Článek
Člověk je tvor velmi přizpůsobivý. Když se mu zlepšuje jeho životní úroveň, může si dovolit více nakupovat a žít luxusnější život, zvykne si na to velmi rychle. Stává se to pro něj novým standardem. Každý krok dozadu, který znamená byť jen malý ústupek, ale nese nelibě. To vidím všude kolem sebe. Zdražování a pokles reálných mezd je sice velkým problémem, ale přestože k tomu dochází už od roku 2022, stále se máme mnohem lépe než třeba před deseti lety. A pořád je nám to málo.
Pozoruji to na sobě. V době před covidem jsme se s přítelkyní přestěhovali do garsonky. Bral jsem tehdy 35 tisíc korun hrubého, ona začínala pracovat po škole, takže její plat byl ještě nižší. Přestože jsme neměli na rozhazování, poplatili jsme z našich příjmu všechno. Nájem, energie i další služby. Vařili jsme si povětšinou doma, do restaurace jsme zašli jen výjimečně. I tak jsme si ale každý rok našetřili na to, abychom mohli v létě strávit týden krásné dovolené u moře.
Můj kariérní vzestup byl však poměrně rychlý a během tří dalších let mě čekalo několik povýšení. Nyní beru 80 tisíc a přítelkyně má kolem 40 tisíc. Oba údaje jsou opět v hrubém. Protože jsme ale pracovně mnohem vytíženější, chodíme v práci pravidelně na oběd. Když se večer vrátíme domů, vařit se nám většinou nechce, zajdeme si proto na dobrou večeři. Vzali jsme si hypotéku na byt 2+1, takže 25 tisíc nám každý měsíc z účtu odejde, aniž bychom si těch peněz stačili všimnout.
Samozřejmě nám dělá čáru přes rozpočet i to, že se za poslední roky mnoho věcí zdražilo, ale to není to, co nás trápí. Zvykli jsme si na jiný život. Nevaříme, ale chodíme se najíst. Když si jdeme posedět na drink, nejdeme do hospody na pivo, ale na sklenku dobrého vína, a to se v Praze často prodraží. Značkové oblečení u nás také nebývalo běžné. Zvykli jsme si hodně rychle. A ani nám nepřišlo, že by se něco změnilo.
Teď už jsme druhým rokem nebyli nikde na dovolené, protože nám na to zkrátka nezbývají peníze. Neušetříme měsíčně vůbec nic. Někdo by mohl namítnout, že vlastně celý náš život je jednou takovou dovolenou. Když se nad tím zamyslím, něco na tom bude, ale v principu to tak rozhodně nevnímáme. Zbývá nám měsíčně daleko méně peněz, než když jsme brali prakticky polovinu toho, co bereme teď. A právě to mě vedlo k zamyšlení, zda nespadáme do stejné škatulky jako ti Češi, kteří zlepšení životní úrovně berou jako samozřejmost, ale krok zpátky se jim dělat nechce.
A musím uznat, že do ní doslova patříme. Nejsme schopni si odpustit nic z toho, na co jsme si za poslední tři roky zvykly. Byl by to pro nás diskomfort, který nechceme podstupovat. Udělat krok zpět a slevit z nároků je pro nás tabu. Rád bych řekl, že pokud se to podaří a začneme vydělávat ještě víc, podíváme se v blízké budoucnosti zase na dovolenou, jenže se bojím toho, že se náš standard opět posune výš a z dovolené opět nebude nic. Vůbec ale nevím, jak z tohoto koloběhu ven. Krok zpátky totiž rozhodně dělat nebudu.
