzdit ihned po sešlápnutí pedálu (to taky není úplný standard, někdy se u autobusu čeká i 3 vteřiny, než se něco začne dít - třeba v případě retardéru). Navíc brzdí měkce a ani při prudším sešlápnutí nikdo nepadá (a to je skoro ojedinělá vlastnost). Jak to kdysi shrnul kolega, je to zkrátka typ autobusu, se kterým brzdění odpovídá „šlápnutí do lejna“. Je to měkké, trochu to mlaskne a nikdo se nebude zlobit, když si po vystoupení očistíte obuv. Zvykám si a po čtvrt hodině už se přestávám cítit nepříjemně.
Bohužel mne nikdo neupozorní, že u jedné zastávky se schovává doslova past. Do zastávky se najíždí zúžením a zatáčkou doprava - to není u kloubu žádná sláva, buď zůstanete stát daleko, nebo zlomení „v pase“. Případně se musíte naučit alchymii tzv. zvláštního manévru, který dveře autobusu srovná u obrubníku, paradoxně však tím, že od něj zatáčíte pryč. No a v nejhorším případě se pokusíte najet k chodníku co nejblíž a přeženete to, takže se s autobusem projedete i po chodníku.
Právě poslední varianta se týká mě. S šokem se při brzdění podívám do zrcátka a zjistím, že to prostě jaksi nevychází a řítíme se do katastrofy. Vytřeštěnýma očima sleduji, jak se zadní část autobusu ve třicetikilometrové rychlosti vznese na chodník a o pár metrů dál zase hopsne na silnici. Obojí je zdůrazněno silnými záškuby, které předek autobusu rozhoupou.
Vyděšeně sleduji svého zácvikáře v zrcadle, očividně je mu to jedno. Chvíli po vyjetí z obratiště začal vyřizovat důležité hovory a zprávy. Vzhledem k jazykové bariéře a sklu pro oddělení kabiny vůbec nevím, o čem mluví, avšak z mimiky a gestiky vím, že je to velmi naléhavé a nejspíš i zábavné. Bojím se, že jsem třeba prorazil pneumatiku, ale autobus si vesele jede dál a neúspěšný fyzikální pokus, zda je možné dočasně jej proměnit na letadlo, nevnímá nijak negativně.
Za to mně zážitek na jistotě a pohodě nepřidá, obsloužíme asi desatero dalších zastávek a najíždíme na dálnici. Je mi vysvětleno, že jsem začátečník, takže se mám držet v pravém pruhu a jet s provozem, klidně pomaleji a za cenu zpoždění. To je zdravý přístup. Proč? Po dálnici v následujících měsících lítám často hlavně v noci, stane se mou „domovskou“ oblastí. A jízdní řád, kdy nutně musím dovézt lidi na přestup, mi nepomáhá, vyžaduje totiž průměrnou rychlost asi 80 km/h (a městský autobus má omezovač rychlosti nastaven na 80 km/h). Pokud pojedu za autem rychlostí třeba 74 km/h, nastává problém, ztrácíme čas, který už nedoženeme. Ziskem zkušeností a pevnosti v rukou se časem vypracuji na piráta, který s kloubákem bez zardění vesele předjíždí osobáky kvůli pár kilometrům za hodinu. Jednou dokonce přiletí na návštěvu kamarád, kterého na tuto linku vezmu a bez předchozího upozornění na dálnici mezi auta vletím. Na konečné se jej s úsměvem zeptám na to, jak se mu moje jízda líbila, a dozvím se, že „kdyby takhle jel po dálnici autem a najednou ho řízl městský kloubový autobus plný lidí, asi bude volat policii s oznámením o únosu autobusu.“ Mimochodem, znám podobnou linku z Prahy, myslím, že má číslo 125. Věřím tomu, že se mezi čtenáři najde pravidelný cestující, který potvrdí, že i zde jsou zážitky velmi podobné.
Šotouši se projížděli se čtrnáctkou. No mohl bych u toho chybět?
Ale to jsem odbočil, zpět ke druhému dni za volantem. Přijedeme na konečnou, Rony položí mobil a přiběhne za mnou. „Až na tebe přijde stížnost, že jsi nevzal cestující, řekneš jim, že si ničeho nejseš vědom, jasné?“
„A proč, já jsem někde nevzal cestující…?“
„Takhle u těch předních dveří stála a mačkala si poptávku, ty vole! Normálně jak jsi zavíral dveře, přišla tam od křoví ke dveřím, mačkala, čuměla a tys jí prostě odjel!“
Zpětně si říkám, že ta situace, kdy dívka stojí u předních dveří a mačká tlačítko, zatímco se řidič dívá úplně jiným směrem a na předním sedadle sedí kdosi křičící do telefonu, zvesela mlátící do okna a ukazující ji kdovíco, mohla být docela komická. Je faktem, že já na místě zavičujícího řidiče bych asi postupoval jinak, zvedl se ze sedačky, svého studenta zastavil a poprosil ho, ať otevře dveře. Ale já zacvičující řidič nejsem, tak si to možná představuji příliš jednoduše.
Zároveň se tímto učím, že autobus může mít sice krásný výhled všemi směry, avšak pokud při zavírání dveří zírám do pravého zrcadla, cestující u předních dveří se prostě schová do mrtvého úhlu a pokud je ještě šikovnější, dokáže s rámem dveří splynout tak, že prostě není vidět. Ačkoli od této zkušenosti při každém zavírání dveří rotuji očima jako maják mezi kamerami, zrcadlem, tím zatraceným prostorem u předních dveří, znova kamerami, znova zrcadlem… a tak dále, stalo se mi v desítkách případů, že jsem dobíhajícího předními dveřmi velmi škaredě skřípnul. Blbě se to vysvětluje, vy chcete jet autobusem, přijdete ke dveřím a řidič vás zjevně schválně skřípne. Tak to ani náhodou! Pokud nejdete opravdu zepředu, přímo zprava, anebo naopak úplně těsně podél bočnice autobusu, kam šofér dohlédne skrz zrcadlo, jste fakticky nehmotným duchem. Asi před půl rokem se mi takto při couvání zhmotnil 30 centimetrů od autobusu sloup, chyběla asi desetina sekundy od toho, abych si „vylepšil“ výplatu desítkami tisíc za škodu a pravidlo si znova bolestivně připomněl.
Zase jsem se zakecal. Zpět tam, kde máme dneska být. Ptám se: „Takže při každé stížnosti mám říkat, že si nejsem vědom pochybení?“ „No samozřejmě, co si asi myslíš, to jseš fakt takovej blbec? Žádné rozepisování, nic nevím, nikde jsem nebyl, žádného pochybení si nejsem vědom. Tyhle věci nesmíš vůbec řešit, když budeš mít štěstí, někde se stížnost ztratí.“
Tak alespoň vím, jak se na západě přistupuje ke stížnostem. Mám dojem, že jsem se dnes většinu naučil sám tak nějak prostou zkušeností s novými situacemi, ale znalostí přibývá.
Spoj zpátky musel proběhnout bez větších zádrhelů, protože už si ho vůbec nepamatuji. Snad jen vzpomínku, jak jsem po sérii zelených na jednu zastávku přijel o půl minuty dřív, za což jsem byl pochválen jako „machr“, protože se prý málokterý zelenáč dokáže držet jízdního řádu.
Poslední velká zkušenost. Z obratiště jedeme parkovat. Každá ztracená vteřina cestou vede k pokřikům.
„Ježiši, co děláš!“
„Jeď trochu!“
„Tos mohl projet na červenou, na co čekáš?!“
Tím se seznamuji s autobusáckým pravidlem. V jednom nejmenovaném českém městě se říká „služební jízda do garáže maximálním tempem s porušením všech existujících dopravních předpisů.“
Na poslední křižovatce, u níž jsem pravidelně odbočoval k vývojovému centru jako jazykový lektor, dáváme trochu nelogicky přednost úplně všem. Kroužím hlavou opět jako maják - doleva, doprava, raději znova doleva, doprava.
„A ty si myslíš, že se tam to auto jako zhmotní odkud, nebo co? Dělej proboha! Jedeme domů, bejby!“
A tak se podaří cestou cestou do garáže krásných 30 vteřin uspořit. No není to nádhera?
Autobus si sám natankuji, přitom se jaksi nevypne pistole s naftou a trochu se pocákám, asi jako kdybych se chtěl protestně upálit, ale přece jenom neměl dostatek odvahy. Dostanu pochvalu za ekologickou katastrofu na závěr a jdeme parkovat. Rony si obejde vůz a zkontroluje, jestli jsem něco nepoškodil. Podívá se na pneumatiku, o kterou se nejvíc bojím, zamračí se, mávne rukou a jde dál. Nakonec zjišťuji, že jsem měl asi přehnané obavy. Ano, výlet na chodník byl docela prudký. Ano, podepsanou pneumatiku si poznám i po letech, otlačenina jde přece jen trochu vidět, když se na ni člověk zaměří. Ale když si uvědomím, jak vypadají pneumatiky na ostatních autobusech a co všechno ty holky snesou, asi se nestalo nic tak vážného. Koneckonců si na provoz velkoměsta a úzké ulice v následujících letech zvykám. A často někdo zaparkuje tak blbě, že nezbývá než si silnici o kousíček přilehlým chodníkem rozšířit.
Rony se zeptá, zda nemám cestu domů stejným směrem, jako on. Že by mě hodil svým autem. Bohužel nemám.
Je to podruhé v životě, kdy jdu domů rozmrzelý. Třesu se napětím, bojím se dalších zácviků. Bylo to na mě asi příliš mnoho stresu. Ostatních řidičů se na Ronyho ptám, přiznávám, že jsme si nesedli a dostávám info, že se to určitě spraví, protože on je skvělý chlap.
A časem dospěji k závěru, že mají pravdu. Často vtipkuje, rád u toho křičí, je to takový zábavný herec. Trvá to asi rok, ale postupně mi dojde, že z jeho strany byly všechny výkřiky a nadávky brané s nadsázkou, zjevně jsem nepochopil, o co se jedná, a všechno bral jako útok, i když se mělo jednat o zlehčení situace. Kdoví, co udělala jazyková bariéra. Rony byl velmi otevřeným, přívětivým a zábavným kolegou, časem jsem to pochopil.
Zbytek zácviku už byl docela klidný, normální. Přesto jsem se setkal s dalšími zajímavými situacemi, které bych asi chtěl přiblížit. Dáme si je v příštím díle, nebo se posuneme dál?
Anketa
Zdroje a odkazy:
