Článek
Pod článkem se rozvinula čilá diskuze o tom, jak to asi dělala letadla dřív a že to dneska už není možné a tak vůbec. Velmi zajímavý postřeh jednoho ze čtenářů o tom, že dřív prostě pilot našel koleje, slétl níž a přečetl si nápis na nejbližším nádraží, mě pobavil, stejně jako reakce jiného čtenáře o tom, že dnes by takový průlet Jumba (Boeing 747) nad nádražím nejspíš způsobil jistou míru paniky (článek s diskuzí najdete zde). Před očima mi běžel obrázek letadla mířícího na nádraží, obrázek prchajících cestujících zakopávajících o kufry v panice zanechané sobě na pospas na perónech vlakového nádraží… a do toho mi hlavou běžela otázka: Budou naše děti s nostalgií vzpomínat na doby, kdy se věci dělaly tak nějak… jednoduše, postaru? A budou vůbec umět ty věci tak nějak jednoduše, postaru, dělat?
Teror pod rouškou bezpečnosti
Copak vás neláká představa mít zase to „normální“ auto, do kterého během chvíle nalijete benzín, otočíte klíčkem a pojedete? Bez veškeré té „předletové kontroly“, nutnosti rušení toho, co vás za jízdy obtěžuje, ale někdo se rozhodl, že pro vaše bezpečí to auto musí mít a pro vaše bezpečí to musí mít po nastartování zapnuté a teprve pak to můžete vypnout? Mít zase vozidlo, kde si normálně otočíte čudlíkem a nastavíte sílu vzduchu foukajícího na přední okýnko? Mít zase vozidlo nezávislé na softwaru a „elektrice“? Prostě vozidlo, co má všechno tak nějak… jednoduše, postaru?
Království za švihadla
Jasně. Můžeme si říct, že takový parkovací asistent je super. Nebo že už by nás dnes nebavilo lomcovat s ruční brzdou při každém rozjezdu do kopce. Zvlášť když je ruční brzda umístěna ve vozidle tak šikovně, že máte při odbrzďování pocit, že se potápíte někam hluboko pod palubní desku. O přínosu ABS asi není třeba vůbec hovořit. Motat švihaldy už dnes taky nikoho nebaví. Na druhou stranu, když se elektrika dodrbe, okýnka zůstanou nahoře, klimatizace stávkuje a venku je 35 stupňů… království za švihadla!
Soukromá revolta
Koupila jsem si hodinky s ručičkama! Neukážou mi, kdy jsem vstala, neukážou mi, že jsem dneska ráno zase jela do práce autem ani mi neprozradí, jak mi dnešní porada zvedla tep. Počet uplavaných bazénů znám jen tak přibližně, protože se někde uprostřed vždycky v počítání tak trošku ztratím, a jestli jsem víc kalorií snědla nebo vydala aktivitou, poznám až po měsíci, když si stoupnu na váhu. Jediné, co mě mrzí, je nutnost měnit baterku. Myslím, že další mé hodinky budou ty obyčejné, natahovací.
Zatím opatrně, ale zkouším zase život s hotovostí. A víte co? Zjistila jsem, že tak méně podléhám konzumu a víc ušetřím. Taky jsem vytáhla buzolu a turistické mapy a učím děti, jak určit sever a že se dá orientovat podle kopců, potoků, řek, podle vedení vysokého napětí i podle těch kolejí a nápisů na budovách nádraží – to pro případ, že by někdy řídily Jumbo a ztratily se.
Pokrok nezastavíš. A vlastně ani nechceš.
Díky některým současným technologiím jsme objektivně zranitelnější. A můžeme vést diskuze o tom, jestli je to přirozený vedlejší efekt pokroku a „ono se to časem samo spraví“ nebo jestli je to součást nějakého vyššího plánu a „ono se to vlastně ani spravit nechce“. Tyhle úvahy nechám jiným. Pojďme si spíš říct, jestli by nebylo dobré ten pokrok prostě podporovat, systémy zdokonalovat, ale nezapomínat na to, jak žít (a přežít) i bez nich.
Pokrok nezastavíš. A vlastně ani nechceš. Ale možná je čas začít učit naše děti, jak žít (a přežít) i bez něj.
