Článek
Tak si to pojďme říct. Prvňáčci se těší do lavic, na čtení, psaní, na novou paní učitelku. Ostřílenější žáci už vědí, že to zas taková hitparáda není, ale „co už, jsou tam kámoši, tak tam půjdem“. Holky řeší, co první den na sebe, učitelé pilně ořezávají tužky a meditují nad tím, jak přežít dalších 10 měsíců, ti zkušení už nyní upínají své zraky k Vánocům, coby chvilce klidu před povánočním stresem z konce pololetí. Rodiče se těší, že konečně přestanou řešit otázku „kdo je pohlídá“, lustrují nabídky kroužků a koulí očima nad jejich cenami.
Je to tak každý rok.
Stejně jako se každý rok, a vlastně pořád dokola, vede debata o tom, že školství je zastaralé, potřebuje inovovat, restrukturalizovat, prostě ideálně zcela překopat. Ministr školství se drbe za uchem, kde vzít peníze na kvalifikované učitele, ředitelé škol řeší rovnice o mnoha neznámých, na jejichž jedné straně jsou chybějící prostředky, různé „projektíčky“ na jejich získání, děti bez respektu ke komukoliv a bez zájmu o cokoliv, vyčerpaní učitelé a další proměnné, zatímco na straně druhé jsou klesající studijní výsledky žáků.
A mezitím děti stále memorují organely, cytoplazmatickou membránu, chloroplasty (schválně, kdo z nás si pamatuje, co že je to endoplazmatické retikulum?), padají pětky za nesprávné zasazení neolitického období na časovou osu nebo špatný převod stupňů Celsia na kelviny. Nevím jak laskavý čtenář, ale já třeba vzoreček pro výpočet práce (jistě si všichni pamatujeme W = F . s) použila v životě poprvé ve svých 41 letech, kdy bylo potřeba naučit to spočítat syna, aby měl ve škole hezkou známku. Nechme stranou otázku, proč jsem ho to musela naučit já a neučinil tak učitel.
Já nevím, no.
Chápu, že jednou z rolí základního vzdělávání je socializace, naučit se nějakým pravidlům, režimu, že je jako super pro stát a společnost, když je jedinec od útlého věku veden k tomu, že je potřeba vstát a někam jít a odvádět tam nějakou práci.
Co ale přináší základní vzdělávání jedinci? Skoro bych si myslela, že by to měly být základní dovednosti nezbytné pro jeho život, orientaci ve společnosti. Číst, psát, počítat – to je základ. Ale co třeba vědět, jak vypadá pracovní smlouva? Že zdravotní péče není zadarmo, ale je hrazena pojišťovnou? A že té pojišťovně že je třeba platit zdravotní pojištění. Nebo vědět, jaké daně platíme a co za ně dostáváme.
Co třeba znát svá práva (ano, zeptejte se svých dětí, jestli znají Ústavu České republiky, resp. zeptejte se sami sebe, jestli ji znáte) a také své povinnosti. Orientovat se alespoň v základu v předpisech, které se týkají nás všech - třeba takový občanský zákoník.
Co třeba vědět, jak si ověřovat informace. Jak poznat, když se někdo pokouší skrytě mnou manipulovat, jak manipulačním technikám vzdorovat. Jak poznat to, v čem jsem dobrý, a jak to rozvíjet, jak mít rád sám sebe, jak sám sobě odpouštět. A že je v pořádku říci si o pomoc. Jak pomoc nabízet, aniž bychom se dotkli důstojnosti potřebného. A že můžeme každý přispívat k tomu, aby svět byl tak trochu jako Bradavice - kde se dostane pomoci každému, kdo o ni požádá.
A tak si pojďme říct: co by vlastně mělo dítěti, mladému člověku přinášet základní vzdělání? Co by naše děti měly znát, když po devíti letech opouští školní lavice? A pojďme si držet palce. Dětem, učitelům i sobě. Ať se nám v tom novém školním roce daří.
