Článek
Emila Františka Buriana dnes známe především jako skvělého režiséra, jehož jméno vídáme v titulkách mnoha oblíbených starých českých filmů. Patří mezi ně například Cesta do pravěku nebo Chcem žit. Burian byl ale člověk mnoha nadání. Kromě filmové režie se věnoval i skladatelské profesi. Komponoval hudbu k filmům, opery či balety. K tomu napsal i mnoho vlastních divadelních her, slavné hry dramatizoval a psal k nim libreta. Byl to jeden z nejnadanějších českých umělců 20. století. Ani on ale neprožil lehký život.
Narodil se v Plzni v roce 1904 a že z něj bude umělec bylo jasné už v mladí. Proto se také rozhodl, že bude studovat Pražskou konzervatoř. A už ve 20. letech spolupracoval s tak populárním divadlem, jakým bylo Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha. Projevovala se ale u něj jeho levicová orientace, a tak velmi časně vstoupil do komunistické strany. V té době nebyli komunisté u moci, a tak jeho vstup v žádném případě nebyl vynucený. Vstupoval tam ze skutečného přesvědčení. A pak dokonce založil vlastní divadlo D 34, která se zaměřovalo na levicově orientované hry.
Rok 1941 mu ale převrátil život naruby. On i další pracovníci divadla byli pozatýkáni a nějaký čas vězněni v pankrácké věznici. Emil František Burian následně putoval do koncentračního tábora. Když si myslel, že nic horšího než Terezín už v životě nezažije, byl převezen do Dachau. Pak následoval ještě jeden přesun do koncentračního tábora na předměstí Hamburku, kde zůstal až téměř do konce války.
Emil František Burian
V dubnu 1945 Němci tábor narychlo vyklízeli, neboť se k němu blížili Spojenci. Otázkou však bylo, jak naložit s vězni. Téměř pět tisíc lidí tak bylo nahnáno na loď Cap Arcona kotvící v nedaleké zátoce. A tam spolu s několika člennou posádkou byli ponecháni osudu. Několi dní na to ale na loď zaútočili Spojenci, kteří se domnívali, že se jedná o německou strategickou loď. Výsledkem byla jedna z největších námořních katastrof v historii lidstva. Zemřelo přibližně čtyři a půl tisíce lidí a jen asi pět set se jich zachránilo. S velkou vůlí žít byl mezi nimi i E.F.Burian. O měsíc později se pak konečně vrátil do Čech.
Hrůzy, které za války zažil, ho však nezlomily. Okamžitě se pustil do práce a teprve tehdy začala vznikat jeho nejlepší díla. Pokračoval v tradici svého divadla D34 a založil divadlo D46 a D47. Číslice za písmenem D měla vždy znázorňovat rok vzniku divadla. Burian ale neztratil ani své stranické přesvědčení. Aktivně vystupoval na prokomunistických akcích a za komunistickou ideologii doslova agitoval. Jenže byl i spravedlivý a nikomu nechtěl záměrně ublížit. Proto vždy, když se mu něco nelíbilo, řekl to narovinu. Dokonce už před válkou kritizoval Stalinovy kroky. A tak si na něj tehdejší vysocí komunisté dávali pozor, byl pro ně totiž nebezpečnou hrozbou.
A pak náhle ve věku 55 let za nevyjasněných okolností zemřel. Mluví se však především o tom, že mu selhala játra. Rok 1959 tak byl velkou ztrátou nejen pro českou kinematografii. Odešel jeden z největších českých režisérů předválečného i poválečného filmu.
Zpracováno na základě:
