Článek
Základní škola v českém podání je dnes to, co by asi Cimrman označil za „zpuchřelou instituci“. Děti posíláme dobrovolně na x hodin denně po dobu 9 let do ústavu, který se s každou dekádou a rokem stává odtrženější od reality.
Dětem jsou trychtýřovou metodou nalévány tytéž encyklopedické znalosti jako před desetiletími, přestože dnes – v době vždy přítomného internetu – nemají naprosto žádnou váhu a význam. To, co se stále neučí, jsou souvislosti a schopnost chápat anebo se orientovat ve světě. Praktické znalosti.
Paretovo pravidlo říká, že 80 % výsledků je vygenerováno pouhými 20 % (nejefektivnější) činnosti. České školství setrvale lpí na tom, že děti naučí pár užitečných věcí (čtení, psaní a základní počty) a 80 % doby, kterou si žáci odsedí v lavicích je slušně řečeno čas spláchnutý do toaletní mísy života.
Místo pohybu, děti uvězněné v lavicích
Každý den nás bombardují zprávy o kritické epidemii dětské obezity. Těmito tématy se zabývá vláda a v různých vyjádřeních a článcích je vina házena tu na nedostatek pohybu, tu na příliš času stráveného u mobilů a počítačů, tu na nezdravou stravu.
Jaksi se opomíjí fakt, že každé dítě od 6 let věku si odsedí půl (ne-li větší část) dne v lavici bez možnosti pohybu, kromě až groteskních dvou hodin tělocviku za týden. A co je ještě smutnější – když už děti v těch lavicích sedět musejí, mohli by se tam alespoň naučit něco užitečného. Třeba jak zdravě jíst a žít a nebýt obézní.
Ale proč? Mnohem důležitější je vědět, kdy byl upálen mistr Jan Hus nebo znát přípony chemických sloučenin. To dá rozum.
Děti, víte, jak se žilo ve středověku? Samozřejmě, že ne
Když už jsme u toho Jana Husa, dětem by se jistě hodilo chápat, jak se vyvíjel svět a lidská civilizace. Pochopit, jak vlastně fungovala a vypadala ta která etapa dějin, co pro ni bylo příznačné a jak se v té době lidem žilo.
České školy mají ale dojem, že postačí znát zpaměti pár důležitých dat a jmen osobností a nějaké další věci, které si lze vygooglit během nanosekundy. Z vlastní zkušenosti vím, že děti a většinou ani dospělí nemají nejmenší ánunk o tom, jak vlastně historie probíhala – středověk či starověk znají přinejlepším z filmů, ale netuší souvislosti, kontext a význam dané epochy. Protože tímto způsobem se ve školách prostě neučí. Učí se statě.
Když se dítě zeptá, jak vznikl svět a lidská civilizace – většina rodičů nedokáže smysluplně, souvisle a fakticky správně odpovědět. Proč? Protože taky chodili do školy. Sami nechápou, jak to vlastně celé bylo, jak to šlo za sebou a co vedlo k čemu a proč. Neví o světě, jeho původu a podstatě ani ň. Pokud se to někde nenaučili svépomocí. A nebohé děti čeká totéž.
Bylo by fajn umět anglicky, ale máte smůlu…
Ve škole jsem se učil od 5. třídy německy. Dnes si po několika dekádách pamatuju dvě slova – die elefant a vercojkkasten. Ani nevím, jak se to píše, a jaké tam patří správné členy. Ale to je fuk, protože k domluvení by mi to asi i tak bylo málo platné.
Někdy v 8. třídě jsem se začal sám učit anglicky podle knihy angličtina pro samouky a dnes díky tomu umím anglicky dobře, mohu cestovat a všude se domluvit, přečíst si jakýkoli článek, text či knihu nebo shlédnout video v angličtině.
Děti se sice cizí jazyk učí, ale stejně jako ostatní předměty se ho učí způsobem, který je absurdní a odtržený od reality a jakékoli možnosti praktické aplikace. Děti v přihlouplých učebnicích doplňují členy a drilují gramatické nuance, které jsou reálně k ničemu. Dnes se anglicky domluvíte všude na světě a nikoho nezajímá, jestli jste použili správný člen nebo správě časovali sloveso.
Nezajímá to ani samotné rodilé mluvčí, protože už jsou dávno zvyklí, že anglicky mluví každý včetně obyvatel indonéských pralesů. Většinou se anglicky naučili z porna a meme – a tam se moc na gramatiku nehraje. To, co je potřeba, je aktivně konverzovat, snažit se mluvit, rozumět a plus mínus vyjádřit myšlenku. Surový kámen se obrousí časem a praxí – a nakonec bude i nějaká ta gramatika. Nakonec.
Když své děti učíme rodný jazyk, taky je neotravujeme s gramatikou (alespoň normální rodiče ne). Mluvíme na ně, ukazujeme a především povzbuzujeme ke snaze komunikovat.
Bachor, kniha, čepec… ale co dál?
Stejně tak jako děti neumí (a pokud ano, tak ne díky škole) anglicky, neumí se ani prakticky orientovat v přírodě. Ví, co je rod, řád a čeleď, možná vyjmenují kravské žaludky, ale v lese nepoznají dub od buku, natož buk od habru. Neví, které plodiny k čemu slouží, neví, jak má vypadat přirozený les v jejich zeměpisné šířce. Neví, kdy co roste, co dělají a jedí zvířata. Neví nic, co by bylo užitečné.
A tak si tady žijeme, aniž by se zásadněji blýskalo na lepší časy. České školství je didaktické a školometské. Zatvrzele zaostalé. Kdysi před dvaceti třiceti lety mohli Češi dělat ve srovnání s jinými národy dojem v přihlouplých soutěžích založených na encyklopedických znalostech. Ale dnes nadále nutíme prosedět děti tisíce hodin v absurdní instituci, místo abychom jim dovolili žít nebo jim alespoň poskytly skutečně hodnotné vzdělání, které by nesloužilo jen ke splnění přijímaček na další školu, ale sloužilo by životu.
Zdroje:
