Článek
Když jsem byl malý, záviděl jsem prarodičům, že nemusejí ráno vstávat do školy ani do práce. Celé dopoledne si mohou číst nebo se dívat na televizi, zatímco já se musím učit. Když jsem jim řekl, že bych si to nimi strašně rád vyměnil, usmívali se dětinské naivitě a mysleli si asi něco jako „Věř nám, že kdybys to zkusil, nikdy bys neměnil“. Něco podobného si nyní myslívám já, když slyším nářky zaměstnanců nad námi, vyžírkami se zkratkou OSVČ. Mně však chybí ten laskavý nadhled babičky a dědečka a už mi leze krkem, že se živnostníci musejí neustále obhajovat, vysvětlovat, že fakt nejsou paraziti a že to bez nich zkrátka nejde, aspoň ne ve vyspělé a bohaté společnosti. Apologetik už bylo dost, proto následující text vyznívá poněkud konfrontačně. Však oni ti uznalí a sebevědomí zaměstnanci pochopí, že jich se to netýká a mířím jen na závistivce…
Milí zaměstnanci, milé zaměstnankyně, považujete OSVČ za protekční prominenty? Závidíte jim všechny ty výhody, svobodu, pohyblivou pracovní dobu, absenci šéfů, pevného denního programu i vlastní organizaci času? Poslali byste živnostníky nejradši do pořádné práce, tedy do zaměstnaneckého poměru? Zatrhli jim to vstávání, v kolik se jim zachce, volné dny uprostřed týdne, oběd jednou už v jedenáct a podruhé až ve tři? Napařili jim pořádné odvody, jaké strhávají vám, zaměstnancům?
Každá zavřená živnost znamená pro zaměstnance konkurenci
Pak si ovšem uvědomte, že pokud by živnostníci skutečně hromadně zavírali své živnosti, rozhodně by se nevypařili ze světa. Stali by se vašimi konkurenty na trhu práce. Byli by z nich náhle „normální“ zaměstnanci, avšak ošlehaní letitou zkušeností z vedení vlastní živnosti. A takovou konkurenci fakt nechcete.
Vděčnou za každou práci - protože zatímco vám tu práci opatří každý den zaměstnavatel, oni si ji pokaždé museli zajistit sami, a někdy taky žádnou nesehnali, a to si pak zkrátka nevydělali ani na suchou kůrku. Ochotnou nosit si práci domů a de facto z ní nikdy neodcházet. Zvyklou makat o víkendech i o svátcích, pokud je to potřeba (a je to potřeba často). Bez nároku na dovolenou - tu jim sice zaměstnavatel musí dát ze zákona, ale on je přece jen rozdíl, když je někdo vděčný za jakoukoli dovolenou v libovolném termínu, protože jako živnostník poslední tři roky stejně žádnou neměl, a jiný si dovču menežuje s pečlivostí Gustava Anděla. Zvyklou pořád na sobě pracovat a každý den několikrát vystupovat z komfortní zóny, protože konkurentů je hodně a nechat si ujet vlak znamená méně zakázek, nesplacený nájem a prázdnou ledničku. Neznající slovo „nejde“, protože „nějak“ to nakonec vždycky jít musí, jinak nesplacený nájem a tak dál, však už to znáte.
A teď si představte, že jste zaměstnavatel v jakékoli firmě a máte si vybrat mezi takto vycepovaným bývalým živnostníkem, a na druhé straně průměrným zaměstnancem: Tím, který bere jako samozřejmou veškerou robustní ochranu, jakou mu poskytuje národní i evropský sociální systém a zákoník práce. Tím, který si sakra dobře hlídá pracovní dobu, a když je padla, tak zkrátka padla. Tím, který si stejně bedlivě ohlídá, aby nešel do práce mezi svátky. Tím, který nechá vystoupit z komfortní zóny vždycky radši některého z kolegů. A který si vždy najde dost času srovnávat svou výplatu s dalšími lidmi ve firmě, v oboru, nebo třeba (sic) s živnostníky, a běda, pokud má pocit, že sebeméně tratí.
Tak co, koho byste si vybrali do firmy vy? Nechcete radši držet živnostníkům palce?
